22 C 47/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 79 579 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 20. 7. 2022 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalovanému poskytla 50 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 57,32 % ročně v 48 splátkách po 2 673 Kč měsíčně. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, zejména z dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, když neuhradil žádnou splátku, a v důsledku toho došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 24. 10. 2022. Žalovaný následně uhradil celkem částku 2 944,63 Kč. Kromě dlužné jistiny spolu s přirostlým úrokem ve výši 54 179 Kč, žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvní pokuty ve výši 24 002 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 842,48 Kč (tj. ve výši 57,32 % ročně z částky 50 000 Kč od 26. 10. 2022 do 18. 11. 2022), úroku ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 19. 11. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 26. 10. 2022 dosáhne částky 153 964 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky 58 521 Kč od 26. 10. 2022 do zaplacení při zohlednění jednotlivých úhrad (tj. z částky ponížené vždy o jednotlivé úhrady provedené po zesplatnění).

2. Podáním ze dne 5. 5. 2025 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 8 521,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 521,63 Kč od 26. 10. 2022 do zaplacení, dále co do částky 24 002 Kč (smluvní pokuta) a dále co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 842,48 Kč (ve výši 57,32 % ročně z částky 50 000 Kč od 26. 10. 2022 do 18. 11. 2022), úroku ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 19. 11. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 26. 10. 2022 dosáhne částky 153 964 Kč s tím, že důvody částečného zpětvzetí blíže nespecifikovala a uvedla jen, že se rozhodla některé nároky neuplatňovat.

3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do shora uvedených částek (představujících část jistiny, smluvní pokuty, náklady a výše specifikované příslušenství) zastavil.

4. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 47 055,37 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 26. 10. 2022 do 04. 09. 2023, z částky 49 796,15 Kč od 05. 09. 2023 do 26. 09. 2023, z částky 49 423,08 Kč od 27. 09. 2023 do 6. 10. 2023, z částky 49 296,10 Kč od 27. 10. 2023 do 23. 11. 2023, z částky 48.992,27 Kč od 24. 11. 2023 do 28. 12. 2023, z částky 48 688,44 Kč od 29. 12. 2023 do 24. 01. 2024, z částky 48 455,56 Kč od 25. 01. 2024 do 28. 02. 2024, z částky 48 056,47 Kč od 29. 02. 2024 do 26. 03. 2024, z částky 47 728,86 Kč od 27. 03. 2024 do 07. 05. 2024, z částky 47 412,41 Kč od 08. 05. 2024 do 17. 05. 2024 a z částky 47 055,37 Kč od 18. 05. 2024 do zaplacení.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.

6. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne 20. 7. 2022 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. [hodnota], ve znění dodatku č. 1 z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 57,32 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2 673 Kč [viz část A) smlouvy]. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 21. 7. 2022, které mu dle dodejky bylo doručeno dne 29. 7. 2022. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení klienta ze dne 20. 7. 2022 žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně též předložila kopii občanského průkazu žalovaného.

7. Z hodnocení klienta ze dne 20. 7. 2022 plyne, že žalovaný měl být v té době zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 26 321 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny celkem částkou 12 556 Kč s tím, že částka 4 250 Kč představovala životní minimum, částka 1 306 splátky žalobkyni, částka 5 000 Kč náklady na bydlení a částka 2 000 Kč ostatní náklady. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný a bydlí v pronájmu. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně výplatní lístky žalovaného za květen 2022 a červen 2022, z nichž je patrné, že mzda žalovaného v květnu 2022 činila 21 785 Kč a v červnu 2022 činila 24 866 Kč. Dále doložila dvě potvrzení o platbě, z nichž je patrné, že dne 14. 4. 2022 došla na bankovní účet žalovaného částka 24 850 Kč označená jako mzda a dne 13. 5. 2022 na jeho účet došla mzda ve výši 32 736 Kč. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Z výpisu NRKI soud nezjistil žádné informace o žalovaném (výpis neobsahoval žádné údaje).

8. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 50 000 Kč vyplacena dne 20. 7. 2022 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo výš zmíněnými potvrzeními o platbě. Skutečnost, že předmětný účet patří žalovanému vyplývá i ze Základní informace o klientovi.

9. Žalobkyně průběžně (dopisem ze dne 20. 9. 2022 a ze dne 21. 10. 2022) vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 24. 10. 2022 (oznámení) žalobkyně oznámila žalovanému, že využila možnosti celý úvěr zesplatnit a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky 58 521 Kč do 10 dnů od odeslání této výzvy. Dle karty klienta žalovaný uhradil žalobkyni dne 26. 9. 2023 částku 373,07 Kč, dne 4. 4. 2023 částku 203,85 Kč, dne 17. 5. 2024 částku 85,41 Kč, dne 7. 5. 2024 částku 316,45 Kč, dne 26. 3. 2024 částku 327,61 Kč, dne 28. 2. 2024 částku 399,09 Kč, dne 24. 1. 2024 částku 232,88 Kč, dne 28. 12. 2023 částku 303,83 Kč, dne 23. 11. 2023 částku 303,83 Kč, dne 26. 10. 2023 částku 126,98 Kč a dne 1. 5. 2024 částku 271,63 Kč (tj. celkem uhradil 2 944,63 Kč).

10. Předžalobní výzvou ze dne 28. 2. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

11. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací. Ke zkoumání příjmové části doložila žalobkyně dvě výplatní písky a dvě potvrzení o platbě, jimiž byla příjmová situace žalovaného ověřena. Co se však týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Zejména co se týče pravidelných nákladů žalovaného spojených s bydlením (platby nájemného, energií), které nepochybně žalovaný musel hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala. Pokud jde tedy o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly z její strany řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

21. Předmětnou smlouvu (včetně jejího dodatku) tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

22. Žalovaný na svůj závazek uhradil částku 2 944,63 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu částku 47 055,37 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalovanému dne 28. 2. 2025, přičemž v této mu byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaný tak byla povinen dlužnou částku uhradit do 17. 3. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 18. 3. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 26. 10. 2022 (15 % ročně), tj. ve výši vyšší, než byla zákonná výše k prvnímu dni prodlení, tedy ke dni 18. 3. 2025 (12 % ročně). Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení z částky 47 055,37 Kč ve výši 12 % ročně za období od 18. 3. 2025 do zaplacení.

23. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 16. 3. 2025, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 26. 10. 2022 do 4. 9. 2023, z částky 49 796,15 Kč od 5. 9. 2023 do 26. 9. 2023, z částky 49 423,08 Kč od 27. 9. 2023 do 6. 10. 2023, z částky 49 296,10 Kč od 27. 10. 2023 do 23. 11. 2023, z částky 48.992,27 Kč od 24. 11. 2023 do 28. 12. 2023, z částky 48 688,44 Kč od 29. 12. 2023 do 24. 1. 2024, z částky 48 455,56 Kč od 25. 1. 2024 do 28. 2. 2024, z částky 48 056,47 Kč od 29. 2. 2024 do 26. 3. 2024, z částky 47 728,86 Kč od 27. 3. 2024 do 7. 5. 2024, z částky 47 412,41 Kč od 8. 5. 2024 do 17. 5. 2024, z částky 47 055,37 Kč od 18. 5. 2024 do 17. 3. 2025 a dále na úrok z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 47 055,37 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení žalobkyni nárok nevznikl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Za účelem zjištění poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud kapitalizoval úrok a úrok z prodlení ke dni 23. 6. 2025. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto představuje její „neúspěch ve věci“ nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Při poměřování úspěchu a neúspěchu je tedy možné vycházet z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě, což bylo celkem 123 815,15 Kč, přičemž přiznáno jí bylo 48 571,45 Kč. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 39 % a z 61 % neúspěšná (z 61 % byl úspěšný žalovaný). Právo na náhradu nákladů řízení by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

25. Jelikož řízení bylo z části zastaveno bez toho, že by ve věci bylo jednáno, rozhodl soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení části zaplaceného soudního poplatku. Soudní poplatek z žaloby činil 3 979 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby činí soudní poplatek 2 350 Kč, rozdíl mezi uvedenými částkami je 1 629 Kč a k vrácení tak žalobkyni náleží 629 Kč, neboť soudní poplatek se vrací snížený nejméně o 1 000 Kč.