22 C 19/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala zaplacení 18 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]., se žalovanou uzavřela dne 7. 11. 2019 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 46 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázala vrátit částku ve výši 85 512 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 6 108 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalované, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalované (konkrétně pracovní smlouvou, výplatními páskami, výpisem z bankovního účtu, výpisem OSSZ a důchodovými lístky spolužadatele o úvěr) a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná přitom svým podpisem stvrdila, že poskytla úplné, přesné a pravdivé údaje. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovanou uzavřena předmětná smlouva. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 10 356,05 Kč na jistině úvěru, 257,59 Kč na smluvním úroku, 4 743,97 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 899,70 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru a 1 742,69 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku za období od 8. 1. 2021 do 22. 4. 2024 z dlužné jistiny ve výši 2 468,16 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 22. 4. 2024 ve výši 10 142,37 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 10 356,05 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 613,64 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 7. 11. 2019 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 46 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 4 429 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 22 540 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 4 263 Kč a inkasním poplatkem ve výši 8 280 Kč (celkem 85 512 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 6 108 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy.Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 7. 11. 2019 podepsané žalovanou soud zjistil, že žalovaná měla být zaměstnaná s měsíčním příjmem ve výši 12 796 Kč, k čemuž měly být předloženy výplatní pásky, pracovní smlouva, výpis z bankovního účtu a výpis OSSZ. V žádosti je zaškrtnutá kolonka příjem není dostatečný. Jako další příjem zde byl uveden důchod/sociální dávky osoby spolužijící s žalovanou ve výši 11 977 Kč měsíčně; k tomu měly být doloženy důchodové lístky. Zde je pak zaškrtnuto příjem je dostatečný. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že bydlí u rodičů, je rozvedená a vyživuje jedno dítě. Její měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč (domácnosti 2 000 Kč), náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 000 Kč měsíčně (domácnosti 2 920 Kč) a měsíční splátky stávajících půjček 5 179 Kč (domácnosti 3 187 Kč); celkem průměrné měsíční výdaje žalované měly činit 10 179 Kč (a domácnosti žalované 8 107 Kč). Z doložené pracovní smlouvy plyne, že žalovaná byla od 2. 5. 2017 zaměstnána na dobu neurčitou jako dělnice potravinářské výroby s tím, že za vykonanou práci jí náleží mzda stanovená mzdovým výměrem. Z výplatní pásky bylo zjištěno, že žalované byla na účet vyplacena mzda ve výši 16 467 Kč, ze mzdy byla dále provedena exekuční srážka ve výši 3 064 Kč. Z výpisu z účtu žalované za období od 11. 9. 2019 do 31. 10. 2019 soud zjistil, že počáteční zůstatek účtu byl nulový; dne 11. 9. 2019 došla žalované od zaměstnavatele částka 1 019 Kč, přičemž téhož dne byla částka 1 000 Kč žalovanou vybrána v hotovosti z bankomatu; dne 18. 9. 2019 jí došla nemocenská dávka ve výši 9 565 Kč, přičemž 20. 9. 2019 byla z bankomatu vybrána hotovost ve výši 9 500 Kč; zůstatek k 30. 9. 2019 činil -16 Kč; dne 11. 10. 2019 došla žalované na účet nemocenská dávka ve výši 11 339 Kč, přičemž téhož dne byla vybrána hotovost ve výši 11 300 Kč; dne 4. 10. 2019 nebyl proveden trvalý příkaz na částku 533 Kč, neboť na účtu nebyl disponibilní zůstatek; konečný zůstatek na účtu ke dni 31. 10. 2019 činil 22,96 Kč. Z výpisu z účtu je také patrné, že příjem žalované za období od 5. 8. 2019 minimálně do 30. 9. 2019 představovaly toliko dávky nemocenského pojištění. Totéž bylo pak zjištěno i z potvrzení o vyplacených dávkách ze dne 5. 11. 2019, přičemž dle tohoto potvrzení bylo za období od 5. 8. 2019 do 30. 9. 2019 žalované na nemocenských dávkách vyplaceno celkem 22 221 Kč. Zároveň je z tohoto potvrzení zřejmé, že žalovaná se v pracovní neschopnosti nacházela již od 22. 7. 2019 a ke dni 5. 11. 2019 její pracovní neschopnost nadále trvala. Z doložených poštovních poukázek soud zjistil, že paní [jméno FO] (matce žalované) byl v měsících duben, květen, červen a říjen 2019 vyplacen důchod starobní a vdovský vždy v částce 11 977 Kč. V nedatovaném čestném prohlášení žalovaná prohlásila, že bydlí na adrese [adresa] u své matky paní [jméno FO], bydlí zde od 1977 a nemá s ní nájemní ani jinou smlouvu.Z transakční historie je zřejmé, že žalovaná na dluh ze smlouvy uhradila celkem částku 67 512 Kč.Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou s účinností ke dni [datum] postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 14. 6. 2024, jímž byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy. K úhradě dlužné částky nejpozději do 25. 9. 2024 byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 10. 9. 2024, jejíž odeslání dne 11. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkemJe zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmu žalované, ten byl ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřován prostřednictvím pracovní smlouvy, jediné výplatní pásky a výpisu z účtu za období necelých dvou měsíců. Bylo doloženo poštovními poukázkami, že předchůdkyně žalobkyně ověřovala příjem osoby žijící s žalovanou ve společné domácnosti (matky žalované). Co se týče výdajové stránky, zde předchůdkyně žalobkyně údajně měla vycházet z výpisu z účtu žalované. Z doloženého výpisu však byly zjištěny toliko výdaje spočívající ve výběrech z bankomatu, kdy se navíc jednalo o výběry v takové výši (téměř ve výši rovnající se předchozí příjmové položce), že zůstatek na účtu byl stále (téměř) nulový či dokonce záporný. Žádné pravidelné výdaje z tohoto výpisu z účtu zjištěny však nebyly. V souvislosti s výdaji žalované soud dále podotýká, že žalované ze mzdy byly prováděny exekuční srážky ve výši 3 064 Kč měsíčně. V souvislosti s tímto zjištěním je pak nutno uvést, že žalobkyně nikterak nedoložila, že by původní věřitelka nejen zjišťovala, ale současně též ověřovala konkrétní výši výdajů žalované na její stávající závazky z jiných úvěrů či zápůjček, a ani nezjišťovala její ostatní běžné výdaje, přinejmenším výdaje za bydlení (zde bylo doloženo toliko čestné prohlášení žalované, v němž je uvedeno, že žalovaná bydlí u matky, částka, kterou přispívá na bydlení však zde není ani zmíněna, natož doložena, z prohlášení pak není ani patrné, k jakému datu či období se vztahuje). Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žadatele o úvěr zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně dostatečně prověřovány a pokud tyto přesto byly nějakým způsobem doloženy, pak právní předchůdkyní žalobkyně nebyly adekvátně vyhodnoceny (jen stěží lze uvažovat o tom, že by osoba, která splácí exekuci přes 3 000 Kč měsíčně, jejíž zůstatek na běžném účtu je nulový, která je sice zaměstnána, ale v dlouhodobé pracovní neschopnosti, tudíž její příjem představují pouze nemocenské dávky ve výši cca 11 000 Kč, zároveň s neznámou úvěrovou historií, byla schopna měsíčně splácet částku přes 6 000 Kč). Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy, se neztotožňuje, neboť je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru (mimo jiné) ukládá povinnost uchovávat právě i dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 46 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.Jelikož z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaná uhradila celkově 67 512 Kč, tedy ještě více, než kolik byla povinna, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byla zcela úspěšná žalovaná, jíž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.