Výrok
I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 51 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 6. 5. 2024, kterou s žalovaným uzavřela elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku 50 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit kromě jistiny ve výši 50 000 Kč sjednané úroky, to vše v měsíčních splátkách po 7 500 Kč. Před sjednáním smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně přitom vycházela z dokumentace předané jí žalovaným a dále i z prohlášení žalovaného. Konkrétně tak žalobkyně vycházela z kopie občanského průkazu žalovaného, z druhého dokladu totožnosti žalovaného, ze tří výpisů z bankovního účtu žalovaného, z daňového přiznání. Dále žalobkyně provedla lustrace žalovaného v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, databázi neplatných dokladů, živnostenském rejstříku a registru SOLUS. Žalovaný však nedodržel splátkový kalendář, když uhradil pouze prvních 7 splátek po 7 500 Kč a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 12. 2024, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru. Celkem žalovaný žalobkyni uhradil 53 500 Kč (52 500 Kč ve splátkách, tj. 7 krát 7 500 Kč, a dále 1 000 Kč za písemné upomínky, tedy 2 krát 500 Kč). Žalobou žalobkyně nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 50 000 Kč, nákladů na upomínání ve výši 1 000 Kč a dále s ohledem na prodlení žalovaného požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení, Anonymizováno2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 6. 5. 2024 uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový hotovostní úvěr ve výši 50 000 Kč, kdy tato částka měla být poskytnuta jednorázově na účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku splatit žalobkyni do 15. 4. 2025. Dále se žalovaný zavázal žalobkyni hradit úrok ve výši 15 % měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách po 7 500 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci. Pro případ, kdy by v důsledku prodlení žalovaného nedošlo ze strany žalovaného ani po dvou upomínkách (zpoplatněných částkou 500 Kč za každou) k úhradě dlužné částky, byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientského účtu (viz článek X. smlouvy, v němž je tento způsob v podrobnostech popsán), kdy žalovaný zaslal žalobkyni verifikační platbu (což potvrzuje přiložené potvrzení o platbě z internetového bankovnictví – detail pohybu – Okamžitá příchozí platba) a předložil požadované osobní údaje a dokumentaci, včetně souhlasu s inkasem. V článku II. smlouvy je popsáno obecně Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.4. Přílohou č. 1 smlouvy pak bylo posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, nevyživuje žádné dítě a jeho průměrný příjem za poslední 3 měsíce (z podnikání) činil 65 720 Kč. Měsíční náklady žalovaného na bydlení měly činit 3 000 Kč, pravidelné finanční závazky 11 800 Kč, sázky 1 292 Kč; je zde uvedeno, že žalovaný měl jednorázové závazky (mikro úvěry) a splátka poskytovaného úvěru činila 7 500 Kč. Finanční zůstatek žalovaného tak činil 42 128 Kč. Měly být doloženy 3 výpisy z účtu. Soupis pravidelných finančních závazků žalovaného čítal 6 úvěrů a dále soupis jednorázových finančních závazků žalovaného čítal 3 úvěry či zápůjčky. Výsledky lustrací byly následující: SOLUS – bez záznamu, REPI – registr platebních informací (CRIF) – extrémně rizikový klient, AML a AML/CFT – bez záznamu, insolvenční rejstřík – bez záznamu, databáze odcizených dokladů – bez záznamu, interní databáze poskytovatele – úvěrovatelný. Ke smlouvě žalobkyně doložila rovněž Předsmluvní informace včetně Tabulky umoření. Dále žalobkyně doložila i kopii občanského průkazu žalovaného a kopii řidičského průkazu žalovaného.5. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období od 1. 1. 2024 do 31. 3. 2024 soud zjistil, že žalovanému byly vyplaceny provize za zprostředkovatelskou činnost od společnosti [právnická osoba]., a to dne 5. 1. 2024 ve výši 13 344,38 Kč, dne 26. 1. 2024 ve výši 99 739,67 Kč, dne 7. 2. 2024 ve výši 47 274,43 Kč, dne 28. 2. 2024 ve výši 10 580 Kč, dne 20. 3. 2024 ve výši 26 220,52 Kč. Byly zjištěny trvalé platby ve výši 2 000 Kč bez bližší specifikace, ve výši 40 Kč na účet [Anonymizováno], ve výši 79 Kč na účet [jméno FO], ve výši 2 300 Kč s poznámkou spotrebak RB, ve výši 1 303 Kč s poznámkou zivotka koop, ve výši 6 380 Kč s poznámkou RSTS a ve výši 3 100 Kč s poznámkou lenders a platba inkasa ve výši 1 582,77 Kč v lednu, 1 563,41 Kč v únoru a 1 620,74 Kč v březnu. Dále bylo zjištěno, že žalovaný hradil splátky úvěru v lednu ve výši 4 119,35 Kč a na úrok z úvěru 2 460,53 Kč, v únoru ve výši 4 153,34 Kč a na úrok z úvěru 2 426,54 Kč, v březnu ve výši 4 187,60 Kč a na úrok z úvěru 2 392,28 Kč. V březnu pak žalovaný nově čerpal FlexiFin úvěr ve výši 10 000 Kč, OFIN.CZ úvěr ve výši 20 000 Kč, CreditGo půjčku u Emmaś [právnická osoba]. ve výši 10 000 Kč, půjčku u [právnická osoba]. ve výši 4 000 Kč, úvěr u [právnická osoba] ve výši 20 000 Kč, částku 4 000 Kč od společnosti [právnická osoba]. a zápůjčku od společnosti [právnická osoba]. ve výši 30 000 Kč. Celkem příjmové položky (včetně čerpání úvěrů a zápůjček) na běžném účtu žalovaného činily za měsíc leden 117 082,51 Kč, za měsíc únor 60 271,26 Kč, za měsíc březen 181 186,02 Kč a celkem výdajové položky na tomto účtu činily za měsíc leden 231 931,38 Kč, za měsíc únor 222 464,55 Kč a za měsíc březen 195 267,93 Kč. K 31. 3. 2024 byl konečný zůstatek na účtu -39 000 Kč (žalovaný měl povolený debet s limitem čerpání 39 000 Kč).6. Z potvrzení o účasti v paušálním režimu bylo zjištěno, že žalovaný podal oznámení o vstupu do paušálního režimu podle zákona o daních z příjmů a v období od 1. 1. 2021 do 15. 6. 2022 (z tohoto data je uvedené potvrzení) byl poplatníkem v paušálním režimu.7. Žalobkyně doložila výsledek lustrace žalovaného v registru cribis (s počtem záznamů 0), výsledek lustrace v registru SOLUS (bez negativního záznamu), výpis z registru ARES (žalovaný je fyzická osoba podnikající bez zaměstnanců), výsledek kontroly občanského průkazu žalovaného v neplatných dokladech MVČR (doklad není evidován jako neplatný), výstup z insolvenčního rejstříku (žalovaný zde není evidován).8. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví - detailu pohybu – Bezhotovostní platba je zřejmé, že dne 6. 5. 2024 byla z účtu č. [č. účtu] vyplacena částka 50 000 Kč na účet č. [č. účtu], se zprávou pro příjemce: [Anonymizováno] a s poznámkou: [jméno FO] úvěr.9. K úhradě dlužné částky 7 500 Kč a nákladů na upomínku ve výši 500 Kč upomenula žalobkyně žalovaného dopisem ze dne 20. 12. 2024 (Upomínka č. 1) a emailovou zprávou ze dne 20. 12. 2024. Dopisem ze dne 5. 1. 2025 (Upomínka č. 2) a emailovou zprávou ze dne 5. 1. 2025 upomenula žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky 7 500 Kč, nákladů na 1. upomínku ve výši 500 Kč a nákladů na druhou upomínku ve výši 500 Kč.10. Předžalobní upomínkou ze dne 21. 3. 2025, odeslanou téhož dne, byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru a byl vyzván k úhradě celkové dlužné částky 82 131,61 Kč do 4. 4. 2025.11. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“.17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala tak, že porovnala jeho příjmy a výdaje a posoudila způsob plnění jeho dosavadních závazků, rovněž provedla lustrace v příslušných registrech. Příjem žalovaného z podnikání žalobkyně ověřila výpisy z účtu za období leden, únor, březen 2024 a z daňového přiznání. Pokud jde o výdaje žalovaného, zde se však žalobkyně spokojila s pouhým tvrzením žalovaného a výdaje řádně neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (žalobkyně však nezjišťovala ani, zda žalovaný bydlí v nájmu, ve vlastní nemovitosti či např. u rodičů). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Výdaje spojené s bydlením přitom představují podstatnou a obtížně redukovatelnou část výdajů každého člověka, a je tedy nutné jim věnovat zvýšenou pozornost. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že sám žalovaný své náklady na bydlení vyčíslil toliko částkou 3 000 Kč (a jiné výdaje kromě finančních závazků z jiných půjček a úvěrů a sázek a her ani neuvedl). Tyto náklady žalovaný přitom nijak nedoložil. Částka 3 000 Kč se navíc jeví soudu podezřele nízká, a proto bylo na místě, aby se žalobkyně nespokojila s pouhým tvrzením žalovaného, ale toto tvrzení si řádně ověřila, což se nestalo. Ostatně žalobkyni bylo z výpisů z běžného účtu známo, že výdaje žalovaného mnohonásobně překračují žalovaným uváděné částky. A také s ohledem na zjištěnou skutečnost, že žalovaný v době před uzavřením úvěrové smlouvy na sebe převzal několik jiných závazků z úvěrů a zápůjček v nemalé výši, měla právní předchůdkyně žalobkyně projevit zvýšenou obezřetnost při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Nadto výpis z účtu za měsíc bezprostředně předcházející uzavření úvěrové smlouvy (tedy duben 2024) žalobkyně soudu ani nedoložila. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“.20. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na svůj dluh již uhradil celkem 53 500 Kč, tedy ještě více než kolik byl povinen. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl zcela úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.