Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 898,68 Kč s úrokem ve výši 29,67 % ročně z částky 25 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 600 Kč od 28. 9. 2023 do 1. 3. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 600 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 25 000 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 30 486,83 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne 29. 8. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla částku 25 000 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a dosud neuhradil ničeho; zůstal tak dlužen 25 000 Kč na jistině a 600 Kč na poplatku. Žalobkyně dále požadovala úrok z jistiny vyčíslený do 1. 1. 2023 ve výši 4 886,83 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 542,52 Kč za období od 2. 1. 2023 do 27. 9. 2023, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 869,33 Kč za období od 2. 1. 2023 do 27. 9. 2023, úrok ve výši 29,67 % ročně z částky 25 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 600 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela ze sociálních a demografických dat, informací z interních databází a externích registrů a kontrolu bonity žalovaného ověřil doloženými výpisy z účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 29. 8. 2022 smlouvu spotřebitelském o úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal celkem vrátit částku 34 084,63 Kč. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který má být úvěr poskytnut, a to účet č. [č. účtu]. Smlouva o úvěru byla tvořena Osobními podmínkami smlouvy o spotřebitelském úvěru a Smluvními podmínkami ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. Proces uzavírání smlouvy je upraven ve smluvních podmínkách v oddílu 2 „Kdy dochází k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“ a to tak, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudí údaje uvedené v žádosti o úvěr, kterou odešle klient, a prostřednictvím potvrzující SMS zprávy a oznámení online v účtu [Anonymizováno] akceptuje právní předchůdkyně žalobkyně žádost o uzavření smlouvy. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy je právní předchůdkyní žalobkyně podepsaná smlouva doručena do účtu klienta [Anonymizováno] a ten se přihlášením do tohoto účtu se smlouvou seznámí či se seznámit mohl. Žalobkyně předložila také Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Poskytnutí částky 25 000 Kč dne 29. 8. 2022 na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu] bylo doloženo potvrzením o provedení transakce. Totožnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z kopie občanského průkazu a fotografie žalovaného.
4. Z denní historie je pak patrno, že žalovaný úvěr ve výši 25 000 Kč vyčerpal 29. 8. 2022 a také je zřejmé vyčíslení úroku z jistiny a požadované poplatky za upomínky ve výši 600 Kč. Z potvrzení o platbě plyne, že z účtu žalobkyně byla dne 29. 8. 2022 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě zaslána částka 25 000 Kč. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 7. 11. 2022.
5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena společností [právnická osoba] na žalobkyni. Přílohou této smlouvy byl seznam postupovaných pohledávek. Dopisem ze dne 29. 9. 2023 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky; toto oznámení bylo odesláno dne 27. 10. 2023, jak vyplynulo z podacího lístku.
6. Předžalobní upomínkou ze dne 15. 2. 2024, jejíž odeslání dne 16. 2. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru nejpozději do 1. 3. 2024.
7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně byla podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
14. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
16. Žalobkyně nedoložila, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty. Pokud jde o výdaje žalovaného, zejména pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, které nepochybně musel také hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nezjišťovala ani, zda má žalovaný vlastní bydlení, či zda bydlí v nájmu (ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní). Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, neboť se spolehla pouze na ničím nepodložená tvrzení.
17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
18. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 25 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
19. Soud tak žalobkyni přiznal jistinu ve výši 25 000 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 15. 2. 2024, jejíž odeslání dne 16. 2. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 1. 3. 2024, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do tohoto dne a ode dne následujícího, tj. ode dne 2. 3. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení.
20. Soud žalobu zamítl co do poplatku ve výši 600 Kč, úroku ve výši 4 886,83 Kč, kapitalizovaného úroku 5 542,52 Kč a co do úroku ve výši 29,67 % ročně z částky 25 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, neboť na tyto položky nevznikl žalobkyni nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaný se dostal do prodlení až dne 2. 3. 2024, a to pouze s částkou 25 000 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 2. 1. 2023 do 27. 9. 2023 ve výši 2 869,33 Kč a na úrok z prodlení s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 600 Kč od 28. 9. 2023 do 1. 3. 2024, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 600 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a s úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 25 000 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení; soud tedy žalobu zamítl i v této části.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle kterého platí, že „Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.“ S ohledem na skutečnost, že poměr úspěchu žalobkyně a žalovaného byl poměrně téměř stejný (žalobkyně byla úspěšná z 52 % a žalovaný byl úspěšný ze 48 %, přičemž požadované příslušenství bylo soudem za účelem posouzení poměru úspěchu a neúspěchu kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku), soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.