22 C 255/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala zaplacení 98 508,55 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 6. 6. 2023 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě níž žalobkyně umožnila žalovanému čerpat finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 1,75 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 12. 3. 2025. Celkově žalovaný za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 101 000 Kč a uhradil 29 733 Kč. V žalobě žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení jistiny ve výši 96 908,55 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 928,63 Kč (součet zbylých nesplacených úroků vynesených v jednotlivých splátkách do zesplatnění a úroků za období od 13. 3. 2025 do 28. 7. 2025), úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 96 908,55 Kč od 29. 7. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 27. 3. 2025 do 28. 7. 2025 ve výši 4 002,49 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z celkové dlužné částky 98 508,55 Kč za období od 29. 7. 2025 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že pomocí tzv. credit scoringu vypočetla u žalovaného maximální limit měsíční splátky, čímž zjistila, že i po úhradě nezbytných měsíčních výdajů a již existujících závazků, bude žalovaný schopen úvěr splácet. Telefonicky si žalobkyně u žalovaného ověřila správnost žalovaným tvrzených údajů (kontaktní údaje, trvalé bydliště, počet vyživovaných dětí, výdaje domácnosti). Při ověřování tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů žalobkyně využila statistický model, který umožňuje identifikovat pravděpodobnou výši příjmu žalovaného Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI a CEE, v nichž nebyl o osobě žalovaného uveden negativní záznam.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 6. 6. 2023 smlouvu o úvěru ([Anonymizováno] – revolvingový úvěr č. [hodnota]). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 100 000 Kč s úrokovou sazbou 13,90 % ročně, přičemž výše měsíční splátky činila 1,749 % z úvěrového rámce (tj. 1 749 Kč). Dále bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet ([Anonymizováno]), kdy žalovaný byl povinen hradit za pojištění měsíčně 8,9 % z minimální splátky úvěru. Částka při prvním čerpání úvěru ve výši 100 000 Kč měla být převedena na účet žalovaného uvedený ve smlouvě č. [č. účtu]. Termín splatnosti měsíční splátky byl k 20. dni v měsíci. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba]. s kódem [Anonymizováno] platné od [datum], které žalobkyně soudu předložila. Ve smlouvě ve spojení s článkem 7.1 úvěrových podmínek bylo stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat mu účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši 300 Kč za měsíc vymáhání a dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky). Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný je podnikatel, má čistý měsíční příjem ve výši 45 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 21 500 Kč, výdaje na bydlení činí 15 000 Kč, splátky všech úvěrů 17 000 Kč a ostatní výdaje 15 000 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí ve vlastním domě/bytě, je ženatý a vyživuje dvě děti.Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v kartě klienta, z níž plyne, že žalovaný je ženatý a má dvě děti. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je podnikatel s měsíčním příjmem výši 45 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 21 500 Kč a měsíční výdaje domácnosti žalovaného činí 47 000 Kč. Lustrace žalovaného v příslušných registrech (JAP_PUJCKA, MVCR, SOLUS, NRKI, CEE) byly negativní (kód odpovědi registru je „OK“ či „ověřeno“).Z listiny označené Ověření bonity MLS soud zjistil, jak žalobkyně obecně počítá MLS (maximální limit splátky, tedy částku, která každému klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně zatížit žalovaného splátkou úvěru). Pro účely výpočtu MLS je zohledňováno rodinné postavení klienta, vyživovací povinnosti, příjem partnera, další skutečnosti, které ovlivňují ekonomickou situaci klienta. Dále je klient dotazován na své výdaje. Do výdajů žalobkyně započítává pravidelné, nezbytné, měsíční výdaje za celou domácnost, a to splátky úvěrů (včetně toho schvalovaného), výdaje na bydlení a ostatní výdaje. Tyto skutečnosti jsou pak reflektovány ve výpočtu MLS zejména dvojím výpočtem hodnoty MLS. Jedna hodnota je možné zatížení klienta jako osoby a druhý výpočet pak dává maximální částku, kterou je schopna snést klientova domácnost. Žalobkyně v rámci výpočtů MLS (klienta a domácnosti) zjišťuje z veřejných i soukromých zdrojů konkrétní statistické údaje a částky, a to životní minimum klienta i členů jeho domácnosti, minimální uvěřitelné výdaje domácnosti (což je statistický údaj obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávané minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných ČSÚ a MPSV, který vychází z počtu osob v domácnosti, vč. vyživovaných dětí a velikosti obce, nákladů na bydlení dle údajů ČSÚ a nákladů na další závazky klienta dle údajů v NRKI. Tyto údaje žalobkyně porovnává s částkou výdajů uvedených klientem. Žalobkyně uplatňuje ve výpočtu přísnější hledisko a počítá s vyšší hodnotou z porovnání reálných výdajů uvedených klientem a hodnotou životních minim, statistických nákladů na bydlení a nákladů na splátky dalších závazků dle NRKI. Při výpočtu MLS žalovaného pak žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného uvedeného v žádosti o úvěr ve výši 45 000 Kč, z životního minima dospělých členů domácnosti ve výši 7 520 Kč, z výše splátek jiným společnostem z NRKI ve výši 4 842 Kč, počítala s bufferem MLSu žalovaného 223 Kč a s výší splátky schváleného úvěru 1 749 Kč. Zbývající MLS žalovaného tak činil 30 666 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti vycházela žalobkyně z příjmu žalovaného uvedeného v žádosti 45 000 Kč a z příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 12 500 Kč, z výše měsíčních splátek na jiné úvěry uvedené žalovaným v žádosti ve výši 17 000 Kč (neboť byla vyšší než částka 4 842 Kč zjištěná z NRKI), z měsíčních výdajů na bydlení uvedených v žádosti ve výši 15 000 Kč (neboť byly vyšší než normativní náklady na bydlení), z ostatních měsíčních výdajů domácnosti ve výši 15 000 Kč (neboť byly vyšší než životní minimum členů domácnosti) a z výše splátky schváleného úvěru 1 749 Kč. Zbývající MLS domácnosti tak činil 8 751 Kč.Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru zde měl evidován již jeden existující splátkový úvěr, a to investiční úvěr z 17. 12. 2021 ve výši 350 000 Kč s výší měsíční splátky 4 842 Kč a s počtem zbývajících splátek 80; přitom ke dni lustrace byl žalovaný stále v prodlení s jednou splátkou (za 04/2023) a celkem devět splátek žalovaný neuhradil v termínu splatnosti. Dále bylo zjištěno, že žalovaný v minulosti čerpal kontokorentní úvěr ze dne 23. 4. 2014, který byl 4. 4. 2023 ukončen se statusem „zesplatněný úvěr“. Konečně měl žalovaný existující úvěr na stavební spoření ze dne 1. 12. 2022 se zůstatkem nesplacené jistiny 2 819 991 Kč a s výší měsíční splátky 11 119 Kč. Dále měl žalovaný již jeden úvěr na stavební spoření ve stavu ukončeno.Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný dne 6. 6. 2023 čerpal částku 100 000 Kč, která mu byla poukázána na účet a dne 24. 8. 2023 čerpal částku 1 000 Kč, která mu byla rovněž poukázána na účet. Dále je z tohoto výpisu patrné, jak žalovaný úvěr postupně splácel a že celkem splatil 29 733 Kč.Dopisem ze dne 12. 3. 2025, jehož odeslání dne 13. 3. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 1. 4. 2025, jejíž odeslání dne 2. 4.2025 žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Žalobkyně uvedla a z doložených listin vyplynulo, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které zjistila od žalovaného a že vycházela ze statistických dat a z dostupných registrů. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného včetně příjmů ostatních členů domácnosti žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany jakkoli prověřovány. Žalobkyně tak do svých výpočtů použila pouze údaje sdělené žalovaným a statistická data (životní minima a normativní náklady na bydlení). Je tak zřejmé, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly řádně ověřeny (např. předložením daňového přiznání žalovaného, výplatních pásek ostatních členů domácnosti žalovaného, potvrzením zaměstnavatele, výpisů z běžného účtu, dokladů o platbách za energie apod., nebylo také nijak ověřeno, zda žalovaný skutečně bydlí ve vlastní nemovitosti, jak v žádosti uváděl). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Výdaje spojené s bydlením přitom představují podstatnou a obtížně redukovatelnou část výdajů každého člověka, a je tedy nutné jim věnovat zvýšenou pozornost, což nelze nahradit ani pouhým zohledněním aktuální výše životního a existenčního minima a normativních nákladů na bydlení. Tento postup je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zároveň nelze přehlédnout, že žalobkyně měla povědomí o tom, že žalovaný v době podání žádosti o úvěr již byl zatížen několika jinými úvěrovými závazky v poměrně vysoké výši, kdy se splátkami jednoho z nich se opakovaně dostával do prodlení, což mělo rovněž vést žalobkyni ke zvýšené obezřetnosti. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu (vyčerpanou částku), a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Jelikož z doložených listiny vyplynulo, že žalovaný vyčerpal částku 101 000 Kč a uhradil 29 733 Kč, zbývá mu tak uhradit 71 267 Kč; k úhradě této částky proto soud žalovaného zavázal.Pokud jde o lhůtu k plnění ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit žalobkyni tuto částku ve lhůtě přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle něhož „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit, když žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebných finančních prostředků např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod.Soud tedy žalobu zamítl co do části požadované jistiny ve výši 25 641,55 Kč, která byla již uhrazena. Dále soud žalobu zamítl ohledně nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 928,63 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 96 908,55 Kč od 29. 7. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 002,49 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 98 508,55 Kč od 29. 7. 2025 do zaplacení, neboť žalobkyni na tyto položky nevznikl nárok, když smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 123 766,35 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 71 267 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 13. 1. 2026). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 58 % a z 42 % neúspěšná (z 42 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 16 % náhrady nákladů řízení.Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 926 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 98 508,55 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu 5 060 Kč a dále za ně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 24 927,30 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 3 988,37 Kč (16 % z 24 927,30 Kč).