Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 419,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 419,29 Kč od 10. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 21 419,29 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 2 668,49 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 332,64 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 709,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [Jméno advokátky].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 21 419,29 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela Smlouvu o bankovních službách, na základě které vedl pro žalovaného běžný účet, a následně žalovanému na základě dodatku ze dne 9. 5. 2017 umožnil čerpat na běžném účtu peněžní prostředky do povoleného debetu do limitu 20 000 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z informací, které si aktivně zjistila ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, konkrétně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů, přičemž nebylo zjištěno, že by žalovaný měl dluhy nebo že by proti němu bylo vedeno insolvenční řízení, ani to, že by měl evidovánu adresu na obecním či městském úřadě či že by jeho doklad totožnosti byl neplatný. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde žalobkyně vycházela z čestného prohlášení žalovaného o příjmu, dále vycházela rovněž z historických informací o žalovaném, demografických a behaviorálních dat. Stran posuzování výdajové stránky žalobkyně uvedla, že vycházela ze sdělení žalovaného, dále z životního minima a ze statistických dat. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 19 100 Kč ze závislé a dále z měsíčních výdajů ve výši 10 655 Kč, které jsou tvořeny náklady na bydlení ve výši 4 577 Kč, částkou 5 080 Kč představující životní minimum a pojištěním ve výši 1 000 Kč. Žalovaný nicméně porušil smluvní podmínky tím, že se dostal do nepovoleného debetu, a proto žalobkyně odstoupila od smlouvy a běžný účet zrušila; současně vyrovnala debetní zůstatek a dlužnou částku převedla na zvláštní účet pohledávek, na němž ji úročila smluvním úrokem ve výši 25 % ročně ode převodu. Podanou žalobou tak žalobkyně nárokuje 21 419,29 Kč na jistině, smluvní úrok ve výši 2 668,49 Kč, úrok z prodlení ve výši 2 649,70 Kč, dále úrok ve výši 15 % ročně z částky 21 419,29 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 419,29 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný nárok žalobkyně zcela neuznal a v prvé řadě namítal, že smlouva obsahuje řadu nepřiměřených smluvních podmínek (poplatky za administrativní agendu či posouzení bonity klienta, smluvní pokuta, způsob konstrukce splátek aj.), čímž byla porušena jeho práva jakožto spotřebitele, neboť zakládají značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Prohlášení spotřebitele o tom, že se seznámil s úvěrovými smluvními podmínkami fakticky přenáší na jeho stranu důkazní břemeno stran seznámení se s nimi.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 16. 1. 2018 uzavřena Smlouva o bankovních službách, na základě které žalobkyně pro žalovaného vedla běžný účet č. [č. účtu]. Dne 9. 5. 2017 účastníci uzavřeli také Smlouvu o povoleném debetu k tomuto účtu. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému povolený debet až do limitu 20 000 Kč, na dobu čerpání 360 dnů, se zápůjční úrokovou sazbou 19,99 % ročně ke dni uzavření smlouvy. Žalovaný byl oprávněn tento debet čerpat jednorázově nebo postupně, a to i opakovaně do celkové výše limitu s tím, že úroky jsou splatné měsíčně. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Sazebník, Oznámení o úrokových sazbách, Všeobecné obchodní podmínky a Podmínky k povoleným debetům. Podle smlouvy měl být případný nepovolený debet (celý záporný zůstatek) úročen úrokovou sazbou 25 % ročně.
4. V žádosti o poskytnutí povoleného nezajištěného debetu žalovaný uvedl, že je svobodný s jednou vyživovací povinností, s dosaženým vyšším odborným vzděláním a s příjmem ze zaměstnání 19 100 Kč měsíčně, že jeho náklady na bydlení činí 4 000 Kč měsíčně a měsíční splátka pojištění činí 1 000 Kč. V žádosti popřel jakékoli dluhy vůči jiným věřitelům. Žalobkyně dála předložila kopii občanského průkazu žalovaného a výpisy z účtu č. [č. účtu] za období od 22. 10. 2022 do 16. 1. 2023. Žalobkyně dále předložila snímek obrazovky „Výsledek aplikačního ratingu“, detaily o žalovaném ze systému BRKI/NRKI, dále „Návrh na rozhodnutí o poskytnutí povoleného nezajištěného debetu“ a čestné prohlášení žalovaného ze dne 9. 5. 2017 o výši jeho příjmů (19 100 Kč).
5. K bezodkladnému vyrovnání nepovoleného debetu vyzvala žalobkyně žalovaného dopisem ze dne 30. 11. 2022. Dopisem ze dne 4. 1. 2023 oznámila žalobkyně žalovanému, že odstupuje od smlouvy o zřízení běžného účtu č. [č. účtu]. Dopisem ze dne 17. 1. 2023 pak žalovanému oznámila, že tento účet ruší a zřizuje zvláštní účet pohledávek č. [č. účtu], kam bude převeden nepovolený debetní zůstatek ve výši 21 419,29 Kč; tato částka vyplývá též z dokumentu „Historický výpis“ z data 14. 11. 2023 k účtu č. [č. účtu]. K úhradě dlužné částky nejpozději do 9. 10. 2023 žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní upomínkou ze dne 2. 10. 2023, která byla k poštovní přepravě podána téhož dne.
6. Žalovaný dále předložil „Potvrzení o platbě“ ze dne 26. 5. 2023 (částky 1 050 Kč na účet č. [č. účtu]), ze dne 22. 8. 2023 (částky 1 050 Kč na účet č. [č. účtu]) a ze dne 22. 8. 2023 (částky 1 203 Kč na účet č. [č. účtu]). Všechny tyto platby byly odepsány z účtu č. [č. účtu] majitele [právnická osoba] V reakci na tyto platby předložila žalobkyně „Smlouvu o úvěru“ č. [tel. číslo] ze dne 10. 1. 2018 navázanou na účet č. [č. účtu], spolu s historickým výpisem z tohoto účtu, s tím, že shora uvedenými platbami žalovaný splácel jiný závazek než ten, který je předmětem žaloby.
7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které zjistila v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů. Co se týče příjmů i výdajů žalovaného, žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, v kontextu demografických, behaviorálních a statistických dat a z historických informací o žalovaném. Stran posuzování výdajové stránky vycházela žalobkyně z prohlášení žalovaného, dále z životního minima a ze statistických dat. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 19 100 Kč a měsíčních výdajů ve výši 10 655 Kč, které jsou tvořeny náklady na bydlení ve výši 4 577 Kč, částkou 5 080 Kč představující životní minimum a pojištěním ve výši 1 000 Kč.
16. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má povinnost prověřit a objektivně vyhodnotit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany relevantně prověřovány, když nebyla doložena pracovní smlouva ani výplatní pásky. Doložené výpisy z účtu, z nichž příjem v této výši ani není patrný, se nadto nevztahují k období, které předcházelo uzavření smlouvy. Co se týče příjmové stránky žalovaného, z předložených listin je zřejmé, že žalobkyně příjmovou stránku žalovaného nijak blíže nezkoumala a spokojila se pouze s tvrzením žalovaného, a ani ohledně výdajů žalovaného nepředložila žádné dokumenty. Je tak zřejmé, že výdaje žalovaného nijak neověřovala, nýbrž opět vycházela pouze z tvrzení žalovaného a ze statistik. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, když neprokázala, že by jeho příjmy a výdaje relevantně prověřovala.
17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu ve výši 21 419,29 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“.
20. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 21 419,29 Kč. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na předžalobní upomínku ze dne 2. 10. 2023, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 9. 10. 2023, ode dne následujícího, tj. ode dne 10. 10. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni zákonný úrok ve výši 15 % ročně z částky 21 419,29 Kč od 10. 10. 2023 do zaplacení a část požadovaných kapitalizovaných úroků z prodlení (ve výši 319,06 Kč, zahrnutých již v zákonném úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 419,29 Kč od 10. 10. 2023 do zaplacení). Ve zbývající části, tj. co do úroku ve výši 15 % ročně z částky 21 419,29 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 2 668,49 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 332,64 Kč, soud žalobu zamítl.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 32 036,71 Kč, přičemž jí bylo přiznáno pouze 24 385,71 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tedy byla z 76 % úspěšná a ze 24 % neúspěšná (ze 24 % tak byl úspěšný žalovaný) a má vůči žalovanému právo na zaplacení 52 % náhrady nákladů řízení.
22. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 857 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokátka učinila ve věci pět úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé, vyjádření k odporu, vyjádření ze dne 5. 8. 2024). V daném případě jde zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 1 709,24 Kč (52 % z 3 287 Kč). Za úkon právní služby soud nicméně neuznal doplnění žalobních tvrzení na výzvu soudu, neboť úkon (žaloba) má být perfektní hned napoprvé.