Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

22 C 235/2024

Soud: Okresní soud v HodoníněDatum rozhodnutí: 31. 10. 2024Č. j.: 22 C 235/2024-54Samosoudkyně: JUDr. Kateřina KrůpováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 12. 3. 2025Předmět řízení: zaplacení 17 340 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSHO:2024:22.C.235.2024.1
smlouva o úvěrubezdůvodné obohacení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 640 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 81,69 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 640 Kč od 11. 4. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 6 700 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 51,45 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 700 Kč od 11. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 472,92 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO], tituly za jménem

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 17 340 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 16. 8. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla částku 15 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni zaplatit dlužnou jistinu společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč do 24 měsíců od jejího poskytnutí formou měsíčních splátek dle splátkového kalendáře, kdy v rámci druhé až osmé splátky byl sjednán úrok v pevné výši 735 Kč. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetových stránek žalobkyně. Podpis žalované na smlouvě byl nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného žalované na jím uvedené telefonní číslo. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIS a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně přitom využila statistické údaje (životní minimum členů domácnosti, očekávané minimální náklady na bydlení dle dat ČSÚ) a údaje deklarované žalovanou. Konkrétně pak žalobkyně provedla výpočet takového limitu splátky tak, že zohlednila příjem žalované ve výši 23 000 Kč, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu životní minimum členů domácnosti ve výši 4 860 Kč, výdaje na bydlení ve výši 8 500 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 1 360 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky domácnosti žalované ve výši 8 280 Kč. Žalovaná se však dostala do prodlení s úhradou dlužné částky a zůstala žalobkyni dlužna na jistině 11 870 Kč a na úrocích 2 940 Kč. Kromě dlužné jistiny a úroků požadovala žalobkyně po žalované rovněž zaplacení smluvních pokut ve výši 1 500 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 030 Kč, a dále kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 23. 3. 2024 do 10. 4. 2024 ve výši 133,14 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 340 Kč za období od 11. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 16. 8. 2023 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč a dále byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, bylo ujednáno 24 splátek a celková částka k zaplacení 20 640 Kč. Ve splátkovém kalendáři byla dohodnuta roční úroková sazba 735 Kč k 2. – 8. splátce. Vedle toho byl sjednán poplatek za „korunový odklad“ a poplatek za online platbu, přičemž tyto poplatky byla žalovaná povinna zaplatit, pokud tyto služby využije. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který měl být úvěr poskytnut, a to účet č. [č. účtu]. Pro případ, že žalovaná nevrátí úvěr v den jeho splatnosti, byla sjednána možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, vypočtené na základě skutečně provedených úkonů. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy byla výše nákladů vypočtena na 300 Kč za měsíc vymáhání. Tato částka se mohla v budoucnu měnit podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace. Dále mohla žalobkyně účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Proces uzavírání smlouvy je upraven v oddílu „Uzavírání úvěrových smluv“ a to tak, že smlouvy jsou uzavírány prostřednictvím internetové stránky http://www.[Anonymizováno].cz, kde pomocí příslušného tlačítka klient potvrdí svůj úmysl uzavřít úvěrovou smlouvu, kterou podepíše zvoleným heslem a jedinečným SMS kódem. Součástí smlouvy byl formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, informační memorandum o zpracování osobních údajů a splátkový kalendář. Žalobkyně předložila také sazebník platný od 4. 1. 2019. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem částku 4 360 Kč (když dne 15. 9. 2023 uhradila 3 000 Kč a dne 16. 10. 2023 uhradila 1 360 Kč). Z opisu výpisu proplacení smlouvy je zřejmé, že z účtu žalobkyně byla dne 16. 8. 2023 na účet žalované uvedený ve smlouvě zaslána částka 15 000 Kč. Z dalšího opisu výpisu proplacení smlouvy bylo zjištěno, že ve prospěch účtu žalobkyně byla dne 14. 11. 2022 z účtu žalovaného zaslána částka 1 Kč.

4. Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z níž plyne, že žalovaná je zaměstnaná s měsíčním příjmem ve výši 23 000 Kč, žalovaná nehradí žádné splátky jiným společnostem. Lustrace žalované v registrech ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS byly negativní (rodné číslo není v ISIRu, registr NRKI je OK, v registru SOLUS žalovaná není nebo má příznak C, Z, nemá exekuci). Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovanou a na domácnost žalované, a to za využití statistických dat. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru měla jeden „existující“ závazek ze splátkového úvěru u dalšího nebankovního poskytovatele úvěru (osobní úvěr s jistinou 10 000 Kč, s výší měsíční splátky 1 060 Kč a s částkou 17 511 Kč zbývající k zaplacení) a dva takové závazky měla „ukončené“); dále jí byla odmítnuta žádost ze dne 27. 6. 2023 o kreditní kartu splátkovou s výší úvěrového rámce 15 000 Kč.

5. Dopisem ze dne 25. 12. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k okamžitému zaplacení dlužné částky 4 020 Kč s tím, že byla upozorněna, že pokud nezaplatí do 30 dnů, bude žalobkyně požadovat okamžité jednorázové vrácení celého úvěru včetně úroků, nákladů a sankcí. Dopis byl dle podacího archu odeslán 28. 12. 2023. Dopisem ze dne 9. 2. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou ke splacení celého úvěru ve výši 17 340 Kč nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy. Dopis byl dle podacího archu odeslán 12. 2. 2024. Předžalobní upomínkou ze dne 8. 3. 2024, jejíž odeslání dne 11. 3. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení dlužné částky 17 340 Kč ve lhůtě do 14 dnů od odeslání této výzvy.

6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

11. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

12. Žalobkyně nedoložila, že by si od žalované za účelem zjištění jejích příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty a vycházela pouze z informací sdělených žalovanou a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalované ve výši 23 000 Kč, přičemž výše příjmu nebyla nijak doložena (výplatní páskou, výpisem z účtu). Ani výdaje žalované (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze z údajů sdělených žalovanou a ze statistických údajů. Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zejména pokud jde o pravidelné náklady žalované spojené s bydlením, které nepochybně musela hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nezjišťovala ani, zda má žalovaná vlastní bydlení, či zda bydlí v nájmu (ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní). Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

13. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

14. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

15. Na svůj dluh ve výši 15 000 Kč již žalovaná uhradila 4 360 Kč; zůstala tak žalobkyni na jistině dlužna 10 640 Kč. Tuto částku soud žalobkyni přiznal včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise ze dne 19. 2. 2024, jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 23. 2. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 24. 2. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Vzhledem k tomu, že žalobkyně úrok z prodlení požadovala až od 23. 3. 2024, soud jí přiznal kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 23. 3. 2024 do 10. 4. 2024 z částky 10 640 Kč ve výši 81,69 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 640 Kč od 11. 4. 2024 do zaplacení.

16. Soud žalobu zamítl co do částky 5 670 Kč představující součet části již uhrazené jistiny a smluvních pokut, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni na tyto položky nevznikl nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaná se dostala do prodlení pouze s částkou 10 640 Kč, a to dne 24. 2. 2024, tudíž na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 23. 3. 2024 do 10. 4. 2024 z částky 6 700 ve výši 51,45 Kč a na zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 700 Kč od 11. 4. 2024 do zaplacení žalobkyni nárok nevznikl a soud žalobu v této části zamítl. Dále soud žalobu zamítl co do požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 030 Kč, neboť tyto náklady vzniklé v souvislosti se zasíláním upomínek se nejeví jako účelné. Jako zcela postačující a adekvátní krok se jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 18 860,57 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 11 573,03 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 61 % a z 39 % neúspěšná (z 39 % byla úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 22 % náhrady nákladů řízení (61 % - 39 %).

18. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 472,92 Kč (21 % z 2 252 Kč).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací