Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 440 151,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 2. 2. 2024 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 32 381,05 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 23 421,24 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 460,07 Kč, úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 468 033,02 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 472 533,02 Kč od 2. 6. 2023 do 1. 2. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 381,05 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 440 151,97 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 440 151,97 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 37 972,08 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno], , tituly za jménem
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 472 533,02 Kč s příslušenstvím. Z podané žaloby vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]. (dříve [Anonymizováno] s.) s žalovaným uzavřela dne 15. 3. 2022 smlouvu o půjčce č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit takto poskytnutou jistinu spolu se smluvním úrokem ve výši 9,9 % ročně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 7 330 Kč s tím, že první splátka byla splatná dne 15. 4. 2021. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích (zaznamenaných do jeho zákaznické karty), z ekonomického modelu a z výsledků lustrací provedených v příslušných registrech (BRKI, NRKI, SOLUS) a z interních zdrojů právní předchůdkyně žalobkyně s tím, že plně postačovalo, měla-li tyto dokumenty k dispozici v době uzavření smlouvy. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a uhradil pouze 59 848,03 Kč, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 1. 6. 2023. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 10. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Zažalovaná částka 472 533,02 Kč tak v sobě zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 468 033,02 Kč a dlužnou část poplatků ve výši 4 500 Kč. Kromě toho žalobkyně nárokuje i kapitalizovaný úrok ve výši 23 421,24 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 460,07 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 472 533,02 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úrok ve výši 9,9 % ročně z částky 468 033,02 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 15. 3. 2022 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena „Rámcová smlouva o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb“, na kterou navazovala smlouva o půjčce č. [hodnota] z téhož dne, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč s tím, že žalovaný tuto částku spolu s úrokem ve výši 9,9 % ročně splatí ve 120 měsíčních splátkách po 7 330 Kč (celkem tak měl právní předchůdkyni žalobkyně vrátit 789 575,63 Kč). Součástí smlouvy byly též Produktové obchodní podmínky [právnická osoba]. pro půjčky a Sazebník platný od 1. 1. 2021. Částka 500 000 Kč přitom byla připsána na účet žalovaného dne 15. 3. 2022. V příloze žádosti o půjčku (respektive o spotřebitelský neúčelový úvěr) se uvádí, že žalovaný měl být podnikatelem s čistým příjmem ve výši 54 000 Kč, rozvedený, se středoškolským vzděláním bez vyživovací povinnosti vůči jiné osobě a žijící ve vlastní nemovitosti. Své měsíční výdaje na bydlení vyčíslil na 3 000 Kč, výdaje na živobytí na 1 000 Kč a další výdaje odhadl na 3 000 Kč (tyto výdaje však právní předchůdkyně žalobkyně korigovala na 6 180 Kč). Z této přílohy nicméně vyplývá i to, že na splátkách jiných úvěrových produktů žalovaný hradil 11 661 Kč a že výsledná platební kapacita žalovaného činí 33 159 Kč. Dále žalobkyně doložila dokumenty nazvanými jako „Manuální výstup Konsolidovaného blacklistu“ ze dne 1. 8. 2024 (datum dotazu) a „Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta“, kterými podpořila své tvrzení, že její právní předchůdkyně žalovaného prolustrovala v příslušných registrech.
4. Podle tvrzení žalobkyně, podpořeného výpisy z účtů, uhradil žalovaný na splátkách úvěru celkem 59 848,03 Kč.
5. Dopisem ze dne 1. 6. 2023, podaným k poštovní přepravě dne 5. 9. 2022, oznámila právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do deseti dnů od data vyhotovení této výzvy. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 10. 2023 byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni; tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 7. 11. 2023, podaným k poštovní přepravě téhož dne. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván konečně předžalobní upomínkou ze dne 17. 1. 2024, podanou k poštovní přepravě následujícího dne, v níž mu byla stanovena dodatečná lhůta k úhradě dluhu do 17. 1. 2024.
6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
14. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, z výpisů z účtů, z (blíže nepopsaného) ekonomického modelu a z lustrací provedených v příslušných registrech. Jako součást žaloby však doložila pouze formulář k žádosti o spotřebitelský úvěr obsahující údaje o žalovaném, „Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta“ a „Manuální výstup Konsolidovaného blacklistu“, avšak bez toho, aby k nim připojila též listiny, které by potvrdily pravdivost toho, co se ve formuláři uvádí (zejména které by osvědčily příjem žalovaného v nadprůměrné výši 54 000 Kč měsíčně či jím tvrzené náklady na bydlení). Prosté spoléhání se na (čestné) prohlášení dlužníků bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech však nestačí a takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
15. Soudu tak nezbývá než uzavřít, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.
16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 500 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
19. Žalovaný na svůj dluh podle tvrzení žalobkyně uhradil 59 848,03 Kč. Soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 440 151,97 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na předžalobní výzvu ze dne 17. 1. 2024 podanou k poštovní přepravě téhož dne (ve vztahu k oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 1. 6. 2023 a k vyrozumění o postoupení pohledávky nebyl předložen doklad o odeslání). Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena dodatečná lhůta do 1. 2. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný ode dne následujícího, tj. ode dne 2. 2. 2024, v prodlení, a od tohoto data vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“
20. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 32 381,05 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 23 421,24 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 460,07 Kč, úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 468 033,02 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 472 533,02 Kč od 2. 6. 2023 do 1. 2. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 381,05 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 440 151,97 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 440 151,97 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, soud naopak žalobu zamítl.
21. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný. Žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná ze 73 % (z původně zažalovaných 674 003,41 Kč jí soud vyhověl co do 494 935,81 Kč; úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 46 %. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 18 902 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci 5 úkonů právní služby [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, a to převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a dvojí účast u jednání dne 22. 10. 2024 a 5. 12. 2024]. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 7 advokátního tarifu 10 220 Kč (celkem 51 100 Kč) a dále mu podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů (celkem 1 500 Kč). Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 11 046 Kč) činí 82 548 Kč, z nichž 46 % představuje částka 37 972,08 Kč. Soud nicméně neuznal jako úkon právní služby další vyjádření žalobkyně, neboť v nich žalobkyně pouze žádala o prodloužení lhůty k podání vyjádření, vyjadřovala nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání nebo doplňovala doplňovala na výzvu soudu žalobní tvrzení, která měla být perfektní hned napoprvé.