Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 346,96 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 38 696,61 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 80 043,57 Kč od 29. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 80 043,57 Kč s příslušenstvím s tím, že dne [datum] žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovaný vyčerpal částku v celkové výši 63 925 Kč. Poskytnutý úvěr měl být splacen do [datum]. Žalovaný však neplnil své povinnosti ze smlouvy a nevrátil poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky v dohodnutém termínu a ocitl se v prodlení. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 41 346,96 Kč, náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 1 000 Kč, úroku za období čerpání úvěru ve výši 37 696,61 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % z částky 80 043,57 Kč od 29. 9. 2024 do zaplacení. Dle vyjádření žalobkyně uhradil žalovaný svůj dluh dosud 22 553,04 Kč. Stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z lustrací ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI) a ze skutečnosti, že odesláním žádosti o úvěr žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a je schopen úvěr splácet; při pochybnostech o své úvěruschopnosti měl žalovaný kontaktovat právní předchůdkyni žalobkyně, která by poté jeho úvěruschopnost posoudila, a dále úvěruschopnost žalovaného ověřila výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji.
2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že s ní nesouhlasí. Uvedl, že v posledních dvou letech je vážně nemocen, je registrován na úřadu práce a pobírá podporu v nezaměstnanosti ve výši 12 800 Kč měsíčně.
3. Za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
4. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností [Anonymizováno], a žalovaným byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout maximální úvěrový limit 50 000 Kč s tím, že částka prvního čerpání činí 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr za podmínek uvedených ve smlouvě (smlouva o úvěru, Standardní podmínky úvěrové smlouvy vztahující se na klienty v České republice). Informace o poskytnutém úvěru byly shrnuty ve formuláři Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z informace o žádosti o úvěr (loan application info) plyne, že žalovaný má příjem ze mzdy. Fakturou s variabilním symbolem [var. symbol] byla žalovanému vyčíslena celková dlužná částka ke dni 28. 9. 2024 ve výši 80 376,49 Kč. Z dokumentu „Data from Ledger“ vyplývá, že žalovaný vyčerpal celkem částku 63 925 Kč a uhradil celkem částku 22 578,04 Kč; čerpání jednotlivých částek žalovaným (dne 28. 2. 2024 částka ve výši 12 000 Kč, dne 6. 3. 2024 částka 38 000 Kč, dne 15. 4. 2024 částka 7 000 Kč a dne 10. 5. 2024 částka 6 925 Kč) vyplývá také z listin „EXTERNAL_PAYOUT“ a bylo potvrzeno sdělením [právnická osoba]., ze dne 5. 8. 2025.
5. Pohledávka za žalovaným byla postoupena společností [Anonymizováno] na žalobkyni; postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (smlouva na opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 a dodatek č. 2 ze dne 18. 11. 2021 ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 27. 1. 2020, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek ze dne 19. 10. 2024, podací lístek ze dne 19. 10. 2024). Předžalobní výzvou ze dne 19. 10. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů (předžalobní výzva, podací lístek ze dne 19. 10. 2024).
6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 28. 2. 2024) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
9. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
13. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posuzovala na základě lustrace žalovaného v externích registrech, na základě prohlášení žalovaného o jeho úvěruschopnosti a dále výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, současně však nedoložila žádné doklady, jimiž by proces posuzování úvěruschopnosti žalovaného doložila. Není tak vůbec zřejmé, z jaké výše příjmů a výdajů právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, ani zda si tyto nějak ověřovala. K prohlášení žalovaného o jeho úvěruschopnosti podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, pro řádné ověření jejich úvěruschopnosti nestačí, a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o jeho úvěruschopnosti a o pravdivosti jeho tvrzení. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.
16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
17. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 63 925 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
18. Jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný na svůj dluh již uhradil částku 22 578,04 Kč, soud výrokem I. tohoto rozsudku žalobkyni přiznal jistinu ve zbývající výši 41 346,96 Kč.
19. Dalším zákonným důsledkem absence řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je kromě neplatnosti smlouvy také povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru takto upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
20. Vzhledem k majetkovým poměrům žalovaného soud dospěl k závěru, že se dosud do prodlení nedostal, neboť nepřekročil dobu k plnění přiměřenou jeho možnostem. Žalobkyně tak v souladu s výše uvedeným nemá nárok na úroky z prodlení.
21. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl co do požadované částky ve výši 38 696,61 Kč, na kterou s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nevznikl žalobkyni nárok, a dále co do požadovaného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 80 043,57 Kč od 29. 9. 2024 do zaplacení.
22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný (za účelem posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci byl požadovaný úrok z prodlení kapitalizován ke dni vyhlášení rozsudku – žalobce tak byl úspěšný ze 46 %, zatímco žalovaný byl úspěšný z 54 %). Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.