Výrok
I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 044,39 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 9 999,4 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 999,4 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 044,39 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 2. 7. 2018, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 16,9 % ročně a poplatky za související služby dle ceníku žalobkyně, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. 500 Kč. Žalovaný v období od 2. 7. 2018 do 25. 4. 2024 postupně načerpal 59 016,70 Kč. Úvěr však řádně nesplácel, a proto žalobkyně využila svého práva plynoucího ze smlouvy a prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 29. 6. 2024. Žalovaný postupně uhradil 74 845,30 Kč, z toho bylo na úroky započteno 9 443,41 Kč, na poplatky 13 882,91 Kč a na jistinu 51 518,98 Kč. Dlužná částka sestávala z nesplaceného zůstatku vyčerpané úvěrové částky ve výši 9 999,40 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 1 124,99 Kč (nesplacená část úroku z prodlení účtovaného průběžně z jistiny od 1. 5. 2024 do 26. 3. 2025), úroku z úvěru ve výši 1 763,91 Kč (nesplacená část úroku z úvěru ve výši 16,9 % ročně z nesplacené jistiny od 11. 2. 2024 do 29. 6. 2024 ve výši 656,99 Kč a dále ve výši 14,75 % ročně od 30. 6. 2024 do 26. 3. 2025 ve výši 1 106,92 Kč) a poplatků ve výši 2 156,09 Kč (vyúčtovaných dle platného ceníku; konkrétně se jednalo o náklady spojené s prodlením ve výši 900 Kč účtované dne 27. 4. 2024 a 27. 5. 2024; náklady za pojištění za březen 2024 ve výši 96,77 Kč, duben a květen 2024 ve výši 2 x 99 Kč; poplatek za využití účtu ze dne 24. 4. 2024 ve výši 11,32 Kč a ze dne 25. 4. 2024 ve výši 50 Kč). Žalobkyně dále požadovala jednak úrok ve výši 14,75 % ročně a jednak zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně, a to vždy z částky 9 999,4 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení. K posouzení úvěruschopnosti klienta žalobkyně uvedla, že žalovaný uvedl příjem ve výši 15 000 Kč, což bylo ověřeno z účtu žalovaného. Banka lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku, pomoci informací z CBCB ověřila jeho splátkovou morálku, z interní evidence klientů ověřila, že o žalovaném nebyly vedeny žádné negativní informace. Žalovaný uvedl nulové výdaje i nulové splátky. Banka proto stanovila jeho životní výdaje ve výši 5 900 Kč, a to na základě dat sdělených klientem v kombinaci s interními informacemi banky včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Dále banka zohlednila splátky žalovaného na stavební spoření ve výši 5 716 Kč. Orientační splátka nového úvěru činila 500 Kč. Příjem klienta byl tedy dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.
3. Soud z žalobkyní předložených listin zjistil následující skutkový stav.
4. Mezi účastníky byla dne 2. 7. 2018 sjednána Smlouva o revolvingovém úvěru – „[Anonymizováno] “, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do celkové výše úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 16,9 % ročně a poplatky dle ceníku, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. 500 Kč. V čl. 7 odst. 2 smlouvy bylo stanoveno, že v případě, že se klient dostane do prodlení se zaplacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo do prodlení se dvěma splátkami, bance vznikne právo prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný před poskytnutím spotřebitelského úvěru obdržel předsmluvní informace.
5. Upomínkami ze dne 7. 4. 2024, 22. 4. 2024 a 28. 5. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu po splatnosti. Zesplatnění ze dne 29. 6. 2024 bylo žalovanému zasláno přípisem z téhož dne. Předžalobní výzvou ze dne 17. 2. 2025, jejíž odeslání bylo prokázáno, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 14 601,64 Kč nejpozději do 4. 3. 2025.
6. Z výpisu z „[právnická osoba] “ plyne, že dlužný úvěr k 26. 3. 2025 činil celkem 15 044,39 Kč a sestával z jistiny 9 999,40 Kč, smluvního úroku 1 763,91 Kč, úroku z prodlení 1 124,99 Kč a poplatků ve výši 2 156,09 Kč. Z přehledu úroků bylo zjištěno, že k 24. 3. 2025 činil úrok k 28. 2. 2025 celkem 114,71 Kč. Z přehledu poplatků bylo zjištěno, jaké poplatky žalobkyně žalovanému, naúčtovala v období od 20. 8. 2018 do 31. 5. 2024; žalovanému byly předepsány poplatky v celkové výši 16 039 Kč, z nichž žalovaný uhradil 13 882,91 Kč. Postupné čerpání úvěru žalovaného je zaznamenáno v dokumentu „Aktuální stav úvěru za období od 2. 7. 2018 do 25. 4. 2024“ a jeho postupné splácení pak v listině Přehled splátek. Žalobkyně doložila čerpání v celkové výši 61 518,2 Kč a úhradu v celkové výši 74 845,3 Kč.
7. Z výpisu z osobního účtu žalovaného za období od 29. 9. 2017 do 30. 6. 2018 soud zjistil, že mu na tento účet byla připisována mzda, případně platby poukazované Úřadem práce. Tato částka byla následně žalovaným takřka celá vždy v hotovosti vybrána. Konečný zůstatek na účtu byl v jednotlivých měsících vždy v nepatrných či záporných hodnotách, nejvyšší zůstatek ke konci měsíce května 2018 činil 274, 83 Kč (při současném „čekajícím obratu“ v hodnotě – 256, 60 Kč). Z tohoto účtu nebyly v uvedeném období prováděny takřka žádné platby.
8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni sjednání smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Na základě provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 2. 7. 2018 podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě banka poskytla žalovanému úvěr ve výše úvěrového limitu 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky včetně sjednaných úroků ve výši 16,9 % ročně a sjednaných poplatků.
14. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).
15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost dopadá na všechny poskytovatele spotřebitelského úvěru, tedy banky i nebankovní subjekty, a všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká (což ovšem není posuzovaný případ) nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k úrokům a poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak a dosavadní dluhové zatížení klienta a přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Součástí odborné péče je i taková obezřetnost, která poskytovatele úvěru vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení ze strany žadatele. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
16. Soud poukazuje, že prosté spoléhání se na takové prohlášení žadatele, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona dánu jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě a nemůže se jí zprostit prostým spoléháním se poctivost dlužníka. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru.
17. Podstata zkoumání úvěruschopnosti spočívá v porovnání skutečných příjmů a výdajů žadatele, včetně posouzení jeho celkových majetkových poměrů. Je nutné tedy zjistit nejenom reálné příjmy žadatele, ale i to jaké výdaje má na bydlení a zajištění základních životních potřeb a dále jaké konkrétní výdaje má na splácení dalších úvěrů či dalších závazků. Pouhé zjištění uspokojivých výdělkových poměrů žadatele, při absenci šetření výdajové stránky, není proto dostačující. Žalobkyně sdělila, že vycházela z údajů, které žalovaný uvedl při sjednávání úvěru. Ten přitom v žádosti uvedl, že nesplácí žádné jiné závazky, což se ukázalo jako nepravdivá informace, stejně tak deklaroval nulové výdaje, což se dle obecné zkušenosti soudu jeví jako nepravděpodobné, nevěrohodné a podhodnocené tvrzení, které neodpovídalo výpisům z účtu žalovaného. Žalobkyně se proto měla podrobněji zabývat strukturou výdajů žalovaného. Posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení příjmů i výdajů žadatele o a tuto kvalifikovanou činnost není možno obcházet používáním statistických údajů či užitím interním ekonomických modelů banky. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli úvěr sdělil, ověřit, respektive objektivně podložit. Údaje o životním minimu či jiné statistické údaje nevypovídají o tom, jaké výdaje má žadatel na bydlení a zajištění základních životních potřeb a dále jaké další konkrétní výdaje má.
18. K majetkové situaci žalovaného předcházející době sjednání kontokorentního úvěru žalobkyně doložila výpisy z běžného účtu, z něhož vyplývá výše mzdy žalovaného. Splácení žalobkyní zjištěné další pohledávky z těchto výpisů neplyne. Ze samotných předložených podkladů neplyne, že by žalovaný předkládal poskytovateli úvěru jakékoliv doklady týkající se příjmů a výdajů, nad rámec těch, kterými sama disponovala, tj. výpisem z běžného účtu. Z něho však, jak bylo uvedeno, plyne primárně to, že žalovaný svou mzdu a případně prostředky vyplacené Úřadem práce, takřka celou vybral v hotovosti. Žalobkyně nedoložila, že by si ověřovala reálné výdaje žalovaného, a to ani náklady spojené s obstaráváním jeho základních životních potřeb a zejména s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a jež nelze ani dle aktuální potřeby ihned snížit s tím, že tyto skutečnosti nelze mít prokázané ani z výpisů z běžného účtu předcházejícímu poskytnutí úvěru. Žalobkyně byla z tohoto důvodu povinna zvlášť obezřetně posoudit, zda je žalovaný schopen splátky spotřebitelského úvěru při jeho výdajích i celkovému zůstatku na účtu za každý měsíc řádně splatit, jelikož dle zůstatků na účtu žalovaného nelze mít za prokázané, že by byl schopen splácet měsíční splátky, byť v orientační výši „jen“ 500 Kč.
19. Přestože tedy z dokladů, z nichž banka dle sdělení žalobkyně vycházela, spíše vyvstávají pochybnosti o majetkové situaci a zejména bonitě žalovaného, žalobkyně tuto skutečnost žádným způsobem nereflektovala, nezachovala potřebnou a očekávatelnou dávku opatrnosti a nežádala od žalovaného další doklady k objasnění těchto rozporů či prokázání celkových poměrů žalovaného, ale prohlásila žalovaného za bonitního. Podle soudu tedy nejednala s odbornou péčí. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z. Žalovanému byla dle žalobního tvrzení poskytnuta částka 59 016,70 Kč (61 518,20 Kč dle předloženého přehledu čerpání), přičemž na svůj dluh uhradil 74 845,30 Kč. Je tedy zjevné, že uhradil více, než bylo jeho povinností. Soud žalovaným uhrazenou částku započítal na dlužnou část jistiny, kterou žalobkyně započítávala na poplatky a úroky, na které jí však nevznikl nárok. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl. Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.
20. Co se týče požadavku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala za dobu od 1. 5. 2024 do zaplacení, nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). V uvedené věci byl žalovaný vyzván k plnění (k vydání bezdůvodného obohacení) předžalobní výzvou odeslanou dne 20. 2. 2025 a doručovanou žalovanému dne 24. 2. 2025, v níž byl žalovaný vyzván k plnění do 4. 3. 2025. Žalobkyně proto mohla žádat úrok z prodlení až od 5. 3. 2025, kdy však žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení již prokazatelně nebyl (žalovaný naposledy plnil dne 17. 5. 2024). Jelikož se žalovaný nedostal ve smyslu § 1970 o. z. do prodlení, je žaloba nedůvodná i v této části. Soud ze všech uvedených důvodů žalobu v celé rozsahu zamítl.
21. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož v řízení byl plně úspěšný žalovaný, který by tak měl by mít právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu se však nepodává, že by mu nějaké náklady v řízení vznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.