22 C 45/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala zaplacení 52 946 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 25. 2. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a na základě této smlouvy poskytla žalovanému 49 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny zaplatit žalobkyni poplatek ve výši 35 120 Kč, jenž je součtem kapitalizovaného úroku ve výši 33 620 Kč a poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, přičemž celkovou částku 84 120 Kč se žalovaný zavázal žalobkyni splatit v 24 měsíčních splátkách po 3 505 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkem žalovaný žalobkyni uhradil 50 485 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 33 635 Kč. V žalobě pak žalobkyně požadovala i zákonný úrok z prodlení z této částky od 8. 1. 2025 do zaplacení.Dále žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 31. 3. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a na základě této smlouvy poskytla žalovanému 35 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny zaplatit žalobkyni poplatek ve výši 27 671 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku ve výši 26 171 Kč a poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, přičemž celkovou částku 62 671 Kč se žalovaný zavázal žalobkyni splatit v 21 měsíčních splátkách po 2 985 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkem žalovaný žalobkyni uhradil 43 360 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen celkem 19 311 Kč. V žalobě pak žalobkyně požadovala i zákonný úrok z prodlení z této částky od 8. 1. 2025 do zaplacení.Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet shora uvedené spotřebitelské úvěry, k tomuto žalobkyně uvedla, že v obou případech vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný o své osobní a finanční situaci, přičemž tyto údaje byly doloženy patřičnými listinami a zaznamenány do zákaznické karty. Žalobkyně konkrétně vycházela v případě první smlouvy z výpisů z bankovního účtu žalovaného za období prosinec 2021 a leden 2022, v případě druhé smlouvy pak z výplatních pásek žalovaného za leden a únor 2022. Žalobkyně dále nahlédla do interních a externích databází (interní black-list, databáze stávajících klientů, databáze minulých klientů, insolvenční rejstřík, databáze neplatných dokladů MVČR, NRKI, BRKI). Žalovaný přitom výslovně prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Veškerá zjištěná data pak byla vyhodnocena formou tzv. scoringu, tj. zhodnocení dat na základě analytického modelu pomocí počítačového programu zohledňující sociální, demografická a finanční data.Žalovaný nároky žalobkyně zcela neuznal a navrhoval žalobu zamítnout. Uvedl, že nároky jsou založeny na neplatných smlouvách o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně před poskytnutím úvěrů porušila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.Dne 25. 2. 2022 byla mezi žalovaným a žalobkyní uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo smlouvy [Anonymizováno], na základě níž se žalobkyně zavázala žalovanému na jeho účet poskytnout 49 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal tuto částku společně s poplatkem ve výši 35 120 Kč (tvořeným úrokem ve výši 33 620 Kč a poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč (tj. celkem 84 120 Kč) žalobkyni vrátit v 24 měsíčních splátkách po 3 505 Kč. Součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále doložila standardní informace o spotřebitelském úvěru.Ze Zákaznické karty (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsané žalovaným ze dne 25. 2. 2022 soud zjistil, že dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán na plný úvazek jako řidič s pravidelným čistým měsíčním příjmem 28 120 Kč, což mělo být ověřeno výpisy z bankovního účtu za období 12/2021, 1/2022; žalovaný zde uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí ve vlastním domě/bytě, je svobodný a nevyživuje žádnou osobu. Žalovaný také uvedl, že nemá úvěr u jiné společnosti a nesplácí žádné splátky. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovanému byla částka ve výši 49 000 Kč poskytnuta dne 25. 2. 2022; dále bylo zjištěno, jak žalovaný postupně úvěr splácel a že na splátkách žalobkyni uhradil celkem 50 485 Kč.Dále byla dne 31. 3. 2022 mezi žalovaným a žalobkyní uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo smlouvy [Anonymizováno], na základě níž se žalobkyně zavázala žalovanému na jeho účet poskytnout 35 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal tuto částku společně s poplatkem ve výši 27 671 Kč (tvořeným úrokem ve výši 26 171 Kč a poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč (tj. celkem 62 671 Kč) žalobkyni vrátit v 21 měsíčních splátkách po 2 985 Kč. Součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále doložila standardní informace o spotřebitelském úvěru.Ze Zákaznické karty (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsané žalovaným ze dne 31. 3. 2022 soud zjistil, že dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán na plný úvazek jako řidič s pravidelným čistým měsíčním příjmem 15 522 Kč, což mělo být ověřeno výplatními páskami za období 1,2/2022; žalovaný zde uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí ve vlastním domě/bytě, je svobodný a nevyživuje žádnou osobu. Žalovaný také uvedl, že nemá úvěr u jiné společnosti a žalobkyni splácí 3 505 Kč měsíčně. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovanému byla částka ve výši 35 000 Kč poskytnuta dne 31. 3. 2022; dále bylo zjištěno, jak žalovaný postupně úvěr splácel a že na splátkách žalobkyni uhradil celkem 43 360 Kč.Z výplatních pásek žalovaného za období 1/2022 a 2/2022 soud zjistil, že žalovaný měl v lednu 2022 čistou mzdu 15 752 Kč a v únoru 2022 měl čistou mzdu 15 292 Kč. Žalobkyně dále předložila Výpis NRK/BRKI, z něhož však není patrné, které osoby se týká.Soud neprovedl důkaz svědeckou výpovědí K. K. (obchodního zástupkyně žalobkyně) z důvodů, které budou v podrobnostech osvětleny níže.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Pokud jde o příjem žalovaného, ten byl doložen pouze v případě druhé úvěrové smlouvy dvěma výplatními páskami; v případě první smlouvy však nebyl doložen žádnými listinami a informace o jeho výši pocházela pouze ze zákaznické karty, kde jej vyčíslil sám žalovaný. Údajně měl být ověřen ze dvou výpisů z bankovního účtu, avšak žádné takové výpisy žalobkyně soudu nepředložila. Příjmy žalovaného tak v případě druhé smlouvy nebyly ze strany žalobkyně řádně ověřeny. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně v případě obou smluv opět spokojila pouze s údaji od žalovaného, které nijak neověřovala, ačkoli byly podezřele nízké. Jak již bylo uvedeno, soud neprováděl důkaz svědeckou výpovědí obchodní zástupkyně [adresa], která měla být sjednávání úvěrové smlouvy přítomna a který měl podpořit tvrzení žalobkyně, že řádně zkoumala při uzavření smlouvy úvěruschopnost žalovaného. I kdyby totiž svědkyně potvrdila, že žalovaný při osobním jednání skutečně uvedl, že bydlí ve vlastní nemovitosti, nevlastní automobil a vyčíslil výši svých výdajů, nic to nemění na tom, že žalobkyně neučinila žádné kroky k ověření těchto tvrzení, tj. k dispozici neměla a nemá (respektive soudu nepředložila) listiny, které by tato tvrzení dokládaly (například výpis z katastru nemovitostí, předpis záloh na služby atd.); žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru má přitom povinnost tyto listiny po stanovenou dobu uchovávat podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru.K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smluv posoudit úvěruschopnost žalovaného.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Obě předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnuté jistiny ve výši 49 000 Kč a 35 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný žalobkyni na svůj závazek vrátit 49 000 Kč uhradil celkem 50 485 Kč a na svůj závazek vrátit 35 000 Kč uhradil celkem 43 360 Kč, tedy v obou případech ještě více, než kolik byl povinen. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.Žalovaný byl v řízení plně úspěšný, proto mu soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení, spojených s tím, že byl v řízení zastoupen advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát žalovaného v řízení učinil dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, odpor proti platebnímu rozkazu). Za každý z těchto úkonů mu podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu náleží odměna ve výši 3 220 Kč a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu nárok na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč. Celkem tedy náklady žalovaného (včetně DPH v sazbě 21 %, tj. 1 541,40 Kč) činí 8 881,40 Kč.