22 C 54/2026

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala zaplacení 14 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřela dne 29. 7. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a na základě této smlouvy poskytla žalované částku 15 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 19 594 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 11 770 Kč, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 438 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 78 týdenních splátkách po 444 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná (o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech), přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Předchůdkyně žalobkyně konkrétně vycházela ze dvou výplatních pásek žalované za období květen a červen 2022, současně prověřila insolvenční rejstřík. Žádné doklady však žalobkyně nemá k dispozici. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdila i sama žalovaná svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná výslovně stvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovanou uzavřena předmětná smlouva. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila, když právní předchůdkyni žalobkyně uhradila pouze 1 000 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem. Žalobkyni pak žalovaná již ničeho neuhradila. V žalobě žalobkyně požadovala bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované ve výši 14 000 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 27. 1. 2024 do 27. 1. 2025 ve výši 2 105,15 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne 29. 7. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo smlouvy [Anonymizováno], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala částku 15 000 Kč společně s poplatkem ve výši 16 708 Kč (tvořeným úrokem ve výši 11 770 Kč, kdy úroková sazba činila 86 % ročně, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za flexibilní a komfortní splácení ve výši 3 438 Kč) a s poplatkem za pojištění ve výši 2 886 Kč právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 78 splátkách po 444 Kč týdně. Součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Ze zařazení zákazníka do pojistného programu je patrné, že žalovaná přistoupila ke skupinové pojistné smlouvě č. [hodnota] ze dne 1. 6. 2022, kterou právní předchůdkyně žalobkyně sjednala jako pojistník s [Anonymizováno]. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaná uhradila jedinou splátku, a to dne 2. 8. 2022 ve výši 1 000 Kč.Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsanou žalovanou ze dne 29. 7. 2022. Dle uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí úvěru zaměstnána jako operátor - opravář s pravidelným čistým měsíčním příjmem 26 381 Kč, a příjem žalované měl být ověřen výplatními páskami za období 5/2022, 6/2022; žalovaná dále v žádosti uvedla odhadované měsíční výdaje ve výši 9 200 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že bydlí v nájmu, je svobodná a nevyživuje žádnou osobu. Žalovaná také uvedla, že nemá spotřebitelský úvěr u jiné společnosti.Pohledávku za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 na žalobkyni. O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 27. 1. 2025, v němž byla současně vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis odeslán žalované dne 27. 2. 2025.Předžalobní výzvou ze dne 16. 4. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 1. 5. 2025. Výzva byla odeslána dne 16. 4. 2025, což žalobkyně doložila podacím lístkem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud jde o příjem žalované, ten nebyl nijak doložen, informace o jeho výši pocházela pouze ze zákaznické karty, kde jej vyčíslila sama žalovaná. Údajně měl být ověřen dvěma výplatními páskami, avšak tyto listiny žalobkyně soudu nepředložila. Příjmy žalované tak nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřeny. Co se týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně opět spokojila pouze s údaji od žalované, které nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Pokud jde o příjmy a výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány.Ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 15 000 Kč žalovaná uhradila 1 000 Kč, soud proto žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni zbývající část jistiny ve výši 14 000 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že vůči žalované již bylo pravomocně skončeno několik dalších civilních řízení, kde byla žalované uložena povinnost k zaplacení; zároveň je proti žalované vedeno již i několik řízení exekučních. Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy, jelikož žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná. S ohledem na existenci dalších závazků žalované, které jsou předmětem soudních řízení včetně řízení exekučních, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.Ve zbývající části (tedy ohledně úroků z prodlení) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 18 645,38 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 14 000 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ze 75 % úspěšná a z 25 % neúspěšná (z 25 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 50 % náhrady nákladů řízení.Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, žaloba). Sazba mimosmluvní odměny za dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu za jeden úkon činí 400 Kč a dále advokátovi podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z výše uvedených úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 615 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal jejich náhradu ve výši 1 307,50 Kč (50 % z 2 615 Kč).