Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 161 826,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 151 768,40 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 149 966,33 Kč, úroku ve výši 9,99 % ročně z částky 235 134,20 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 83 365,80 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 151 768,40 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 311 793 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 21. 7. 2020 smlouvu o úvěru (ve znění dodatku ze dne 14. 6. 2021), na jejímž základě poskytla žalovanému hotovostní úvěr ve výši 300 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 9,99 % ročně; kromě dohodnutého úroku byl žalovaný zavázán platit i sjednané poplatky; to vše formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 600 Kč splatných vždy k 20. dni měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, z údajů evidovaných ve vlastních databázích a v databázi CCB (centrální registr dlužníků). Dále žalobkyně vycházela z účetní a obratové historie v rámci žalobkyně, zejména posuzovala pravidelné příjmy a platby žalovaného. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, proto jej žalobkyně celý zesplatnila ke dni 2. 9. 2023. Žalovaný celkem uhradil toliko částku 148 231,60 Kč a zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 235 134,20 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 29 883,50 Kč (ve výši 9,99 % ročně z nesplacené části jistiny úvěru za období od 3. 9. 2023 do 2. 12. 2024), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 44 675,32 Kč (účtovaného průběžně z částek jistiny po splatnosti za období od 3. 9. 2023 do 2. 12. 2024), poplatků ve výši 2 100 Kč za náklady spojené s prodlením (účtované ve výši 300 Kč v 6/2023 a ve výši 900 Kč v 7/2023 a 8/2023), úroku ve výši 9,99 % ročně z částky 235 134,20 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 235 134,20 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 21. 7. 2020 elektronicky uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 300 000 Kč. Úvěr byl označen jako neúčelový, nezajištěný spotřebitelský úvěr, zároveň však bylo použití úvěru omezeno pouze na sjednaný účel, a to splacení dluhů žalovaného vyplývajících z poskytnutí úvěru vedeného na úvěrovém účtu č. [č. účtu]. Žalovanému byl zřízen nový úvěrový účet číslo [č. účtu]. Poskytnutou jistinu se pak žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 9,99 % ročně v pravidelných splátkách, nejpozději do 20. 7. 2028, kdy výše měsíčních splátek činila 4 600 Kč a byly splatné vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 20. 8. 2020 (celkem 96 splátek). Pro případ prodlení se splacením splátky po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně prohlásit celý úvěr za splatný ve stanovené lhůtě. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník. Žalobkyně dále doložila Shrnutí nejdůležitějších informací k úvěru a Záznam o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací. Dne 14. 6. 2021 byl mezi účastníky elektronicky uzavřen dodatek ke smlouvě o úvěru, v němž se účastníci dohodli na odložení pravidelných měsíčních splátek sjednaných pro období od 1. 7. 2021 do 31. 7. 2021 a den konečné splatnosti úvěru byl posunut na 20. 9. 2028.
4. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 21. 7. 2020 vyplývá, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 25 000 Kč měsíčně, což mělo odpovídat průměrnému příjmu zjištěnému z výpisu z účtu žalovaného. Dále měl být ověřen insolvenční rejstřík, registr CBCB a interní evidence žalobkyně. Žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč, žalobkyně tak stanovila životní výdaje žalovaného částkou 8 950 Kč, a to na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalovaný dále v žádosti o úvěr uvedl dosavadní splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti již 7 existujících úvěrových kontraktů, kdy jeho dosavadní měsíční splátkové zatížení činilo 16 019 Kč (jednalo se o hypoteční úvěr se splátkou 3 278 Kč, úvěr na stavební spoření se splátkou 1 228 Kč, úvěr na stavební spoření se splátkou 1 227 Kč, investiční úvěr se splátkou 5 614 Kč – poskytnutý však na IČO, proto s tímto závazkem žalobkyně nepočítala, investiční úvěr se splátkou 936 Kč – poskytnutý rovněž na IČO, proto ani s tímto závazkem žalobkyně nepočítala, a osobní úvěr se splátkou 3 736 Kč – tento úvěr byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován; dále žalovaný čerpal kontokorentní úvěr s úvěrovým limitem 50 000 Kč a orientační měsíční splátkou 1 500 Kč). Součástí této listiny byla i argumentace pro užití ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěruschopnosti.
5. Z výpisů z účtu žalovaného za období od 12/2019 do 5/2020 soud zjistil, že žalovanému na účet pravidelně docházel příjem od [právnická osoba] v průměrné výši cca 25 000 Kč měsíčně. Žalovaný z účtu pravidelně každý měsíc platil Netflixu 259 Kč, za internet 435 Kč, pojištění flexi ve výši 900 Kč, zálohu za elektřinu ve výši 2 250 Kč, zálohu za plyn ve výši 1 500 Kč, zálohu za vodu ve výši 1 000 Kč, vyúčtování O2 ve výši cca 540 Kč, a dále pravidelně hradil splátky úvěru ve výši 3 278 Kč, 1 240 Kč (v květnu 1 227 Kč) a 2 059 Kč (do března) a v květnu 3 736 Kč. V květnu tak pravidelné výdaje činily 15 112,02 Kč, v dubnu 11 427,49 Kč a v březnu 13 478,12 Kč. V květnu pak činily celkové výdaje (tj. včetně těch nepravidelných – zejm. plateb kartou, plateb na účet, výběrů z bankomatu) 58 262,95 Kč, v dubnu celkem 83 279,24 Kč, v březnu 23 557,44 Kč a v únoru 31 646,95 Kč.
6. Dopisem ze dne 25. 2. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení částky po splatnosti ve výši 4 596 Kč. Dalším dopisem ze dne 25. 3. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení částky po splatnosti ve výši 4 600 Kč. Dopisem ze dne 1. 8. 2023 pak byl žalovaný ze strany žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 15 169 Kč nejpozději do 2. 9. 2023; zároveň byl žalovaný upozorněn, pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po něm žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru v aktuální výši 235 165 Kč. Dopisem ze dne 2. 9. 2023 bylo žalovanému sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 2. 9. 2023. K úhradě dlužné částky nejpozději do 21. 6. 2024 byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou z 6. 6. 2024, která byla odeslána 13. 6. 2024, jak je patrné z podacího archu.
7. Z listiny Aktuální stav úvěru ze dne 2. 12. 2024 je zřejmé, že úvěr byl v plné výši 300 000 Kč žalovaným vyčerpán. Předepsané a splacené splátky jsou zřejmé z listiny Anuitní splátky z 2. 12. 2024. Z Přehledu úroků ze dne 2. 12. 2024 je patrná žalobkyní vypočtená výše úroků z úvěru a úroků z prodlení za období od 31. 7. 2020 do 30. 11. 2024. Z Přehledu poplatků – pokut je zřejmé, jaké byly žalovanému účtovány poplatky a které poplatky byly zaplaceny a které zůstaly neuhrazeny. Z výpisu z knih žalobkyně bylo zjištěno, jaká částka zůstávala žalovaným neuhrazena ke dni 2. 12. 2024, tedy, že na jistině zůstával dluh 235 134,20 Kč, na řádných úrocích 29 883,50 Kč, na úrocích z prodlení 44 675,32 Kč a na poplatcích 2 100 Kč, tj. celkem Kč 311 793,02 Kč. Žalovaný žalobkyni celkem uhradil částku 148 231,60 Kč, jak vyplynulo z dokumentů Podklady pre súdne konanie a Zoznam splátok úverov.
8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
13. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015.
14. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala tak, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, z údajů zjištěných z databází a z obratů na běžném účtu vedeném u žalobkyně. Z listin pak dále vyplynulo, že žalovaný v žádosti uvedl své výdaje nulové a žalobkyně sama stanovila životní výdaje žalovaného částkou 8 950 Kč na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi za využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení (ekonomický model).
15. Pokud tedy jde o příjem žalovaného vycházela žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 25 000 Kč, který byl doložen výpisy z běžného účtu žalovaného. Z výdajů žalovaného však žalobkyně ověřovala pouze jeho měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení, vyživované osoby a další běžné výdaje) však nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup žalobkyně však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit, jak tomu ostatně bylo i v tomto případě. Ekonomický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Ekonomický model však nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Žalobkyně navíc ani nezjišťovala, zda žalovaný bydlí ve vlastním bytě (domě), v nájmu či např. u rodičů. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že sám žalovaný v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč a uvedl, že nemá jiné úvěrové závazky, přitom žalobkyně zjistila, že již v době žádosti o úvěr měl poměrně vysoké úvěrové zatížení. I s ohledem na tuto skutečnost měla žalobkyně projevit zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací. Pokud žalobkyně tvrdila, že příjmy i výdaje žalovaného ověřovala transakcemi na běžném účtu žalovaného, pak tedy výdaje žalovaného neprověřila dostatečně důkladně, když z doložených výpisů z účtu vyplývají jak pravidelné výdaje, tak výdaje nepravidelné, podstatně vyšší než žalobkyní stanovených 8 950 Kč. Nutno podotknout, že žalobkyně soudu nedoložila ani výpis z účtu za období bezprostředně předcházející uzavření úvěrové smlouvy (měsíc červen 2020, případně první polovina měsíce červenec 2020). Zaznamenané transakce a stav bankovního účtu v měsících předešlých a poměrně výrazné úvěrové zatížení žalovaného nenasvědčuje tomu, že by majetková situace žalovaného byla taková, že měl dostatek disponibilních finančních prostředků ke splácení dalšího úvěru v nemalé výši. Nadto výstupy z ostatních registrů (vyjma CCB, tj. insolvenční rejstřík, interní databáze) žalobkyně žádné nedoložila. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 300 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
19. Jelikož z listin vyplynulo, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 148 231,60 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 151 768,40 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, která byla odeslána 13. 6. 2024. Žalovanému byla pro úhradu celého dluhu určena lhůta do 21. 6. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, a ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 6. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 3. 9. 2023 (15 % ročně), soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení (14,75 % ročně). Soud tedy žalobkyni přiznal kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 151 768,40 Kč za období od 22. 6. 2024 do 2. 12. 2024 ve výši 10 058,29 Kč. A dále úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 151 768,40 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení.
20. Soud žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 83 365,80 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 29 883,50 Kč, co do poplatků ve výši 2 100 Kč a dále ohledně úroku ve výši 9,99 % ročně z částky 235 134,20 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení. Co se týká požadavku žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 22. 6. 2024 a to pouze s částkou 151 768,40 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 3. 9. 2023 do 2. 12. 2024 ve výši 34 617,03 Kč, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 83 365,80 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 151 768,40 Kč od 3. 12. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 350 751,71 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 176 668,80 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 1. 8. 2025). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná přibližně z 50 % a z 50 % neúspěšná (z 50 % byl tak úspěšný žalovaný). Vzhledem k tomu, že je poměr úspěchu a neúspěchu mezi účastníky stejný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.