27 C 199/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném původně zaplacení částky 39 876,6 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené dne 26. 2. 2023 prostředky dálkové komunikace. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému následující den finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 74 % ročně, a to v celkem 48 měsíčních splátkách po 1 862 Kč, jejichž součásti bylo pojistné ve výši 228 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů (např. doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod.). Dále si žalobkyně ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku a neměl u žalobkyně dluh ve stádiu žalobního vymáhání. Za pomoci zjištěných údajů byl proveden tzv. scoring klienta, na základě kterého bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr nesplácel řádně a včas, kdy do data zesplatnění uhradil pouze 25 000 Kč, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 21. 7. 2024. Od zesplatnění úvěru do podání žaloby již žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyni tímto vznikl nárok na novou jistinu úvěru ve výši 26 701,85 Kč (sestávající z původní dlužné jistiny 23 235,59 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 3 466,26 Kč), na zaplacení dvou smluvních pokut ve výši 998 Kč (2 x 499 Kč za 14. a 15. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů), právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč (200 Kč za 1., 14. a 15. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů) a právo na smluvní pokutu ve výši 10 893,60 Kč (0,1 % denně z částky 26 701,85 Kč od 23. 7. 2024 do data podání žaloby). Dále se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku za poskytnutí úvěru ve výši 74 % ročně z částky 23 235,59 Kč od 23. 7. 2024 do 15. 8. 2024 ve výši 1 098 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 23 235,59 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 94 118 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 28 983 Kč od 23. 7. 2024 do zaplacení.

2. Žalobkyně následně vzala žalobu zpět v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku. Dle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. S ohledem na uvedený procesní úkon žalobkyně, soud řízení v souladu s uvedenými ustanoveními v požadovaném rozsahu zastavil. Souhlasu žalovaného nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo, aniž by bylo nařízeno jednání ve věci samé. Podmínky pro vrácení složeného soudního poplatku ve věci nenastaly. Předmětem řízení se nově stal požadavek žalobkyně na zaplacení částky 3 648 Kč představující dosud neuhrazené pojistné, se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 648 Kč od 23. 7. 2024 do zaplacení.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

5. Účastníci sjednali dne 26. 2. 2023 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. [hodnota], a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalovaný smlouvu podepsal zadáním jedinečného kódu, který obdržel formou SMS po zaregistrování se do systému žalobkyně a po zaslání [částka] pro ověření identity žalovaného. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které se zavázal splatit při sjednaném ročním úroku ve výši 73,99 % v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 1 862 Kč a které v sobě zahrnovaly rovněž pojistné za sjednané pojištění schopnosti splácet úvěry. Celkem se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni 78 432 Kč. Sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běžel od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru. Podle bodu [Anonymizováno] smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delším než 65 dnů. Dle čl. [Anonymizováno] smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením klienta, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že dlužník v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny.

6. Žalovaný se přihlásil do pojištění dne 26. 2. 2023, což plyne také z přílohy č. [hodnota] k Návrhu na uzavření Smlouvy o úvěru/Smlouvy o úvěru a zavázal se hradit pojistné za sjednané pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 228 Kč měsíčně. Žalobkyně informovala žalovaného o pojistném produktu v informačním dokumentu k pojištění schopnosti splácet úvěr.

7. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a dále splátkový kalendář s rozpisem jednotlivých splátek a jejich částí. Žalovaný v návrhu prohlásil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé.

8. O schválení této smlouvy byl žalovaný informován dopisem datovaným dnem 28. 2. 2023.

9. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr ve výši 25 000 Kč vyplacen dne 27. 2. 2023 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Dle karty klienta žalovaný celkem uhradil 25 000 Kč, naposledy hradil dne 17. 5. 2024.

10. Dopisy ze dne 17. 6. 2024, 18. 7. 2024 a 21. 7. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužných splátek, smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů a upozornila jej na možnost zesplatnění celého úvěru. O zesplatnění úvěru byl žalovaný informován v dopise ze dne 21. 7. 2024. Předžalobní výzvou ze dne 12. 11. 2024, odeslanou téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 28 983 Kč, dále smluvní pokuty a smluvního úroku do patnácti dnů od odeslání výzvy.

11. V Kartě hodnocení klienta bylo uvedeno, že žalovaný má příjem ze zaměstnání ve výši 23 000 Kč, jeho životní minimum činilo 4 860 Kč, na bydlení hradil 3 915 Kč, přičemž forma bydlení byla zvolena jako vlastní. Volné zdroje žalovaného činily 13 225 Kč. Žalovaný doložil, že obdržel v lednu 2023 mzdu 26 960 Kč a v únoru 2023 mzdu ve výši 24 659 Kč. Žalovaný neměl žádný záznam v registru SOLUS. Dle výpisu NRKI byl žalovaný zařazen do kategorie III. (CBS skóre 445, nízké riziko). K ověření své totožnosti žalovaný předložil občanský průkaz.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Soud má na základě předložených listinných důkazů za doložené, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 26. 2. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně zaslala žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. V daném případě došlo ze strany žalovaného ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu, tvořeným zadáním jedinečného verifikačního kódu v prostředí uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl po provedené registraci a ověření totožnosti přístup pouze žalovaný. Žalovaný sjednal předmětnou smlouvu z pozici slabší strany – spotřebitele, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Daná zákonná povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná.

18. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy směřující k ochraně spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a dále dosavadní dluhové zatížení klienta. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak případně dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče však nelze omezovat jen naprosté shromáždění pokladů nebo na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání smlouvy nepostupovala v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI), z něhož lze dovodit, že smlouva není z pohledu žalobkyně hodnocena jako riziková. Použitý scoringový model ovšem nebyl žalobkyní ve vztahu k reálným příjmům a reálným výdajům žalovaného blíže objasněn. Pokud jde o příjmy žalovaného, ty byly doloženy z potvrzení o výplatě mzdy, která mu byla poukázána na bankovní účet. Ve vztahu k pravidelným výdajům žalovaného a jeho aktuálnímu dluhovému zatížení ovšem nebyly doloženy žádné podklady. Žalobkyně ani nedoložila, že by zjišťovala reálné výdaje žalovaného. Žalobkyně nemůže v tomto ohledu argumentovat odkazem na prohlášení dlužníka o pravdivosti a úplnosti jím poskytnutých údajů. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a žalobkyně se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se na tvrzení žadatele o úvěr. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Stejně tak nelze podle soudu ani výdaje klienta určovat prostřednictvím údajů o životním minimu. Posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení příjmů i výdajů žadatele a tuto činnost není možno obcházet používáním statistických údajů v rámci prověřování interního scoringu žadatele, jelikož údaje o životním minimu ničeho nevypovídají o tom, jaké výdaje má žadatel v souvislosti se zajišťováním svých základních životních potřeb a hrazení svých nákladů.

20. S ohledem na shora uvedené proto soud uzavřel, že žalobkyně nedoložila, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, aby mohla následně učinit relevantní závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude na základě jeho příjmů, nepocházejících z jiných úvěrů, taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 48 měsíců sjednané měsíční splátky, aniž by se žalovaný dostával do záporných zůstatků. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným.

21. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný tuto částku dle karty klienta i vyjádření žalobkyně uhradil žalobkyni v plné výši. Žalovaný proto žalobkyni z titulu neuhrazené jistiny nadále nic nedluží. Předmětem řízení se po částečném zpětvzetí žaloby žalobkyní nově stal její požadavek na zaplacení částky 3 648 Kč představující dosud neuhrazené pojistné, se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 648 Kč od 23. 7. 2024 do zaplacení. Soud však žalobkyni nárok na požadované pojistné ve výši 3 648 Kč nepřiznal, neboť toto se pojilo se smlouvou o úvěru, která byla soudem shledána jako absolutně neplatná, a proto nemůže nárok na pojistné za pojištění schopnosti splácet samostatně obstát.

22. Žalovaný se ve smyslu § 1970 o. z. ani nedostal do prodlení. Jak bylo uvedeno shora, právní poměry mezi účastníky bylo třeba vypořádat optikou bezdůvodného obohacení. Žalobkyně se domáhala úhrady úroků z prodlení za dobu od 23. 7. 2024 do zaplacení. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V uvedené věci byl žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou odeslanou dne 12. 11. 2024, a to ve lhůtě 15 dnů od odeslání výzvy. Žalobkyně proto mohla žádat úrok z prodlení až od 28. 11. 2024, kdy však žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení již prokazatelně nebyl, jelikož dlužnou jistinu zcela uhradil dne 9. 5. 2023.

23. Soud ze všech uvedených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Žalobkyně vzala žalobu zpět nikoliv pro chování žalovaného, a proto procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na její straně. S přihlédnutím k tomu, že ve zbytku byla žaloba zamítnuta, je zjevné, že v řízení byl plně úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný byl po celou dobu nečinný a žádné náklady mu nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.