22 C 70/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 96 644,91 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 26. 11. 2021 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě níž žalobkyně umožnila žalovanému čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce 95 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 10. 7. 2024. Celkem žalovaný za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 155 621 Kč a uhradil částku 105 418,90 Kč; zůstal tak žalobkyni na jistině úvěru dlužen 94 888,91 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení poplatků za vedení účtu ve výši 156 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 11. 7. 2024 do 14. 10. 2024 ve výši 14 050,48 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 94 888,91 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 25. 7. 2024 do 14. 10. 2024 ve výši 2 761,85 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 96 644,91 Kč za období od 15. 10. 2024 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam, žalovaný neměl žádný závazek z úvěru. Žalobkyně tak při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z příjmu uvedeného žalovaným v žádosti ve výši 20 000 Kč a s příjmem ostatních členů domácnosti uvedeným v žádosti ve výši 40 000 Kč, s žalovaným uvedenými výdaji ve výši 5 000 Kč a zároveň pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný byl schopen po dobu delší dvou let úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení jeho úvěruschopnosti.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.Dne 26. 11. 2021 účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ([Anonymizováno]). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 12 000 Kč s úrokovou sazbou 26,28 % ročně (2,19 % měsíčně), kdy výše měsíční splátky činila 4 % z dlužné částky. Podpisem smlouvy žalovaný souhlasil s převodem peněžních prostředků ve výši prvního čerpání úvěru ve prospěch osoby prodávající zboží: Černá technika - televize za cenu 11 990 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba]. – [Anonymizováno] platné od 1. 8. 2021, které žalobkyně soudu předložila. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku. Ve smlouvě bylo stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, kdy ke dni uzavření smlouvy byla výše nákladů vypočtena na 100 Kč za měsíc vymáhání, přičemž tato částka se mohla v budoucnu měnit. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky.Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný je od ledna 2021 zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč, bydlí u rodičů, je svobodný, bezdětný a příjem ostatních členů domácnosti činí 40 000 Kč měsíčně.Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z níž plyne, že žalovaný je svobodný, bezdětný a bydlí u rodičů. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 40 000 Kč měsíčně a výdaje domácnosti žalovaného činí 5 000 Kč měsíčně. Lustrace žalovaného v příslušných registrech byly negativní (nebylo proti němu vedeno insolvenční ani exekuční řízení, u výsledků z ostatních registrů je uvedeno OK či ověřeno).Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru zde neměl evidován žádný poskytnutý úvěr.Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovaného a na domácnost žalovaného, a to za využití statistických dat.Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že úvěrový rámec byl navýšen na 95 000 Kč a dále, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkem 155 621 Kč a uhradil celkem 105 418,90 Kč.Dopisem ze dne 10. 7. 2024, jehož odeslání dne 11. 7. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky do 7 dnů od odeslání byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 1. 8. 2024, jejíž odeslání dne 2. 8. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Žalobkyně nedoložila, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty a vycházela pouze z informací sdělených žalovaným a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalovaného ve výši 20 000 Kč a s příjmem ostatních členů domácnosti ve výši 40 000 Kč, ani jeden z těchto příjmů však nebyl nikterak doložen (výpisy z účtu, potvrzením zaměstnavatele, pracovní smlouvou). Ani výdaje žalovaného (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze z údajů sdělených žalovaným a ze statistických údajů (vzala v potaz minimální náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a ani statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu ve výši 155 621 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Žalovaný žalobkyni celkem uhradil částku 105 418,90 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu částku 50 202,10 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejichž odeslání dne 2. 8. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 7 dnů od odeslání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 11. 8. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 12. 8. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 202,10 Kč od 12. 8. 2024 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 44 686,81 Kč, co do poplatků za vedení účtu ve výši 156 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 14 050,48 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 94 888,91 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 607,67 Kč (ve výši 12,75 % ročně z částky 96 644,91 Kč od 25. 7. 2024 do 11. 8. 2024) a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 46 442,81 Kč od 12. 8. 2024 do zaplacení soud žalobu zamítl.Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.