Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 042,48 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 59 448 Kč od 3. 2. 2026 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 043,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 60 042,48 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne 19. 5. 2025, kterou se žalovaným uzavřela elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku 60 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních závazků žalovaného. Za tím účelem si žalobkyně od žalovaného vyžádala kopii občanského průkazu a druhý doklad totožnosti a dále výpis z bankovního účtu za poslední 3 měsíce. Přitom žalobkyně využila služeb společnosti SokordiaTech s.r.o. a Creditinfo CEE a.s. Žalobkyně také provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, databáze odcizených dokladů, SOLUS). Příjmy žalovaného tak byly posouzeny na základě údajů zjištěných od žalovaného ve spojení s příjmem zjištěných na bankovním účtu žalovaného (přitom žalovaný uvedl příjem 99 000 Kč a příjem nalezený na bankovním účtu činil 52 322 Kč); počítala pak s nižší z těchto částek, tj. 52 322 Kč. Co se týče nákladů na bydlení žalobkyně vycházela z částky deklarované žalovaným v žádosti o úvěr ve výši 3 000 Kč, dále z reálně nalezených nákladů na bydlení na bankovním účtu ve výši 383 Kč a dále zohlednila minimální hodnotu 8 000 Kč, kterou stanovila s přihlédnutím k údajům Českého statistického úřadu; počítala pak s nejvyšší z těchto částek, tj. 8 000 Kč. Co se týče nákladů na potraviny a běžné zboží zde žalobkyně vycházela rovněž z částky uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (0 Kč), dále z nákladů zjištěných na bankovním účtu (1 975 Kč) a dále zohlednila minimální hodnotu 6 000 Kč; počítala opět s nejvyšší z těchto částek, tj. 6 000 Kč. Finanční závazky žalovaný neuvedl žádné, v SOLUSu nebyly rovněž žádné zjištěny, na bankovním účtu byly nalezeny závazky žalovaného se splátkou ve výši 4 782 Kč měsíčně; s touto částkou žalobkyně kalkulovala. Zároveň žalobkyně počítala s částkou ve výši 5 733 Kč měsíčně poukazovanou žalovaným na sázení a hazardní hry. Konečně žalobkyně počítala s rezervou ve výši 2 000 Kč měsíčně a dospěla k závěru, že žalovaný je schopen měsíčně splácet 3 000 Kč na poskytnutý úvěr. Žalovaný však porušil podmínky smlouvy, neboť proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení; žalobkyně proto dle příslušného ustanovení smlouvy celý úvěr zesplatnila. Žalovaný žalobkyni uhradil pouze 5 splátek po 3 000 Kč, tj. celkem 15 000 Kč. Žalobkyně proto po žalovaném nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 59 448 Kč, smluvní pokuty ve výši 594,48 Kč a dále zákonných úroků z prodlení z částky 59 448 Kč od 3. 2. 2026 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 19. 5. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout neúčelový revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 60 000 Kč. Úvěr měl být poskytnut tak, že částka ve výši prvního čerpání, tj. ve výši 60 000 Kč měla být vyplacena na účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 57,99 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalobkyně může zesplatnit jistinu spotřebitelského úvěru v případě, kdy dojde k zahájení insolvenčního řízení proti žalovanému. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientského účtu (viz čl. X smlouvy, v němž je tento způsob v podrobnostech popsán). Součástí smlouvy byla též příloha č. 1 s názvem „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“.
4. Z přílohy č. 1 („Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“) bylo zjištěno, že žalovaný je ženatý a nevyživuje žádné děti. Sám žalovaný uvedl, že má měsíční příjem 99 000 Kč, dle zde uvedené tabulky žalobkyně na bankovním účtu žalovaného nalezla měsíční příjem ve výši 52 322 Kč a do výpočtů žalobkyně použila částku příjmu 52 322 Kč. Náklady na bydlení žalovaný vyčíslil částkou 3 000 Kč měsíčně, dle zde uvedené tabulky žalobkyně na bankovním účtu žalovaného nalezla měsíční výdaje na bydlení ve výši 383 Kč a minimální částka těchto nákladů je zde vyčíslena 8 000 Kč a do výpočtů žalobkyně použila částku nákladů na bydlení 8 000 Kč. Náklady na potraviny a běžné zboží žalovaný uvedl nulové, žalobkyně pak na bankovním účtu žalovaného nalezla tyto náklady ve výši 1 975 Kč, přitom minimální částka nákladů je zde uvedena 6 000 Kč a žalobkyně počítala s částkou 6 000 Kč měsíčně. Finanční závazky žalovaný žádné neuvedl, žalobkyně na bankovním účtu žalované nalezla tyto závazky ve výši 4 782 Kč, organizací SOLUS byly sděleny závazky žalovaného ve výši 0 Kč a žalobkyně tak počítala s částkou 4 782 Kč měsíčně. Dále žalobkyně zohlednila závazky žalovaného na sázení a hazardní hry ve výši 5 733 Kč a počítala s rezervou (extra zůstatek na cokoliv) ve výši 2 000 Kč. U výsledků lustrací v rejstřících (databáze odcizených dokladů, ISIR, CEE, SOLUS, interní databáze žalobkyně) nebyl o žalovaném zjištěn negativní záznam.
5. Ke smlouvě o úvěru žalobkyně doložila rovněž „Předsmluvní informace“, „Souhlas se zpracování osobních údajů“ a kopii občanského a řidičského průkazu žalovaného.
6. Dle datového výstupu z Credit Info CEE je zřejmé, že žalovaný ke dni 19. 5. 2025 neměl aktivní insolvenci, v registru SOLUS neměl negativní záznam ani neměl aktivní exekuci.
7. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Bezhotovostní příjem“) je patrné, že na účet žalobkyně byla zaslána z účtu žalovaného uvedeného ve smlouvě (číslo účtu [č. účtu]) verifikační platba ve výši 1 Kč, která byla zaúčtována dne 20. 5. 2025.
8. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Bezhotovostní platba“) je zřejmé, že žalobkyně poukázala na účet žalovaného uvedený ve smlouvě (číslo účtu [č. účtu]) částku 60 000 Kč; platba byla zaúčtována dne 19. 5. 2025.
9. Předžalobní výzvou ze dne 19. 1. 2026, odeslanou dle podacího lístku téhož dne, byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru a vyzván k úhradě celkové dlužné částky do 2. 2. 2026.
10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
17. Co se týče příjmů žalovaného, ty měly být údajně ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím výpisu z bankovního účtu žalovaného; tento výpis však žalobkyně soudu ani přes výzvu nedoložila (resp. nedoložila jej ve formátu, který by bylo možné ověřit a soubor obsahující tento výpis otevřít – soubor obsahující JSON data byl soudu zaslán jako „nedovolený typ“). Ani ohledně výdajové stránky žalovaného nebyly soudu doloženy jakékoli listiny osvědčující, že by žalobkyně výši výdajů žalovaného dostatečně a řádně ověřovala. Soud tak vycházel z toho, že se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále blíže neověřovala, případně čerpala z výpisů z běžného účtu, které však soudu v řádné formě nepředložila, a dále kalkulovala s minimálními částkami, které si sama stanovila. Zejména nebyly ničím doloženy skutečné výdaje žalovaného spojené s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Přitom přinejmenším tyto výdaje žalovaného (na bydlení) byly objektivně zjistitelné (z nájemní smlouvy, dokladů SIPO apod.). Žalobkyně však ani nezjišťovala, zda žalovaný bydlí v nájmu nebo ve vlastním domě/bytě a vzala bez dalšího v rozporu s požadavkem odborné péče za platné minimální náklady na bydlení v částce 8 000 Kč (které žalobkyně sama stanovila), přitom samotným žalovaným uvedený údaj o nákladech na bydlení činil toliko 3 000 Kč měsíčně (poměrně málo). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Rovněž postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat (minimální náklady na bydlení) je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené má za to, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.
18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 60 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
20. Žalobkyně uvedla, že žalovaný žalobkyni uhradil celkem 15 000 Kč, tudíž soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni zbývající část jistiny ve výši 45 000 Kč.
21. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z insolvenčního rejstříku soud zjistil, že žalovaný na sebe dne 18. 3. 2026 podal insolvenční návrh, kde tvrdil, že je v úpadku a doložil, že má řadu jiných závazků z úvěrů či zápůjček, které není schopen splácet a uvedl, že nemá žádné pohledávky vůči třetím subjektům a nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek ani finanční prostředky v hotovosti kromě věcí osobní potřeby (ošacení a obutí) a osobního automobilu Škoda Octavia. Rovněž k insolvenčnímu návrhu doložil, že má příjem ze služebního poměru v průměrné výši cca 50 000 Kč měsíčně. Zároveň je soudu známo, že žalovaný má tři vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný. S ohledem na výše uvedené s přihlédnutím k výši dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta šesti měsíců od právní moci rozsudku.
22. Ve zbývající části (tedy ohledně již uhrazené části jistiny, smluvní pokuty a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 62 065,34 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), přičemž jí bylo soudem přiznáno 45 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 73 % a z 27 % neúspěšná (z 27 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 46 % náhrady nákladů řízení.
24. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 003 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Tarifní hodnota v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 60 042,48 Kč. Při této tarifní hodnotě činí odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 5. advokátního tarifu částku 3 540 Kč (celkem 10 620 Kč). Kromě mimosmluvní odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů dále paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 450 Kč za každý z úkonů (celkem 1 350 Kč). Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 17 486,70 Kč, z toho 46 % odpovídá částka 8 043,90 Kč.