Výrok
I. Řízení se zastavuje co do částky 1 500 Kč.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 18 500 Kč, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku.
III. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 12 900 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 400 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 32 900 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 1. 8. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované úvěr na její bankovní účet. Žalovaná se zavázala kromě jistiny zaplatit žalobkyni rovněž sjednaný úrok. Uvedená smlouva byla uzavřena elektronicky za pomoci prostředků komunikace na dálku. Žalovaná si nejdříve na webových stránkách žalobkyně http://www.[Anonymizováno].cz zvolila parametry požadovaného úvěru, následně na těchto stránkách vyplnil registrační formulář, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy a odsouhlasila znění smlouvy. Za účelem ověření své totožnosti přitom žalovaná žalobkyni poskytla kopii dokladu totožnosti. Po úspěšně dokončené registraci žalovaná uzavřela smlouvu tím, že do žádosti o úvěr zadal verifikační SMS kód, který jí žalobkyně zaslala na jí uvedené telefonní číslo. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů sdělených žalovanou; k ověření výše příjmu žalovaná poskytla výpisy ze svého běžného účtu. Úvěruschopnost žalobkyně ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Žalobkyně dále žalovanou lustrovala ve veřejných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI). Žalovaná svému závazku řádně nedostála a na úvěr zaplatila pouze 1 500 Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení nesplacené části jistiny ve výši 20 000 Kč, úroku ve výši 40 % měsíčně z jistiny v kapitalizované výši 8 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 900 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 000 Kč, a to od 5. 12. 2024 do zaplacení.
2. Podáním ze dne 20. 2. 2026 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět co do částky 1 500 Kč, neboť v důsledku administrativní chyby nezohlednila při sepisu žaloby platbu, kterou žalovaná na svůj dluh učinila. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. Částečné zastavení řízení soud promítl do výroku I. tohoto rozsudku.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 1. 8. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Smlouva byla uzavřena elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaná potvrdila svůj souhlas se zněním smluvní dokumentace verifikačním SMS kódem [Anonymizováno] v žádosti o úvěr (v souladu s článkem 10.9 smlouvy). Ověření totožnosti žalované před uzavřením smlouvy dosvědčuje doložená kopie občanského a řidičského průkazu žalované. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč a s úrokovou sazbou 40 % měsíčně. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti, a jistinu měla žalovaná splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Datum splatnosti úroku bylo ujednáno vždy nejpozději k 31. dni v měsíci. V případě prodlení žalované s plněním, byla ve smlouvě stanovena povinnost zaplatit žalobkyni také účelně vynaložené náklady, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. Žalobkyně a žalovaná se ve smlouvě dále dohodly, že v případě prodlení žalované po dobu dva kalendářní měsíce nebo delší, se bez dalšího stává splatný celý dluh (tj. nesplacená jistina, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení). V případě zesplatnění úvěru byla žalovaná povinna vrátit poskytnuté peněžní prostředky, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky.
4. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je invalidní důchodce s měsíčním příjmem 21 773 Kč, zaměstnána u společnosti „[právnická osoba] “, že je svobodná a bydlí v družstevním bytě. Měsíční výdaje vyčíslila částkou 4 860 Kč a dále uvedla, že není v insolvenci a není proti ní vedena exekuce. Z výpisu z běžného a spořícího účtu žalované za období 5/2024 až 7/2024 však není možné identifikovat žádné pravidelné příjmy (invalidní důchod, mzda apod.).
5. Dle doloženého potvrzení o platbě žalobkyně dne 1. 8. 2024 zaslala částku 20 000 Kč na bankovní účet žalované č. [č. účtu] uvedený ve smlouvě; podle sdělení Air Bank, a. s. byla majitelem účtu žalovaná a podle výpisu z tohoto účtu byla částka dne 1. 8. 2024 na účet skutečně připsána.
6. Dopisem z 1. 12. 2024 oznámila žalobkyně žalované, že dne 1. 12. 2024 došlo k zesplatnění úvěru, a vyzvala ji k úhradě celkové dlužné částky. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána i předžalobní upomínkou ze dne 7. 8. 2025, v níž jí byla poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů; upomínka byla odeslána téhož dne, jak vyplývá z podacího lístku.
7. Soud neučinil žádné relevantní skutkové zjištění ze Smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, neboť nic nenasvědčuje tomu, že touto smlouvou byla zažalovaná pohledávka skutečně postoupena z žalobkyně na jiný subjekt; žalobkyně to ostatně ani netvrdila.
8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“.
12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
14. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím výpisů z účtu žalované mělo být prověřeno její tvrzení o příjmech ve výši 21 773 Kč. V těchto výpisech však žádný takový pravidelný příjem identifikovat nelze. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které nijak neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalované na bydlení byly objektivně zjistitelné. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Žalobkyně nedoložila žádné doklady, z nichž by byla patrná výše výdajů spojených s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které obvykle na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Taktéž výstupy z údajně provedené lustrace žalované v příslušných registrech žalobkyně nepředložila. Žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí a nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
16. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila pouze 1 500 Kč, zavázal ji soud k vrácení 18 500 Kč.
17. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodou, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soudu nejsou známy žádné informace o majetkové situaci žalované, jelikož žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná. S ohledem na výši dlužné částky se tak soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.
18. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť na zaplacení 12 900 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo.
19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud vzal v úvahu též to, že zavinění na částečném zastavení řízení leželo na straně žalobkyně (viz § 146 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení 37 360,05 Kč, přičemž jí bylo přiznáno pouze 18 500 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Poměr úspěchu a neúspěchu byl tedy v tomto případě prakticky totožný, a proto soud rozhodl výrokem IV. rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
20. Tarifní hodnotu sporu tvoří částka 24 900 Kč coby součet jistiny ve výši 20 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 900 Kč, čemuž odpovídá soudní poplatek ve výši 1 245 Kč [položka 2 bod 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků]. Žalobkyně zaplatila s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 1 645 Kč, když zjevně vycházela i z hodnoty příslušenství pohledávky v částce 8 000 Kč. Kapitalizovaný smluvní úrok není samostatným nárokem, není proto předmětem poplatkové povinnosti a s ohledem na § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích se nezapočítává do tarifní hodnoty sporu. Jelikož žalobkyně na soudním poplatku zaplatila o 400 Kč více, než činila její poplatková povinnost, rozhodl soud výrokem V. tohoto rozsudku ve smyslu § 10 odst. 1 uvedeného zákona, o vrácení přeplatku v uvedené výši.