Rozsudek ze dne 16. 10. 2025
Výrok byl doplněn rozsudkem ze dne 11. 11. 2025 (§ 166 o. s. ř.), viz Rozhodnutí v této věci.
Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 538,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 538,96 Kč od 24. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 3 301,54 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 12 840,50 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 840,50 Kč od 17. 12. 2024 do 23. 12. 2024, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 301,54 Kč od 24. 12. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 9 538,96 Kč od 24. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 332,22 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně [Jméno advokátky], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
Žalobkyně se domáhala zaplacení 12 840,50 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 23. 12. 2016 rámcovou smlouvu a dne 18. 12. 2018 smlouvu o kontokorentním úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr, a to formou přečerpání zůstatku na bankovním účtu až do sjednaného limitu 10 000 Kč. Žalovaný byl oprávněn poskytnutý kontokorent průběžně čerpat výběry hotovosti a bezhotovostními platbami s tím, že nesmí přečerpat povolený úvěrový rámec nad sjednanou částku. Žalovaný se zavázal platit úroky z kontokorentu ve výši 18,9 % ročně a poplatky za služby spojené s vedením kontokorentu. Poskytnutý úvěr byl žalovaný povinen splatit nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání, po řádném splacení byl oprávněn čerpat úvěr opakovaně. Žalovaný však podmínky smlouvy porušil, když sjednaný limit kontokorentu překročil a vznikl mu na účtu nepovolený debetní zůstatek, který byl povinen neprodleně uhradit. Nepovolený debetní zůstatek však žalovaný neuhradil, proto žalobkyně vypověděla smlouvu o sporožirovém účtu a dlužnou částku převedla na evidenční účet pohledávek. Od doby, kdy se žalovaný naposledy dostal se svým účtem do kladného zůstatku, což bylo dne 29. 11. 2023, vyčerpal žalovaný celkem částku 21 532,96 Kč; za tuto dobu žalovaný uhradil celkem 11 994 Kč. V žalobě tak žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení záporného zůstatku ve výši 12 840,50 Kč (jistina), úroku ve výši 1 091,45 Kč (ve výši 14,75 % ročně za období od 23. 5. 2024 do 16. 12. 2024), zákonného úroku z prodlení ve výši 1 286,60 Kč (za období od 2. 5. 2024 do 16. 12. 2024), úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 12 840,50 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 840,50 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení.K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Dále žalobkyně kontrolovala interní a externí databáze (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Žalobkyně pak porovnávala příjem žalovaného a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem pak získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, z něhož vyplývá, že nelze považovat smlouvu za neplatnou pouze proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; pokud byl úvěr dlouhodobě řádně splácen, nemohlo dojít k naplnění podmínek pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy. V doplnění žaloby pak žalobkyně uvedla, že konkrétně vycházela z příjmu uvedeného žalovaným v jeho předchozí úvěrové žádosti ve výši 20 000 Kč, kdy tento příjem žalobkyně ověřila výpisem z účtu žalovaného. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výdaje nulové, stejně jako dosavadní splátky žádné neuvedl. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalovaného částkou 6 200 Kč, a to na základě dat sdělených žalovaným (počet vyživovaných osob, způsob bydlení) v kombinaci s interními informacemi žalobkyně, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 23. 12. 2016 uzavřena rámcová smlouva o finančních službách. Na základě této smlouvy se žalovaný stal klientem žalobkyně a získal tak možnost využívat její finanční služby. Podpisem této rámcové smlouvy žalovaný současně s žalobkyní uzavřel smlouvu o účtu číslo [č. účtu], na jejímž základě žalobkyně od 23. 12. 2016 vedla žalovanému účet číslo [č. účtu]. Dne 18. 12. 2018 potom došlo mezi žalobkyní a žalovaným k uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru. V této smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč formou povoleného přečerpání účtu do záporného zůstatku. Strany smlouvy se současně dohodli na úrokové sazbě ve výši 18,9 % ročně a na způsobu splácení, kdy žalovaný se zavázal úvěr splatit do jednoho roku ode dne, kdy jej začne čerpat. Žalovaný se současně zavázal platit další ceny v souvislosti s úvěrem dle ceníku (za vedení účtu, případné náklady za zasílání výpisů z účtu poštou, ceny spojené s jednotlivými způsoby čerpání, ceny za případné další doplňkové služby). Žalovaný byl povinen celý úvěr včetně narostlých úroků a dalších nákladů splatit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy jej začne čerpat. Po řádném splacení úvěru, byl žalovaný oprávněn jej opětovně čerpat, a to i opakovaně. Pro případ porušení podmínek této smlouvy byla žalobkyně oprávněna právo čerpat úvěr pozastavit a prohlásit veškeré dluhy ze smlouvy za okamžitě splatné. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]. a Ceník [právnická osoba]. Z ceníku poplatků pro soukromou klientelu byla zjištěna cena za vedení účtu, výše účtovaných poplatků za související služby, výše poplatků za výběr hotovosti z účtu a za další služby.Z listiny nazvané „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ plyne, že žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z částky příjmu 20 000 Kč měsíčně, který uvedl žalovaný ve své předchozí úvěrové žádosti. Životní výdaje žalovaného byly stanoveny dle interního ekonomického modelu žalobkyně na 6 200 Kč měsíčně, model využívá statistická data, aktuální údaje životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Bylo zjištěno, že žalovaný ke dni žádosti o úvěr splácel žalobkyni jiný úvěr ze dne 14. 9. 2018 s měsíční splátkou 5 528 Kč a dále splácel úvěr ze stavebního spoření ze dne 1. 12. 2010 s měsíční splátkou 560 Kč. Celkem tak měsíční splátky žalovaného tvořily částku 6 088 Kč. Orientační částka nového úvěru činila 833 Kč; nové splátkové zatížení žalovaného pak činilo 6 921 Kč měsíčně. Dle výpočtu žalobkyně byl příjem žalovaného dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů, když po odečtení nového splátkového zatížení žalovanému k pokrytí životních nákladů zbývalo 13 079 Kč.Žalobkyně předložila výpisy z osobního účtu žalovaného vedeného u žalobkyně za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2018, z nichž bylo zjištěno, že žalovanému v každém měsíci uvedeného období přicházela na účet mzda od společnosti [právnická osoba]. ve výši cca 22 000 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaný čerpal kontokorent, přičemž jeho limit postupně navyšoval (k 5. 10. 2017 nová výše 14 000 Kč, k 7. 10. 2017 nová výše 15 000 Kč, k 19. 10. 2017 nová výše 20 000 Kč, k 23. 10. 2017 nová výše 23 000 Kč, k 30. 10. 2017 nová výše 26 000 Kč), 14. 9. 2018 byl kontokorent zrušen, 18. 12. 2018 byl nově založen s limitem 10 000 Kč. Dále soud zjistil, že nemálo peněžních prostředků žalovaný poukázal na účet společnosti tipsport.cz a nemálo pak zaplatil žalovaný kartou v podniku [adresa] a PIVNICE [adresa]. Žalovaný pravidelně každý měsíc splácel úvěr v částce 5 528 Kč a měl trvalé příkazy na částky ve výši 3 800 Kč měsíčně, 4 200 Kč měsíčně a 1 016 Kč měsíčně.Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance z 11. 5. 2000 bylo zjištěno, že žalovaný byl od 1. 8. 1993 zaměstnán u společnosti [právnická osoba]. s průměrným čistým měsíčním příjmem za 1. čtvrtletí roku 2000 ve výši 10 166 Kč.Z výpisů z účtu žalovaného za období od 1. 11. 2023 do 1. 8. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný kontokorent čerpal, dne 29. 11. 2023 jej zcela splatil (částkou ve výši 4 607 Kč) a téhož dne jej opět řádně čerpal (částkou ve výši 14 607 Kč), dne 30. 11. 2023 potom sjednaný limit kontokorentu překročil, poté kontokorent opakovaně přečerpával a kontokorent již nesplatil. Dne 27. 12. 2023 splatil toliko částku 7 387 Kč, téhož dne přitom čerpal 5 869,24 Kč a 1 056,72 Kč. Dne 1. 5. 2024 pak došlo ke zrušení kontokorentního úvěru, přičemž konečný zůstatek na účtu činil k tomuto datu -12 840,50 Kč. K tomuto datu byl dluh žalovaného ve výši 12 840,50 Kč převeden na evidenční účet.Z výpisu poplatků za období od 31. 10. 2018 do 31. 12. 2018 soud zjistil, že žalovaný v roce 2018 zaplatil cekem na poplatcích za služby spojené se svým účtem č. [č. účtu] a na úrocích 27,62 Kč. Z podrobného výpisu poplatků zaplacených za účet a z podrobných údajů o úrocích zaplacených v souvislosti s účtem je pak patrné, že částka 27,62 Kč byla zaplacena za úrocích z kontokorentu.Z výpisu poplatků za rok 2023 soud zjistil, že žalovaný v roce 2023 zaplatil cekem na poplatcích za služby spojené se svým účtem č. [č. účtu] ([Anonymizováno] účet) částku 1 500 Kč a na úrocích zaplatil 1 385,86 Kč. Z podrobného výpisu poplatků zaplacených za účet a z podrobných údajů o úrocích zaplacených v souvislosti s účtem je pak patrné, že 900 Kč žalovaný zaplatil za vedení [Anonymizováno] účtu, 400 Kč za výběry hotovosti na pobočce, 200 Kč za zaslání mimořádného výpisu (duplikátu); částka 1 385,86 Kč pak byla zaplacena za úrocích z kontokorentu.Dopisem ze dne 11. 3. 2024 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu po splatnosti ve výši 2 578 Kč.Dopisem ze dne 3. 5. 2024 bylo žalovanému sděleno, že vzhledem k tomu, že nedošlo k vyrovnání nepovoleného přečerpání na jeho účtu, byla dne 2. 5. 2024 pohledávka z tohoto účtu převedena na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. Žalovaný byl vyzván k neprodlenému vyrovnání dlužné částky.K úhradě dlužné částky ve lhůtě 5 dní od odeslání výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 17. 12. 2024, která byla žalovanému odeslána 18. 12. 2024, jak plyne z poštovního podacího archu.Z doloženého dokumentu označeného jako „Podklady pre súdne konanie“ plyne, že žalovaný k datu 3. 2. 2025 dlužil na jistině částku 12 840,50 Kč, na řádných úrocích 1 284,05 Kč a na úrocích z prodlení 1 533,87 Kč.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru dle § 2665 o. z., který stanoví, že „ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.“ Dle § 2395 o. z., „smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39.Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného doložila listinu „Posouzení úvěruschopnosti žalovaného“ z níž je zřejmé, že žalobkyně vycházela z měsíčního příjmu žalovaného 20 000 Kč, který uvedl sám žalovaný v předchozí žádosti o úvěr, přičemž žalobkyně jej ověřila výpisy z účtu. Potvrzením zaměstnavatele tento příjem ověřen nebyl, neboť to je neaktuální (pochází z roku 2000). Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně vycházela z výdajů uvedených žalovaným (ve výši 0 Kč) a za využití interních informací, statistických údajů a aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, tedy dle ekonomického modelu, pak žalobkyně stanovila měsíční životní výdaje žalovaného na částku 6 200 Kč. Žalobkyně zároveň zohlednila stávající splátkové zatížení žalovaného, které zjistila (když sám žalovaný žádné splátky neuvedl).Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že ačkoli si žalobkyně nevyžádala přímo výplatní pásky ani pracovní smlouvu žalovaného, určitým způsobem, konkrétně prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného, prověřila, že žalovanému je vyplácena mzda ze zaměstnání, neboť tato skutečnost je z těchto výpisů zřetelná. Výdajovou stránku žalovaného však žalobkyně nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup žalované však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit, jak tomu ostatně bylo i v tomto případě. Žalobkyně stanovila výdaje žalovaného na částku 6 200 Kč, z výpisů účtu žalovaného však vyplynuly průměrné měsíční výdaje podstatně vyšší, když zároveň některé výdaje byli na sázení či kasino. Tyto skutečnosti žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného nijak nereflektovala, a i přes poměrně vysoký rozdíl mezi předpokládanými, resp. modelově stanovenými, a skutečnými výdaji žalovaného nepodrobila tyto položky žádnému podrobnějšímu zkoumání. Ekonomický model tak může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak ekonomický model nemůže nahradit povinnost žalované ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Žalobkyně ani nezkoumala, zda žalovaný bydlí ve vlastní nemovité věci, v nájmu, nebo například u svých rodičů či příbuzných, a jaký je případně jeho finanční podíl na domácnosti. Dále se žalobkyně nezaobírala například ani tím, zda má žalovaný k někomu vyživovací povinnost. Bez znalosti těchto údajů mohla žalobkyně dle názoru soudu jen stěží řádně posoudit, zda finanční možnosti žalovaného mu umožňují splácet poskytnutý úvěr, tím spíše v situaci, kdy v době před podáním žádosti žalovaný již kontokorent dříve využíval a opakovaně si jeho limit navyšoval. Nadto nelze přehlédnout, že žalovaný v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč, stejně jako uvedl, že nesplácí žádné splátky (byť měl poměrně čerstvý úvěr u žalobkyně s měsíční splátkou 5 528 Kč); i s ohledem na tuto skutečnost, bylo namístě od žalobkyně očekávat zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací, neboť je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na něž žalobkyně poukazovala, jeho závěry byly překonány rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 4. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s. r. o. proti EC Financial Services, a.s. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Soudní dvůr v rozhodnutí dovodil, že „porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.“ K závaznosti citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje soud na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 255/19: „Rozsudky o předběžných otázkách SDEU jsou totiž zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené.“ Při výkladu vnitrostátního práva jsou tedy obecné soudy povinny respektovat právo unijní, a to včetně jeho interpretace provedené k tomu kompetentními orgány. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu ve výši 21 532,96 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Jelikož žalovaný načerpal celkem částku 21 532,96 Kč a žalobkyni splatil pouze 11 994 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 9 538,96 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 17. 12. 2024, která byla žalovanému prokazatelně odeslána 18. 12. 2024. Žalovanému byla pro úhradu celého dluhu určena lhůta pěti dnů od odeslání výzvy (tj. do 23. 12. 2024), jejímž uplynutím se stal závazek splatným, a ode dne následujícího, tj. ode dne 24. 12. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši zákonné sazby ke dni 2. 5. 2024 (14,75 % ročně), soud však přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši zákonné sazby k prvnímu dni prodlení (12,75 % ročně).Soud tedy žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 3 301,54 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 091,45 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 286,60 Kč, co do úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 12 840,50 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 840,50 Kč od 17. 12. 2024 do 23. 12. 2024, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 301,54 Kč od 24. 12. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 9 538,96 Kč od 24. 12. 2024 do zaplacení.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 18 383,81 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 10 531,92 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 57 % a z 43 % neúspěšná (z 43 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 14 % náhrady nákladů řízení.Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé). Sazba mimosmluvní odměny dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu za první dva úkony učiněné v roce 2024 činí 2 x 300 Kč a za žalobu podanou v roce 2025 činí 400 Kč, a dále právní zástupkyni žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 373 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 332,22 Kč (14 % z 2 373 Kč).
Rozsudek ze dne 11. 11. 2025
Výrok
I. Rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 16. 10. 2025, č. j. , spisová značka, , se doplňuje tímto výrokem: „Žaloba se zamítá co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 091,45 Kč a co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 286,60 Kč.“
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 50,82 Kč, a to do tří dnů od právní moci doplňujícího rozsudku.
Odůvodnění
Žalobkyně podanou žalobou po žalovaném požadovala z titulu smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 18. 12. 2018 zaplacení nesplaceného zůstatku úvěru ve výši 12 840,50 Kč (jistina), úroku ve výši 1 091,45 Kč (ve výši 14,75 % ročně za období od 23. 5. 2024 do 16. 12. 2024), zákonného úroku z prodlení ve výši 1 286,60 Kč (za období od 2. 5. 2024 do 16. 12. 2024), úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 12 840,50 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 840,50 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení.Rozsudkem ze dne 16. 10. 2025, č. j. 22 C 172/2025-112, soud žalobě částečně vyhověl co do částky 9 538,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 538,96 Kč od 24. 12. 2024 do zaplacení (výrok I. rozsudku); naopak žalobu výrokem II. zamítl co do částky 3 301,54 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 12 840,50 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 840,50 Kč od 17. 12. 2024 do 23. 12. 2024, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 301,54 Kč od 24. 12. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 9 538,96 Kč od 24. 12. 2024 do zaplacení.Soud však opomenul ve výroku II. rozhodnout o zamítnutí žaloby také co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 091,45 Kč a co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 286,60 Kč, neboť na ty žalobkyni také nevznikl nárok, z důvodů v rozsudku uvedených.Podle § 166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Žalobkyně obdržela rozsudek ze dne 16. 10. 2025, č. j. 22 C 172/2025-112, do datové schránky dne 21. 10. 2025 a dne 5. 11. 2025 (tj. ve shora uvedené lhůtě) doručila soudu žádost o jeho doplnění. Soud proto této žádosti vyhověl.V souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku vznikl žalobkyni náklad v podobě jednoho úkonu právní služby podle § 11 odst. 2 písm. b), ve spojení s § 11 odst. 3 zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to ve výši 200 Kč (§ 14b odst. 4 bod 2. advokátního tarifu), spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 100 Kč [§ 14b odst. 6 písm. b) advokátního tarifu], celkem tedy (včetně DPH) 363 Kč. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu v řízení má žalobkyně nárok na 14 % z těchto nákladů, tedy na částku 50,82 Kč.