Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 65 387,06 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 35 345,30 Kč s úrokem ve výši 7,19 % ročně z částky 73 164,26 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 73 164,26 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 4 005,06 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 90 041,96 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 20. 11. 2022 se žalovanou uzavřela smlouvu o Úvěru [Anonymizováno] a o stavebním spoření, na jejímž základě poskytla žalované překlenovací úvěr ve výši 90 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 358 Kč při úrokové sazbě 7,19 % ročně. Žalovaná řádně nehradila sjednané splátky, když uhradila toliko deset splátek, proto žalobkyně celou pohledávku ze smlouvy zesplatnila ke dni 29. 2. 2024. Poté došlo dne 27. 3. 2024 k realizaci hotovostního zajištění v podobě zástavního práva k účtu ze stavebního spoření žalované ve výši 1 032,94 Kč a o tuto částku byla ponížena jistina; mimo to žalovaná ničeho neuhradila. Žalobkyně se tak po žalované žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 73 164,26 Kč, paušalizovaného úroku ve výši 2 859,30 Kč (tj. obchodní úrok z úvěru ve výši 7,19 % ročně z čerpané částky za kompletní období až do skončení bezúročného období, které bylo od 1. 3. 2024 do 31. 3. 2024), poplatků ve výši 3 440 Kč (za správu a vedení účtu a za zaslání upomínek), smluvní pokuty ve výši 10 578,40 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 690,40 Kč (za období od 1. 4. 2024 do 31. 1. 2025), úroku ve výši 7,19 % ročně z částky 73 164,26 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 73 164,26 Kč za období od 1. 2. 2025 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z informací sdělených žalovanou ohledně výše jejího příjmu, který žalovaná uvedla ve výši 23 000 Kč a který byl dále ověřen výpisy z účtu. Žalobkyně rovněž prověřila insolvenční rejstřík, registr exekucí a provedla kontrolu přes bankovní a nebankovní úvěrové registry. Výši výdajů žalované stanovila žalobkyně na základě údajů sdělených žalovanou (typ bydlení, rodinný stav, počet osob v domácnosti) pomocí vlastního ekonomického modelu, který vychází z dat Českého statistického úřadu a dále dle pravidelných splátek včetně předpokládané splátky nového úvěru.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila.
3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.
4. Dne 20. 11. 2022 byla mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena smlouva o Úvěru [Anonymizováno] (úvěr on-line) a o stavebním spoření s účtem číslo [č. účtu]. Žalované byl zřízen účet stavebního spoření č. [č. účtu] a k němu stavební spoření s cílovou částkou 90 000 Kč a s úrokovou sazbou z vkladů 5,45 % ročně; na účet byla žalovaná povinna vkládat 90 Kč měsíčně, za správu a vedení účtu byl sjednán poplatek 500 Kč ročně za každých 50 000 Kč zůstatku. Dále se smlouvou žalobkyně zavázala poskytnout žalované a) překlenovací úvěr ve výši 90 000 Kč (do dne, kdy žalovaná splní podmínky pro poskytnutí úvěru) a dále b) úvěr ze stavebního spoření v aktuální výši překlenovacího úvěru a ostatních dluhů žalované. Pro oba úvěry byla dohodnuta zvýhodněná úroková sazba 7,19 % ročně pro první období platnosti úrokové sazby, dále byla dohodnuta pevná úroková sazba 8,45 % ročně. Oba úvěry byly spotřebitelskými úvěry na bydlení. Žalovaná se zavázala úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 358 Kč splatnými vždy do 25. dne měsíce. Pro případ prodlení byla v článku 8.8 smlouvy o úvěru dohodnuta smluvní pokuta. V článku 10.1 smlouvy o úvěru pak bylo pod písm. b) ujednáno oprávnění žalobkyně požadovat okamžité zaplacení úvěru, pokud se žalovaná dostane do prodlení s placením s více než dvěma měsíčními splátkami nebo s jednou splátkou po dobu delší než tři měsíce. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím aplikace internetového bankovnictví postupem dle článku 10.15 smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník.
5. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla příjem 23 000 Kč měsíčně; příjem měl být žalobkyní zkontrolován z výpisu z účtu žalované. V insolvenčním rejstříku bylo ověřeno, že žalovaná ani její zaměstnavatel zde neměli záznam, v CBCB byla ověřena předchozí splátková morálka žalované a v interní evidenci žalobkyně ověřila neexistenci negativních informací o žalované. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla měsíční výdaje 1 000 Kč a nájemné ve výši 7 000 Kč. Žalobkyně stanovila výdaje žalované na základě dat sdělených žalovanou v kombinaci s interními informacemi žalobkyně, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 13 414 Kč. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla splátky ve výši 0 Kč měsíčně. Žalobkyně zjistila, že žalovaná měla v době žádosti o úvěr již kontokorentní úvěr s limitem 12 000 Kč a s orientační splátkou 360 Kč měsíčně, revolvingový úvěr s limitem 50 000 Kč a s orientační splátkou 1 500 Kč měsíčně a spotřební úvěr ve výši 249 609 Kč se splátkou 3 840 Kč měsíčně.
6. Z výpisů z účtu žalované za období od 1. 6. 2022 do 30. 9. 2022 soud zjistil, že žalované na účet pravidelně docházela částka v průměrné výši cca 23 500 Kč od společnosti [právnická osoba]. Z pravidelných výdajů je patrný pouze trvalý příkaz na penzijní spoření ve výši 100 Kč. Ostatní výdaje neměly charakter pravidelnosti. Z výpisů je rovněž patrné, že žalovaná čerpala kontokorent. Výdaje žalované činily (z účtu celkem za daný měsíc odešlo) v červnu 36 396,29 Kč, v červenci 43 291,15 Kč, v srpnu 38 774,10 Kč, v září 58 048,77 Kč; účet tedy za výše uvedené období vykazoval záporný zůstatek.
7. Z výpisu z účtu Úvěr [Anonymizováno] za období od 20. 11. 2022 do 12. 2. 2025 bylo zjištěno, že úvěr v celkové výši 90 000 Kč byl žalovanou čerpán dne 21. 11. 2022. Na tento úvěrový účet žalovaná uhradila celkem deset splátek po 2 358 Kč a dne 27. 3. 2024 byla na tento účet převedena částka 1 032,94 Kč. Celkem tak žalovaná žalobkyni splatila 24 612,94 Kč.
8. Dopisem ze dne 10. 1. 2024 a dále i nedatovanou výzvou žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 7 974 Kč nejpozději do 29. 2. 2024. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že pokud dlužnou částku v uvedeném termínu neuhradí, bude celý úvěr prohlášen za splatný a žalobkyně bude požadovat okamžité splacení celého úvěru, jehož aktuální výše činila 77 973 Kč.
9. Předžalobní výzvou ze dne 27. 2. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky 87 182,66 Kč s příslušenstvím, a to ve lhůtě 7 dnů od odeslání této výzvy. Výzva byla odeslána 3. 3. 2025, jak bylo doloženo potvrzením o podání.
10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
17. Co se týče příjmů žalované, žalobkyně doložila výpisy z účtu žalované, z nichž je patrný pravidelný příjem žalované od společnosti [právnická osoba]., byť z ničeho již není zřejmé, že se jedná o příjem žalované ze zaměstnání a že lze tento příjem předpokládat i v následujícím období. V tomto směru bylo namístě vyžádat od žalované např. výplatní pásky či pracovní smlouvu. Přesto má soud za to, že příjmová stránka žalované byla alespoň takto ověřena. Pokud však jde o pravidelné výdaje žalované, žalobkyně soud nepřesvědčila, že by je před uzavřením smlouvy relevantně prověřila. Z doložených listin vyplývá, že žalobkyně nezjišťovala skutečné náklady domácnosti žalované (kromě stávajícího splátkového zatížení žalované) a vycházela pouze z údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr a dále z pravděpodobných výdajů (statistické údaje a aktuální údaje životních nákladů a normativních nákladů na bydlení). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné (v případě nájemního bydlení např. z nájemní smlouvy). Postup, kdy žalobkyně při posuzování výdajové stránky žalované vycházela pouze z tvrzení žalované a ze statistických dat je tak zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím údajů uvedených samotným žalovaným a statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny, a to tím spíše za situace, kdy bylo zřejmé, že některé žalovanou tvrzené údaje se nezakládají na pravdě (viz žalovanou v žádosti o úvěr uvedené splátky ve výši 0 Kč, kdy bylo zjištěno existující splátkové zatížení žalované nebo žalovanou tvrzené výdaje pouze ve výši 1 000 Kč + 7 000 Kč nájemné, kdy z výpisů z účtu jsou patrné výdaje několikanásobně vyšší, a to i několikanásobně vyšší než stanovila žalobkyně). I kdyby tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně i výdaje dostatečně zjistila (což se nestalo), musel by konstatovat, že zjištěné údaje nesprávně vyhodnotila (zejména podcenila skutečnost, že výpisy z účtu žalované, představující stěžejní zdroj informací o její majetkové situaci, setrvale vykazují záporný zůstatek, a tedy nutně vedou k důvodnému podezření, že výdaje žalované převyšují její příjmy).
18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
20. Žalované bylo poskytnuto 90 000 Kč, celkem uhradila 24 612,94 Kč a zbývá jí tak uhradit 65 387,06 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl. Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalované bylo v nedávné době zahájeno více než deset civilních řízení, kde je žalována v důsledku nesplácení jiných úvěrů či zápůjček. Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy, jelikož žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a soudu nesdělila, jaká je doba přiměřená jejím možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu to zjistit. Pro případ sporu o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele stanoví § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že tuto dobu určí soud, a to „podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, které jsou již předmětem soudních řízení, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení vyčerpané jistiny lhůta šesti měsíců od právní moci rozsudku.
21. Co do částky 35 345,30 Kč s úrokem ve výši 7,19 % ročně z částky 73 164,26 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 73 164,26 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení, soud žalobu zamítl.
22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 115 992,97 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 65 387,60 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 58 % a z 42 % neúspěšná (z 42 % byla tak úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 14 % náhrady nákladů řízení.
23. Náklady žalobkyně představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 488 Kč a dále náklady za zastupování právním zástupcem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, návrh ve věci samé – žaloba, účast u jednání dne 13. 1. 2026). Při tarifní hodnotě 90 041,96 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle § 7 bod 5 advokátního tarifu 4 740 Kč, celkem tedy advokátovi náleží 18 960 Kč (4 úkony x 4 740 Kč), a dále advokátovi podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, opět za každý z úkonů; celkem tedy 1 800 Kč (4 úkony x 450 Kč). Celkem tak náklady žalobkyně (včetně DPH v sazbě 21 % ve výši 4 359,60 Kč) činí 28 607,60 Kč. Žalobkyni tak náleží 4 005,06 Kč (14 % z částky 28 607,60 Kč).