22 C 7/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 28 324,17 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 14. 12. 2016 smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno]. Dle této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému ke dni 5. 9. 2018 úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 30 000 Kč, a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet spolu s úrokem z úvěru ve výši 21,9 % ročně (následně ve výši 8,05 % ročně) v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z vyčerpané jistiny (minimálně však 500 Kč), splatných vždy k 15. dni v měsíci. Dále byl žalovaný povinen hradit žalobkyni ceny za služby poskytované v souvislosti s vedením účtu, ze kterého měl být úvěr splácen, dle Sazebníku. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy a před otevřením úvěrového účtu posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku, v bankovních a nebankovních registrech (CBCB) a v registru SOLUS, provedla kontrolu přes systém CRIF. Dále vycházela žalobkyně z výpisů z běžného účtu žalovaného, kdy výši poskytnutého úvěru vyhodnotila na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na tomto účtu. V rámci skóringového modelu žalobkyně využila též statistická data a vyhodnotila informace získané o žalovaném i z hlediska demografických dat (typ zaměstnání, rodinný stav, věk, bytové poměry atd.). Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy řádně neplnil, proto žalobkyně smlouvu vypověděla a prohlásila všechny pohledávky z této smlouvy za okamžitě splatné ke dni 15. 6. 2024. Žalovaný celkem vyčerpal částku 191 833,44 Kč; včetně přirostlých úroků a poplatků pak čerpaná částka činila 238 630,23 Kč. Na dlužnou pohledávku žalovaný uhradil toliko 210 357,98 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 28 324,17 Kč žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 895,15 Kč (ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny za období od 15. 6. 2024 do 24. 9. 2024), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 645,66 Kč (z dlužné jistiny a poplatků za období od 15. 6. 2024 do 24. 9. 2024), smluvního úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 28 324,17 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28 324,17 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení. Žalobkyně požadovala uhrazení své pohledávky jednorázově, pokud by však měla být povinnost žalovaného k úhradě dluhu rozložena do splátek, žalobkyně požadovala minimální výši měsíčních splátek 5 000 Kč.

2. Žalovaný k podané žalobě uvedl, že s dlužnou částkou souhlasí, není však s ohledem na svou finanční situaci schopen zaplatit ji najednou. Proto žádal o možnost svůj dluh uhradit v měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 14. 12. 2016 uzavřena smlouva o úvěru č. [Anonymizováno]. Tato smlouva byla tvořena I. smlouvou o spotřebitelském úvěru, II. smlouvou o kreditní kartě a III. společnými ustanoveními pro smlouvu o spotřebitelském úvěru a pro smlouvu o kreditní kartě. Smlouva o spotřebitelském úvěru a společná ustanovení nabyly účinnosti dnem uzavření smlouvy, smlouva o kreditní kartě pak až zasláním karty žalobkyní žalovanému a jejím aktivováním žalovaným. Součástí smlouvy o kreditní kartě byly Podmínky pro kreditní karty [Anonymizováno] v platném znění a Obchodní podmínky pro platební karty v platném znění. Dle této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ke kreditní kartě ve výši úvěrového limitu 30 000 Kč, jednalo se o úvěrový produkt na dobu neurčitou, s opakovanou možností čerpání, úročený pohyblivou úrokovou sazbou. Žalovaný byl oprávněn kartu použít k platbám za zboží a služby, k výběrům hotovosti i k bezhotovostním převodům z úvěrového účtu na svůj účet vedený u žalobkyně. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky včetně příslušenství splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z vyčerpané částky úvěru, minimálně však ve výši 500 Kč. Byla ujednána úroková sazba v okamžiku uzavření smlouvy ve výši 21,90 % ročně, žalobkyně byla oprávněna úrokovou sazbu změnit a její novou výši žalovanému oznámit. Ve smlouvě byl ujednán poplatek za služby spojené s kreditní kartou ve výši 30 Kč měsíčně s tím, že v prvním roce tento poplatek nebude účtován. Dále byly ujednány volitelné služby a poplatky za ně (výběr z bankomatu žalobkyně 50 Kč, výběr z bankomatu jiné banky 100 Kč, z bankomatu v zahraničí 150 Kč, poplatek za vedení základního typu účtu 34 Kč měsíčně aj.). Pro případ prodlení žalovaného byla žalobkyně oprávněna účtovat mu úrok z prodlení v zákonné výši. Za zaslanou upomínku byla žalobkyně oprávněna účtovat si 300 Kč a za výzvu 500 Kč.

5. Žalobkyně předložila soudu také Předsmluvní informace o spotřebitelskému úvěru a Předsmluvní informace ke kreditní kartě k spotřebitelskému úvěru včetně Vysvětlení předsmluvních informací, Informace k pojištění dlužníků ze spotřebitelských úvěrů. Dále doložila Podmínky pro kreditní karty [Anonymizováno] a Sazebník [Anonymizováno] pro fyzické osoby – občany.

6. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že je ženatý, jeho domácnost čítá 2 členy, z toho oba s příjmem, bydlí v domě/bytě v osobním/družstevním vlastnictví. Dále žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba]. jako vedoucí pracovník s měsíčním čistým příjmem 8 312 Kč, jiný příjem žalovaný v žádosti neuvedl, neuvedl ani žádné výdaje. Žalovaný pouze uvedl, že má celkové limity na povolených přečerpáních a kreditních kartách ve výši 10 000 Kč. Příjem (bylo-li jeho doložení ze strany žalobkyně vyžadováno) měl být doložen historií běžného účtu u žalobkyně.

7. Z výpisu z běžného účtu žalovaného – přijaté platby soud zjistil, že žalovanému byla v období před otevřením úvěrového účtu pravidelně vyplácena mzda v průměrné výši 15 620 Kč.

8. Z výpisu z běžného účtu žalovaného – všechny transakce za období od 6. 1. 2018 do 31. 8. 2018 nezjistil soud žádné pravidelné výdaje žalovaného.

9. Z listiny označené Internal soud zjistil, jak žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to přesně tak, jak žalobkyně uvedla v žalobě (v jejím upřesnění).

10. Z dokumentu Informace z Credit Bureau (CBCB informace) bylo zjištěno, že žalovaný měl ke dni 30. 11. 2016 (tj. ke dni uzavření samotné smlouvy o úvěru) jeden kontokorentní úvěr s výší úvěrového limitu 10 000 Kč, kde měl vyčerpáno 10 146 Kč (z toho nepovolené přečerpání činilo 146 Kč). Dále zde měl žalovaný evidovány dvě žádosti o spotřebitelský úvěr, které však sám odvolal. Z výstupu ze systému žalobkyně bylo zjištěno, že ke dni 31. 12. 2016 byla odpověď z CBCB/SOLUS „ok“. Dále, že žalovaný má jeden kontokorentní úvěr s výší úvěrového limitu 10 000 Kč. Je zde uvedeno, že žalovaný je ženatý, bydlí v domě/bytě v osobním/družstevním vlastnictví, je bezdětný a je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 8 312 Kč. Z dalšího výstupu bylo zjištěno, že žalovaný má kromě kontokorentu u žalobkyně i úvěr ve výši 60 000 Kč s měsíční výší splátky 1 142 Kč a se zůstatkem 47 103,85 Kč.

11. Z dalšího dokumentu Informace z Credit Bureau (CBCB informace) bylo zjištěno, že žalovaný měl ke dni 31. 7. 2018 (tedy cca měsíc před otevřením úvěrového účtu ke kreditní kartě) dva existující závazky z úvěru, kdy měsíční splátka celkem činila 1 963 Kč a nesplacená jistina činila 76 946 Kč. Dále měl žalovaný jednu kreditní kartu splátkovou s úvěrovým limitem 20 000 Kč a s nesplacenou jistinou celkem 19 681 Kč a kontokorentní úvěr s výší úvěrového limitu 10 000 Kč a s vyčerpanou částkou 9 981 Kč.

12. Způsob, jakým byl úvěru čerpán a průběžně splácen (jaké částky byly účtovány na jistinu, poplatky, úroky a úroky z prodlení) vyplývá z předloženého historického výpisu z úvěrového účtu. Totéž je patrné z přehledu splátek, z něhož je zřejmé i jak se vyvíjel dluh žalovaného. Z těchto listin pak bylo zjištěno, že žalovaný celkem vyčerpal částku 191 833,44 Kč a splatil celkem částku 210 357,98 Kč.13. 1. upomínkou žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 2 175,84 Kč, s níž byl k 2. 4. 2024 v prodlení. 1. výzvou jej žalobkyně vyzvala k úhradě částky 2 179,20Kč, s níž byl v prodlení k 9. 4. 2024. Opakovanou (2.) výzvou jej vyzvala k úhradě částky 1 570,26 Kč a upozornila jej na možnost zesplatnění úvěru. Dopisem ze dne 23. 6. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení celé dlužné částky ve výši 29 263,63 Kč.14. K úhradě dluhu pak žalobkyně žalovaného vyzvala též předžalobní upomínkou ze dne 4. 10. 2024, v níž byla žalovanému stanovena lhůta do 5 dnů od doručení této výzvy. Dle potvrzení o podání byla předžalobní výzva odeslána dne 7. 10. 2024.15. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“16. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.17. Pro právní žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“18. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“19. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“20. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“21. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).22. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.23. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.24. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které zjistila od žalovaného v žádosti o úvěr, lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku, v bankovních a nebankovních registrech (CBCB) a v registru SOLUS, provedla kontrolu přes systém CRIF. Dále vycházela žalobkyně z výpisů z běžného účtu žalovaného, který žalovanému vedla, a výši poskytnutého úvěru vyhodnotila na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na něm. V rámci skóringového modelu žalobkyně využila též statistická data a vyhodnotila informace získané o žalovaném i z hlediska demografických dat.25. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde tedy žalobkyně vycházela kromě údajů zjištěných od samotného žalovaného především z peněžních obratů na běžném účtu žalovaného. Pokud tedy jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy o úvěru, resp. (o cca dva roky později) před otevřením úvěrového účtu ke kreditní kartě, úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že ačkoli si žalobkyně nevyžádala přímo výplatní pásky ani pracovní smlouvu žalovaného, určitým způsobem (prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného), prověřila, že žalovanému je vyplácena mzda ze zaměstnání, neboť tato skutečnost je z těchto výpisů jasně zřetelná. Příjmy žalovaného tak byly řádně ověřeny. Co se však týče výdajové stránky, tuto žalobkyně nikterak podrobněji nezjišťovala a neověřovala (s výjimkou splátek jiných úvěrů zjištěných z příslušných registrů), tedy výdaje na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje nijak nezkoumala (a to ani při uzavření smlouvy o úvěru, ani před otevřením úvěrového účtu ke kreditní kartě), přičemž přinejmenším výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (např. z dokladů SIPO apod.). Z výpisů z účtu však tyto výdaje seznatelné nebyly. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány ať už k datu uzavření úvěrové smlouvy, tak k datu otevření úvěrového účtu ke kreditní kartě. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy, resp. před otevřením úvěrového účtu ke kreditní kartě, posoudit úvěruschopnost žalovaného.26. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).27. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.28. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu o úvěru tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“29. Na úvěr ke kreditní kartě bylo žalovanému poskytnuto celkem 191 833,44 Kč (celková částka jistiny, kterou žalovaný vyčerpal) a žalovaný celkem žalobkyni splatil 210 357,98 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl zcela úspěšný žalovaný, který v řízení nebyl zastoupen. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. platí, že účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Tím je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“). Žalovanému tak v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky náleží náhrada za 1 úkon (vyjádření k žalobě), a to ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky).