Výrok
I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 34 374,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 34 374,13 Kč od 24. 8. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 34 374,13 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, uzavřené dne 23. 11. 2021 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [Anonymizováno] (dříve [Anonymizováno]), a to prostřednictvím webové stránky www.[Anonymizováno].cz. Žalovaná od předchůdkyně žalobkyně čerpala úvěr, který se zavázala splatit nejpozději do 23. 8. 2025. Poskytnuté peněžní prostředky však žalovaná do data splatnosti nevrátila a celý úvěr se tak stal splatným. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena, po žalované požadovala zaplacení částky ve výši 34 374,13 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 24. 8. 2025 do zaplacení. Před postoupením pohledávky žalovaná podle sdělení žalobkyně uhradila celkem částku 87 680 Kč, po postoupení již nezaplatila ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalované úvěr splatit výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, a to tak, že při posouzení rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku musí klientovi zůstat rezerva ve výši minimálně částky životního minima (4 860 Kč). Žalobkyně uvedla, že půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů spotřebitele. Žalovaná prohlásila, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdila, že je schopna úvěr splatit. Dále původní věřitelka provedla lustrace žalované ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI.
2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť již podle svých slov uhradila celkem částku minimálně 56 669 Kč; při ústním jednání tuto částku odhadla dokonce minimálně na 76 900 Kč. Žalovaná poukázala na to, že ve smlouvě byla ujednána úroková sazba ve výši 146,949 % ročně, což odporuje dobrým mravům. Dále žalovaná zpochybnila samotné uzavření smlouvy, když s ohledem na způsob kontraktačního procesu nelze věrohodně prokázat, zda a jaká konkrétní smlouva byla uzavřena. Konečně žalovaná uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně neprověřila dostatečně její úvěruschopnost, když nezohlednila a neprověřila její další závazky a nijak neověřovala její příjmy ani výdaje.
3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [Anonymizováno]., byla dne 23. 11. 2021 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Smlouva byla podepsána žalovaným tak, že žalovaná se zaregistrovala na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně www.[Anonymizováno].cz, kam zadala své osobní údaje a následně vygenerované heslo. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr do výše úvěrového limitu 5 000 Kč, který se žalovaná zavázala průběžně splácet spolu se smluvním úrokem ve výši 0,4026 % denně (146,949 % ročně). Žalovaná byla povinna hradit pravidelné měsíční splátky ve výši odpovídající minimálním splátkám ve výši (a) 13 % z celkové splatné částky nebo (b) 1 000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek bude vyšší. Termín splatnosti byl jeden měsíc po dni prvního čerpání, dále pak pravidelně jednou měsíčně. Úvěr byl poskytnut na jeden rok počínaje dnem prvního čerpání. Bližší podmínky splácení úvěru upravovaly obchodní podmínky (standardní podmínky), které žalobkyně doložila. V případě prodlení žalované se splacením jakékoliv částky byla předchůdkyně žalobkyně oprávněna požadovat mimo jiné náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 250 Kč. Původní věřitelka byla oprávněna prohlásit úvěr za okamžitě splatný s účinností ke dni doručení oznámení o okamžité splatnosti žalované, pokud se žalovaná dostane do prodlení se splacením 1 splátky po dobu delší než 2 měsíce nebo se dostane do prodlení se splacením více než 2 splátek. Žalované byly poskytnuty i standardní informace o spotřebitelském úvěru. Dne 10. 7. 2024 byl mezi společností [Anonymizováno]. (dříve [Anonymizováno].) a žalovanou uzavřen dodatek o navýšení úvěrového limitu, jímž byl úvěrový limit navýšen na 7 500 Kč.
5. Z výpisu z běžného účtu žalované č. [č. účtu] za období od 29. 9. 2021 do 29. 10. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná účet aktivně využívala a provedla v tomto období řadu transakcí, zejména plateb kartou. Není však patrný žádný pravidelný příjem (označený např. jako mzda) ani nejsou zřejmé žádné pravidelné výdaje (např. trvalé platby, inkaso) žalované. Je zřejmé, že žalovaná čerpala úvěr či měla poskytnutu zápůjčku i u jiných společností (Home Credit, FlexiFin). Počáteční zůstatek na účtu byl 2 651,93 Kč a konečný zůstatek pak činil 2 853,12 Kč; celkové v tomto období na účet došlo 54 076 Kč a odešlo 53 874,81 Kč.
6. Z interního dokumentu Application details soud zjistil, že u žalované je uveden příjem ze zaměstnání ve výši 19 000 Kč a 32 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 2 000 Kč; dále je zde uvedeno, že žalovaná žije sama ve vlastní nemovitosti. Je zde uvedeno číslo účtu žalované č. [č. účtu]. Rovněž v dokumentu Loan application info je uveden účet žalované č. [č. účtu].
7. Ze sdělení [právnická osoba]. soud zjistil, že majitelem a jediným disponentem účtu č. [č. účtu] je žalovaná.
8. Z předloženého interního záznamu - platební historie žalované soud zjistil, jak žalovaná úvěr postupně čerpala, jak jej splácela, jaké jí byly účtovány poplatky a úroky a jak se vyvíjel její dluh. Bylo tedy zjištěno, že žalovaná celkem (tj. za celé období od 23. 11. 2023, kdy čerpala poprvé, do 17. 4. 2025, kdy čerpala naposledy) načerpala částku 85 529,22 Kč a celkem pak splatila částku 87 680 Kč (když poslední platba ve výši 4 329 Kč proběhla dne 25. 4. 2025).
9. Z doložených potvrzení o vyplacení (Payment detail, Proof of payment) soud zjistil, jaké částky byly žalované vyplaceny (pouze) v období od 1. 2. 2023 do 17. 4. 2025.
10. Z doložené faktury s datem splatnosti 23. 8. 2025 bylo zjištěno, že celková dlužná částka k tomuto datu činila 34 434,51 Kč. Dále je zde rozepsáno, že částka 30 061,71 Kč představuje zůstatek po poslední platbě, částka 3 x 250 Kč (tj. celkem 750 Kč) představuje náhradu účelně vynaložených nákladů a částka 3 622,80 představuje úroky za období čerpání. Rovněž z listiny označené jako Seznam vyplývá, že žalovaná je celkem dlužna částku 34 374,13 Kč.
11. Na základě smlouvy o (opakovaném) postoupení pohledávek ze dne [datum] ve znění dodatku ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 11. 9. 2025. Zároveň byla žalovaná tímto dopisem vyzvána k úhradě dlužné částky.
12. K úhradě dluhu byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 11. 9. 2025, jejíž odeslání dne 15. 9. 2025 žalobkyně doložila potvrzením o podání (Potvrdenie o podaji doporučenej zásielky). V této upomínce byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.
13. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
14. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
15. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
16. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
20. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
22. Žalobkyně stran zkoumání úvěruschopnosti žalované uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů sdělených žalovanou, když sama žalovaná prohlásila, že má pravidelný příjem a potvrdila, že je schopna úvěr splatit. K tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále žalobkyně doložila výpis z bankovního účtu žalované za období jednoho měsíce předcházejícího uzavření smlouvy o úvěru; z doloženého výpisu však nejsou patrné žádné pravidelné příjmy žalované ani pravidelné výdaje žalované. Zejména nebyl ničím doložen pravidelný příjem žalované (např. pracovní smlouvou, výplatními páskami), stejně jako nebyly doloženy žádné výdaje žalované související s bydlením. Předchůdkyně žalobkyně především ani neprověřovala, zda žalovaná bydlí skutečně ve vlastní nemovitosti, jak je uvedeno v žádosti, a žádným způsobem její výdaje na bydlení nezjišťovala. Přitom právě výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Tyto výdaje byly přitom zjistitelné např. z dokladů o platbách za energie apod. Rovněž v situaci, kdy sama žalovaná uvedla v žádosti své měsíční výdaje ve výši pouze 2 000 Kč, měla předchůdkyně žalobkyně její skutečné výdaje (včetně případných výdajů žalované na jiné závazky) důkladně prověřit. Tím spíše, když z výpisu z běžného účtu bylo předchůdkyni žalobkyně známo, že žalovaná další závazky u jiných poskytovatelů úvěrů skutečně měla a zároveň výdaje žalované (především platby kartou u obchodníků) zjistitelné z tohoto výpisu dosahovaly částky přes 50 000 Kč měsíčně. Pokud žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích, k tomu pak žalobkyně nedoložila žádné výstupy. Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalované nebyla posuzována řádně a s náležitou péčí.
23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
24. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
25. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu o revolvingovém úvěru tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
26. Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalované byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 85 529,22 Kč (celková částka, kterou žalovaná za celé období trvání smlouvy načerpala) a žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně v rámci jednotlivých splátek již uhradila celkem 87 680 Kč, tedy ještě více, než kolik byla povinna. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl. S ohledem na to, že žaloba byla zamítnuta z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, nezabýval se soud již blíže námitkami žalované směřujícími ke zpochybnění procesu uzavření této smlouvy a poukazujícími na nepřiměřenou výši smluvního úroku.
27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Právo na náhradu nákladů řízení tak má žalovaná, která byla ve věci plně úspěšná. Žalovaná má právo na náhradu nákladů jakožto účastník nezastoupený advokátem podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to v částce 300 Kč [tři úkony právní služby po 100 Kč, tj. písemné podání ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast u soudního jednání podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 této vyhlášky].