Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 387,27 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 387,27 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 41,43 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 216,63 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 534,17 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 6 000 Kč od 13. 5. 2023 do 14. 11. 2023 a úrok 17,9 % ročně z částky 6 000 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 201,35 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 713,77 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 22 428,7 Kč od 13. 5. 2023 do 14. 11. 2023, zákonný úrok z prodlení z částky 41,43 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení a úrok 17,9 % ročně z částky 22 428,7 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 969 Kč k rukám, právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce č. [hodnota] dne 21. 9. 2021, kterou s žalovaným uzavřela předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných 13měsíčních splátkách po 512 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas, ničeho neuhradil a [právnická osoba]. proto k 12. 5. 2023 úvěr zesplatnila. Žalobkyně požaduje částku 6 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 216,63 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 534,17 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 6 000 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úrok 17,9 % ročně z částky 6 000 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení. Žalobkyně požadovala po žalovaném dále zaplacení částky 22 428,7 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce č. [hodnota] ze dne 21. 9. 2022, kterou s žalovaným uzavřela předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. Žalobkyně uvedla, že [právnická osoba]. poskytla žalovanému částku 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných 36měsíčních splátkách po 903 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas, uhradil pouze 2 612,73 Kč, [právnická osoba]. proto k 12. 5. 2023 úvěr zesplatnila. Žalobkyně požaduje částku 22 428,70 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 201,35 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 713,77 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 22 428,70 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úrok 17,9 % ročně z částky 22 428,70 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení. Předmětné pohledávky byly na žalobkyni postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 6. 2023 s účinností od 30. 6. 2023, když toto postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně k výzvě uvedla, že v obou případech s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především z interních a externích datových zdrojů, a to příkladem BRKI/NRKI/SOLUS, přičemž se mimo jiné zohledňují pro stanovení maximálního úvěrového limitu příjmy a pravidelné výdaje žalovaného.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o.s.ř. rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. [hodnota] ze dne 21. 9. 2021 a z jeho akceptace soud zjistil, že mezi právním předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, kterou se žalovaný zavázal poskytnutou zápůjčku ve výš 6 000 Kč vrátit v 13měsíčních splátkách po 512 Kč, úroková sazba byla sjednána na 17,9 % ročně. Dle výpisu z úvěrového účtu byla žalovanému poskytnuta částka 6 000 Kč, žalovaný však na úvěr nezaplatil ničeho.
4. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. [hodnota] ze dne 21. 9. 2022 a z jeho akceptace soud zjistil, že mezi právním předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, kterou se žalovaný zavázal poskytnutou zápůjčku ve výš 25 000 Kč vrátit v 36měsíčních splátkách po 903 Kč, úroková sazba byla sjednána na 17,9 % ročně. Dle výpisu z úvěrového účtu byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč a žalovaný uhradil toliko 2 612,73 Kč.
5. Dopisem ze dne 12. 5. 2023 byla pohledávka z úvěrové smlouvy č. [hodnota] zesplatněna. Dopisem ze dne 12. 5. 2023 byla taktéž zesplatněna pohledávka z úvěrové smlouvy č. [hodnota]. Téhož dne byly oba tyto dopisy žalovanému odeslány. Žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 30. 10. 2023, která byla odeslána 31. 10. 2023 (viz podací lístek).
6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 6. 2023 obsahující seznam postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 7. 2023 a z potvrzení úplaty ze dne 30. 6. 2023, soud zjistil, že pohledávky, jež jsou předmětem této žaloby, byly postoupeny na žalobkyni.
7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly podepsány smlouvy o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na základě smlouvy ze dne 21. 9. 2021 č. [hodnota] čerpal částku 6 000 Kč, kterou měl vrátit bezhotovostně v 13měsíčních splátkách po 512 Kč a na základě smlouvy ze dne 21. 9. 2022 č. [hodnota] čerpal částku 25 000 Kč, kterou měl vrátit bezhotovostně v 36měsíčních splátkách po 903 Kč.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni 21. 9. 2022 (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 věta první a třetí ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V rámci výše popsaných smluvních vztahů žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne (a ostatně to plyne i ze zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022), že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
11. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenouinterpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.
12. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěry splatit žalobkyně nepředložila ničeho. V obou případech shodně uvedla, že byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především z interních a externích datových zdrojů jako jsou BRKI/NRKI/SOLUS, přičemž měla i zohledňovat pro stanovení maximálního úvěrového limitu příjmy a pravidelné výdaje žalovaného. Z čeho měla právní předchůdkyně žalobkyně tyto příjmy a výdaje zjistit, ale neuvedla, žádné listiny nepředložila. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování a dosavadní dluhové zatížení klienta. Protože však právní předchůdkyně žalobkyně z těchto informací nevycházela, resp. nebyla schopna doložit jaká vstupní data prozkoumání úvěruschopnosti použila, nelze uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána řádně. Soud tedy konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, neboť její posouzení úvěruschopnosti je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvy posoudil jako absolutně neplatné.
13. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byla ze strany žalobkyně poskytnuta částka 6 000 Kč a částka 25 000 Kč, když žalovaný vrátil zpět pouze 2 612,73 Kč, a proto žalovaný dluží žalobkyni částku 28 387,27 Kč.
14. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 28 387,27 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 15. 11. 2023, když bylo prokázáno, že žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván dopisem ze dne 30. 10. 2023, který byl odeslán dne 31. 10. 2023, tedy dle zákonné fikce (srov. § 573 o. z.) se má za to, že výzva byla doručena třetí pracovní den a žalobkyně stanovila lhůtu k plnění do dne 14. 11. 2023, tedy od 15. 11. 2023 se žalovaný dostal do prodlení.
15. Ve zbývajících požadavcích soud žalobu zamítnul, když se jednalo o požadavky vyplývající z absolutně neplatných smluv.
16. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 54 439,41 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 36 395,87 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 66,86 % a z 33,14 % neúspěšná (z 33,14 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 33,72 % náhrady nákladů řízení.
17. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 422 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2024, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 428,70 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí zastoupení, žaloba, výzva) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 1 452 Kč. Soud dále konstatuje, že návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu naplňuje kritéria formulářové žaloby vymezená nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 a tedy rovněž kritéria stanovená v § 14b odst. 1 písm. a) a. t., neboť tento návrh je využitelný pro uplatnění nároků žalobkyně v typově obdobných případech, kdy postačuje jen zaměnit v něm uvedené číselné údaje. Celkem náklady řízení činí 2 874 Kč a žalobkyně má nárok na 33,72 % těchto nákladů, tedy 969 Kč.