Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 408 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 408 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 22 526,10 Kč s úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky 42 452 Kč od 15. 1. 2025 do 11. 2. 2025, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 42 452 Kč od 12. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky z částky 19 044 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 23 408 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 43 776 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 16. 5. 2023, kterou uzavřela s žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku 50 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 328 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 19,99 % ročně a s poplatkem za zprostředkování úvěru ve výši 1 000 Kč. Před sjednáním smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací sdělených žalovaným, které byly ověřeny na základě podkladů předložených žalovaným. Konkrétně tak žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 20 264 Kč, který byl ověřen výpisem z účtu žalovaného. Žalovaným uvedené výdaje ve výši 7 000 Kč včetně splátek úvěrů žalobkyně porovnala s normativními náklady na bydlení v daném místě a s částkou životního minima a z opatrnosti použila vyšší z těchto částek. Dále žalobkyně provedla lustrace žalovaného v insolvenčním rejstříku, centrálním registru exekucí, v registrech NRKI a BRKI a případně registru SOLUS. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, když ode dne 13. 11. 2024 nebyla provedena žádná splátka; proto byl úvěr ke dni 15. 1. 2025 zesplatněn. Žalovaná částka tak představuje dlužnou jistinu ve výši 42 452 Kč, dlužný smluvní úrok ve výši 2 158,10 Kč (kapitalizovaný ke dni 14. 1. 2025), smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč, pojistné 324 Kč, smluvní úrok ve výši 19,99 % ročně z částky 42 452 Kč od 15. 1. 2025 do 11. 2. 2025, smluvní úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 42 452 Kč od 12. 2. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 42 452 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 16. 5. 2023 byla mezi žalovaným a žalobkyní uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 50 000 Kč, kdy úvěr byl sjednán jako bezúčelový. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 72 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Kromě poskytnuté jistiny se žalovaný zavázal uhradit smluvní úrok ve výši 19,99 % ročně, poplatek za sjednání úvěru ve výši 1 000 Kč a poplatek za pojištění ve výši 108 Kč měsíčně. První splátka byla splatná 13. 6. 2023, další splátky pak vždy k 13. dni v měsíci. Nedílnou součástí smlouvy byly též úvěrové podmínky. Smlouva byla uzavřena distančně na webových stránkách [Anonymizováno] v souladu s bodem 4 smlouvy za pomoci SMS kódu [Anonymizováno], který byl žalovanému zaslán na jím uvedené telefonní číslo [tel. číslo], jak vyplývá z potvrzení ze dne 19. 1. 2025. Žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.
4. Ze splátkového kalendáře vytvořeného k datu 16. 1. 2025 soud zjistil, že úvěr v celkové výši 50 000 Kč byl žalovaným čerpán dne 16. 5. 2023, dále je ze splátkového kalendáře patrné, jak žalovaný úvěr splácel, neuhradil splátky splatné dne 13. 11. 2024, 13. 12. 2024, 13. 1. 2025, a tudíž ke dni 15. 1. 2025 žalobkyně celý úvěr zesplatnila; celkem žalovaný zaplatil částku 26 592 Kč.
5. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta ze dne 19. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 30 000 Kč. Žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, nevyživuje žádné dítě a jeho celkové měsíční výdaje včetně splátek úvěrů činí 15 300 Kč. Bankovním výpisem měl být ověřen deklarovaný příjem žalovaného ve výši 20 264 Kč. Žalobkyně měla dále provést ověření v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Dle úvěrových registrů měl žalovaný aktivní již jeden osobní úvěr ze dne 2. 10. 2022 s limitem 20 000 Kč s výší měsíční splátky 2 607 Kč a se zbývající jistinou k doplacení 14 000 Kč. Žalobkyně po zohlednění příjmu 20 264 Kč vypočetla disponibilní čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 4 964 Kč a dospěla k závěru, že z tohoto příjmu bude žalovaný schopen úvěr s měsíční splátkou 1 220 Kč splácet.
6. Také z úvěrové zprávy je patrné, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr již aktivní jeden osobní úvěr ze dne 2. 10. 2022 na 20 000 Kč s výší měsíční splátky 2 607 Kč a se zbývající jistinou k doplacení 14 000 Kč, dvě žádosti o úvěr byly žalovanému v nedávné době (19. 1. 2023 a 13. 6. 2022) odmítnuty, čtyři byly žalovaným odvolány.
7. Dále žalobkyně předložila výpis z běžného účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od 1. 2. 2023 do 16. 5. 2023, z něhož soud zjistil, že žalovanému byla od společnosti [právnická osoba] dne 10. 2. 2023 poukázána částka 20 277 Kč, dne 10. 3. 2023 částka 20 252 Kč, dne 11. 4. 2023 částka 20 504 Kč a dne 10. 5. 2023 částka 20 037 Kč, dále mu na tento účet došlo několik plateb v různé výši (stokoruny) od různých fyzických osob ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] aj.) a bylo mu vyplaceno pojistné plnění 2 400 Kč. Účet vykazoval zůstatek 106 Kč. Pravidelné výdaje (kromě plateb pojistky ve výši 1 007 Kč měsíčně a plateb ve výši 1 600 Kč měsíčně) jako např. platby SIPO, platby nájemného apod. z účtu nejsou seznatelné.
8. Z potvrzení o vyplacení úvěru č. [hodnota] ze dne 19. 1. 2025 soud zjistil, že dne 16. 5. 2023 žalobkyně převedla částku 50 000 Kč na účet žalovaného uvedený ve smlouvě č. [č. účtu] pod variabilním symbolem [var. symbol] se zprávou pro příjemce [Anonymizováno]: pujcka pro [Jméno žalovaného].
9. Předžalobní výzvou ze dne 15. 1. 2025, která byla dle podacího archu žalovanému odeslána dne 16. 1. 2025, byl žalovaný informována o zesplatnění úvěru a byl vyzván k úhradě dlužné částky do 24. 1. 2025.
10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“.
11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“.
13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“.
16. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala tak, že provedla lustraci žalovaného v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí, a dále porovnáním ověřených příjmů a deklarovaných výdajů (za současné verifikace porovnáním s normativními náklady na bydlení a životním minimem). Příjem žalovaného ze zaměstnání žalobkyně ověřila výpisy z účtu za období předcházející uzavření úvěrové smlouvy, kdy ve svých výpočtech vycházela z příjmu zjištěného z těchto výpisů. Avšak pokud jde o výdaje žalovaného, zde se žalobkyně spokojila s pouhým tvrzením žalovaného, které žádným způsobem neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (za situace, kdy žalovaný měl bydlet v nájmu např. z nájemní smlouvy). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Výdaje spojené s bydlením přitom představují podstatnou a obtížně redukovatelnou část výdajů každého člověka, a je tedy nutné jim věnovat zvýšenou pozornost, což nelze nahradit ani pouhým zohledněním aktuální výše životního a existenčního minima a normativních nákladů na bydlení. Navíc není ani zřejmé, zda žalobkyně při porovnávání kalkulovala s výdaji žalovaného (včetně splátek úvěrů) ve výši 7 000 Kč měsíčně, jak tvrdila, či s výdaji ve výši 15 300 Kč (včetně splátek úvěrů), jak bylo uvedeno v listině potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta ze dne 19. 1. 2025. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalobkyně zjistila, že v době podání žádosti o úvěr měl žalovaný již dřívější úvěrové zatížení a některé jeho předchozí žádosti o úvěr mu byly v té době dokonce odmítnuty. I s ohledem na tuto skutečnost měla právní předchůdkyně žalobkyně projevit zvýšenou obezřetnost při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
18. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“. Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný na svůj dluh již uhradil celkem 26 592 Kč a zbývá mu tak uhradit 23 408 Kč; k úhradě této částky proto soud žalovaného zavázal, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou.
19. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu odeslanou dne 16. 1. 2025, v níž byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 24. 1. 2025. Ode dne následujícího, tj. ode dne 25. 1. 2025 pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala právě od tohoto data, ve výši 12,75 % ročně (tj. v sazbě vyšší, než kolik činila zákonná sazba k prvnímu dni prodlení), soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení z částky 23 408 Kč v zákonné výši 12 % ročně.
20. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť požadovaná jistina ve zbývající výši 19 044 Kč byla již uhrazena, na kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 158,10 Kč, na smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč, na pojistné ve výši 324 Kč, ani na úrok ve výši 19,99 % ročně z částky 42 452 Kč od 15. 1. 2025 do 11. 2. 2025 a na úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 42 452 Kč od 12. 2. 2025 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Stran požadavků žalobkyně na úroky z prodlení soud připomíná, že se žalovaný dne 25. 1. 2025 dostal do prodlení pouze s částkou 23 408 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 044 Kč za období 25. 1. 2025 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 23 408 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 54 325,88 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 25 485,86 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 47 % a z 53 % neúspěšná (z 53 % byl tak úspěšný žalovaný). Právo na náhradu nákladů řízení by tak měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.