22 C 75/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 339 459,78 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba]. a žalovaným byla dne 25. 4. 2022 uzavřena smlouva o zápůjčce č. [hodnota], na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 400 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 7,90 % ročně a dalšími poplatky (dle smlouvy a ceníku) v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 5 635 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které získala od žalovaného a nahlédla do veřejných registrů, kontrolovala aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy, neplatné doklady, úvěrové registry (BRKI, NRKI, SOLUS, ISIR) a využila informací z interních zdrojů. Pokud bylo možno, nabídku příjmů žalovaného předchůdkyně žalobkyně kontrolovala na běžném účtu žalovaného. Původní věřitelka tak vycházela z příjmů žalovaného ve výši 40 000 Kč měsíčně a z výdajů žalovaného ve výši 20 000 Kč (tyto byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně oproti údajům uvedeným žalovaným v žádosti navýšeny). Žalobkyně pak také v této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 27. 3. 2024. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak po žalovaném žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 339 459,78 Kč, smluvního úroku splatného ke dni 27. 3. 2024 ve výši 14 244,46 Kč, úroku z prodlení splatného ke dni 27. 3. 2024 ve výši 535,12 Kč, úroku ve výši 7,90 % ročně z částky 339 459,78 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 339 459,78 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 16. 6. 2025 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 10 000 Kč s tím, že žalovaný tuto částku žalobkyni uhradil po podání žaloby dne 13. 1. 2025. Žalobkyně tuto platbu započetla na splatný smluvní úrok. Dle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř“) platí, že žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. S ohledem na žalobkyní učiněné částečné zpětvzetí žaloby rozhodl soud podle § 96 odst. 2 o. s. ř. tak, že řízení částečně zastavil co do částky 10 000 Kč.

3. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 339 459,78 Kč, smluvního úroku splatného ke dni 27. 3. 2024 ve výši 4 244,46 Kč, úroku z prodlení splatného ke dni 27. 3. 2024 ve výši 535,12 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 28. 3. 2024 do 13. 1. 2025 ve výši 21 751,84 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 28. 3. 2024 do 13. 1.2025 ve výši 40 612,59 Kč, úroku ve výši 7,90 % ročně z částky 339 459,78 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 339 459,78 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení.

4. Žalovaný nárok uplatněný žalobou neuznal. Uvedl, že při uzavírání smlouvy o půjčce vystupoval jako spotřebitel, tedy slabší strana, právní předchůdkyně žalobkyně měla proto povinnost zkoumat jeho schopnost úvěr splácet. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost nesplnila, je smlouva o zápůjčce absolutně neplatná a žaloba by měla být zamítnuta. Zejména příjem ve výši 40 000 Kč žalovaný původní věřitelce nikterak neprokazoval. U jednání soudu pak žalovaný dále uvedl, že je v jeho možnostech splácet dluh po 8 000 Kč měsíčně, pro případ, kdyby měl být zavázán k vydání bezdůvodného obohacení.

5. Soud ve věci provedl dokazovaní, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

6. Dne 22. 4. 2022 byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným rámcová smlouva o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb, v níž je uvedeno, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně zamýšlejí vstoupit na základě této smlouvy do vzájemného vztahu, v jehož rámci bude právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytovat bankovní služby dle své aktuální nabídky. Na základě této smlouvy potom právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 4. 2022 smlouvu o půjčce č. [hodnota] (návrh na uzavření smlouvy o půjčce, akceptace návrhu na uzavření smlouvy o půjčce). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut nezajištěný neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 400 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit spolu s úrokem ve výši 7,90 % ročně spolu s ujednanými poplatky dle smlouvy a ceníku v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 5 635 Kč se splatností vždy k 25. dni v měsíci. Nedílnou součástí této smlouvy byly Sazebníky (Sazebník – účty, Sazebník – úvěrové produkty, Sazebník – investiční nástroje a služby), z nichž jsou patrné výše jednotlivých poplatků, dále Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky. Ve smlouvě bylo dále sjednáno že v případě prodlení žalovaného se splácením, je právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna celou půjčku prohlásit za splatnou.

7. V žádosti o úvěr (Identifikace žádosti) žalovaný uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 40 000 Kč, je ženatý, bydlí ve vlastním domě/bytě, jeho měsíční výdaje na bydlení činí 8 000 Kč a výdaje na živobytí 12 000 Kč.

8. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný deklaroval, že v žádosti o úvěr uvedl pravdivé a úplné údaje. Předchůdkyně žalobkyně zjišťovala a ověřovala aktuální dluhy žalovaného, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; dále čerpala informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS); zohlednila příjmy žalovaného a jeho pravidelné výdaje. Nákladové složky předchůdkyně žalobkyně stanovila porovnáním žalovaným deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů se zohledněním struktury rodiny, způsobu bydlení a místa bydliště, přičemž do výpočtu použila vyšší z obou částek. Dále předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila rizika na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo mobilního telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod a kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.). Celkový skóring žalovaného byl proveden na základě aplikačního skóre (primárně sociodemografický profil) a BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů). Předchůdkyně žalobkyně provedla dále kontrolu insolvenčního rejstříku (bez záznamu), kontrolu databáze neplatných dokladů (doklad nenalezený v databázi MV), kontrolu interního black listu (IBL) (bez záznamu), vyhodnocení externích úvěrových registrů - BRKI/NRKI (bez negativního záznamu, tj. jen pozitivní úvěrová historie), v registru SOLUS nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Konkrétně tedy původní věřitelka žalovaným deklarovaný příjem 40 000 Kč ověřila s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě osobních předpokladů žalovaného. Žalovaným deklarované výdaje předchůdkyně žalobkyně z důvodu obezřetnosti navýšila a zohlednila tak výdaje ve výši 20 000 Kč, z toho výdaje na splátky půjček 0 Kč, výdaje na bydlení 8 000 Kč, výdaje na živobytí 12 000 Kč a ostatní výdaje 0 Kč.

9. Z manuálního vstupu Konsolidovaného blacklistu bylo zjištěno, že výsledkem verifikace žalovaného je odpověď subjekt je v pořádku, BRKI (OK). Dále bylo zjištěno, že žalovaný má již jeden splátkový závazek, a to s výší měsíční splátky 4 517 Kč a se sumou zbývajících splátek 745 279 Kč.

10. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu žalovaného za období od 25. 4. 2022 do 30. 8. 2024 (přehled zůstatků) a z transakční historie vyplývá, jak žalovaný postupně úvěr splácel, jaké částky na jistině, na úrocích a na úrocích z prodlení zůstaly nesplacené a že žalovaný splatil celkem 101 859,61 Kč.

11. Z výpisů z účtu za období 14. 4. 2022 do 31. 3. 2024 bylo zjištěno, že dne 25. 4. 2022 žalovaný čerpal částku ve výši 400 000 Kč a dále je z těchto výpisů patrné, jak žalovaný úvěr v tomto období postupně splácel, resp. nesplácel řádně a včas a jaké mu byly účtovány sankční úroky.

12. Dopisem ze dne 27. 3. 2024 prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně celý dluh okamžitě splatným a vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení dlužné částky 354 239,36 Kč. Dopis byl odeslán téhož dne, což bylo doloženo přehledem podacích čísel.

13. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti [právnická osoba]. na žalobkyni, jak vyplynulo z předložené smlouvy a její přílohy č. 1, a to za úplatu, což je patrné z doloženého potvrzení. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem z 16. 9. 2024, který byl odeslán téhož dne, což bylo doloženo podacím archem.

14. K úhradě dlužné částky nejpozději do 26. 11. 2024 byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 11. 11. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.

15. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

16. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

17. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

18. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

19. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

20. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

21. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

22. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

23. Žalobkyně uvedla a rovněž z provedeného dokazování vyplynulo, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala její právní předchůdkyně na základě žalovaným poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů, statistických dat a vlastních výpočtů. Ke zkoumání příjmů žalovaného ani jeho výdajů žalobkyně nedoložila jakýkoli doklad. Ke zkoumání příjmové i výdajové stránky se žalobkyně tedy spokojila pouze s údaji od žalovaného (v porovnání se statistickými daty), které dále nijak neověřovala, přičemž především příjmy i některé výdaje žalovaného byly objektivně zjistitelné (příjmy z výplatních pásek, pracovní smlouvy, výpisů z účtu, výdaje na bydlení z dokladů o platbách za energie aj.). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti.

24. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně finanční situaci žalovaného důkladně neprověřila, a tedy řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

25. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

26. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

27. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 400 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

28. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 101 859,61 Kč a žalobkyni 10 000 Kč (o níž bylo řízení zastaveno). Proto přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 288 140,39 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Soud vázal počátek prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení na zaslanou předžalobní výzvu, která byla odeslána 11. 11. 2024. Žalovanému byla pro úhradu celého dluhu určena lhůta do 26. 11. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, a ode dne následujícího, tj. ode dne 27. 11. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“. Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 27. 3. 2024 (14,75 % ročně), soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši zákonné sazby k prvnímu dni prodlení (12,75 % ročně).

29. Soud tedy žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 41 319,39 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 25 996,30 Kč a dále ohledně úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 339 459,78 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení. Co se týká požadavku žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 27. 11. 2024 a to pouze s částkou 288 140,39 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 339 459,78 Kč za období od 28. 3. 2024 do 26. 11. 2024, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 41 319,39 Kč od 27. 11. 2025 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 298 140,39 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

30. Co se tedy týče splatnosti přiznané částky 288 140,39 Kč s příslušenstvím, soud dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru určil, že žalovaný je povinen svůj dluh z bezdůvodného obohacení splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 8 000 Kč, což je dle názoru soudu v možnostech žalovaného, když sám žalovaný toto potvrdil, a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností obou stran. Zároveň takto vysoká splátka není v nepoměru k výši celkové dlužné částky a k úhradě dlužné částky dojde v relativně přiměřené době. Pro případ, že by žalovaný uložené povinnosti nedostál a jednotlivé splátky řádně a včas nehradil, výhodu splátek ztratí a stane se splatným celý dluh.

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Za účelem zjištění poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud kapitalizoval úrok a úrok z prodlení ke dni 30. 9. 2025. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalovaného, který hradil až po podání žaloby. Proto představuje „úspěch ve věci“ žalobkyně nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o vyhovění žalobě, ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Žalobkyně požadovala v žalobě celkem 470 518,74 Kč, přičemž přiznáno jí bylo 319 141,13 Kč a zastaveno bylo pro 10 000 Kč. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 70 % a z 30 % neúspěšná (z 30 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 40 % náhrady nákladů řízení.

32. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 13 579 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, žaloba, částečné zpětvzetí ze dne 16. 6. 2025, účast na jednání soudu dne 30. 9. 2025).

33. Tarifní hodnota v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 339 459,78 Kč. Při této tarifní hodnotě činí odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bodu 6. advokátního tarifu částku 9 660 Kč. Kromě odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý z prvních tří úkonů a ve výši 450 Kč za poslední 2 úkony. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 74 200 Kč, z toho 40 % odpovídá částka 29 680 Kč.