28 C 363/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 337 167,68 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 20. 6. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 250 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 64,3 % ročně žalobkyni v 48 měsíčních splátkách po 14 587 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Předmětná smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím emailové komunikace. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 24. 10. 2024. Do dne zesplatnění žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 199 631 Kč; po zesplatnění úvěru pak již neuhradil ničeho. Žalobkyni tak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 254 756,22 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru (228 420,57 Kč) a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění (26 335,65 Kč), právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 998 Kč), právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 400 Kč) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, kterou žalobkyně požadovala za období od 26. 10. 2024 do 8. 9. 2025 ve výši 81 013,68 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 64,3 % ročně z částky 228 420,57 Kč od 26. 10. 2024 do 18. 11. 2024 ve výši 9 415,68 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 228 420,57 Kč od 19. 11. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 26. 10. 2024 dosáhne částky 840 211 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 3. 10. 2025, v němž potvrdil převzetí částky 250 000 Kč od žalobkyně na základě úvěrové smlouvy ze dne 20. 6. 2023. Žalovaný rozporoval samotný proces uzavření smlouvy, kdy považuje za spornou skutečnost, zda úvěrová smlouva sjednaná prostřednictvím elektronické komunikace na dálku byla vůbec uzavřena. Žalovaný má dále za to, že při sjednávání předmětné úvěrové smlouvy nebyla dostatečně a s odbornou péčí zkoumána jeho úvěruschopnost. Pokud by tak žalobkyně učinila, musela by vyhodnotit, že nebude v silách žalovaného úvěr splácet. Žalovaný byl požádán pouze o doložení přijetí posledních tří mezd na jeho bankovní účet vyfiltrováním z internetového bankovnictví a dvou dokladů totožnosti. Na základě těchto dokladů pak zprostředkovatel, s nímž komunikoval pouze po emailu, sám vyplnil a zpracoval další dokumenty. Žalobkyně by však měla zkoumat čisté měsíční příjmy dlužníka za více měsíců, jeho pracovní perspektivu a především také věrohodně prověřit jeho výdajovou stránku s ohledem na všechny složky v jeho běžném životě. S ohledem na uvedené je žalovaný přesvědčen o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy. Žalovaný konečně dále namítal rozpor poskytnutého úvěru s dobrými mravy, a to ve vztahu k úrokům a RPSN, které činilo 87,15 % a je tedy nepřiměřeně vysoké, neboť dosahuje více než osminásobku obvyklého (průměrného) RPSN požadovaného poskytovateli úvěrů v době uzavření smlouvy. Také sankce vyplývající z předmětné smlouvy jsou nemravné a tudíž nezákonné, neboť jsou pro spotřebitele v konečném důsledku likvidační. Současně žalovaný požádal o možnost svůj dluh ve výši rozdílu mezi jistinou úvěru a již uhrazenou částkou zaplatit ve splátkách po 2 100 Kč měsíčně.

3. Podáním ze dne 18. 2. 2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 100 556,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 543 Kč od 26. 10. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 44,3 % ročně z částky 228 420,57 Kč od 26. 10. 2024 do 18. 11. 2024.

4. Dle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

5. S ohledem na uvedené soud rozhodl dle § 96 odst. 2 o. s. ř. tak, že řízení v rozsahu zpětvzetí návrhu výrokem I. tohoto rozsudku zastavil.

6. Ve zbytku se soud žalobou věcně zabýval a provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

7. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

8. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci sjednali dne 20. 6. 2023 Dodatek č. 1 k Návrhu smlouvy o úvěru/Smlouvě o úvěru č. [hodnota], z něhož vyplývá, že žalovaný hodlá podepsat a učinit žalobkyni návrh na uzavření smlouvy/smlouvu o úvěru č. [hodnota] a současně žádá, aby smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Samotný technický popis uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru na dálku je uveden v listině s názvem „Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A)“. Konkrétní proces podpisu předmětné smlouvy je pak patrný i z listin „Důkaz o odeslání 1,- Kč“, „Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“ a „Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení)“. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 21. 6. 2023 spolu se splátkovým kalendářem ke smlouvě o úvěru, doručené žalovanému dle dodejky dne 20. 6. 2023. Celková výše spotřebitelského úvěru měla pak dle Předsmluvního formuláře ze dne 20. 6. 2023 činit 250 000 Kč. Z odstavce nadepsaného Náklady v případě opožděných plateb v předsmluvním formuláři vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou je žalovaný v prodlení delším než 15 dnů. Žalovaný je v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z předsmluvního formuláře vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru (64,30 % p.a.) běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle předsmluvního formuláře k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady (dále v případě prodlení delšího 90 dnů vzniká nárok pouze na úrok odpovídající výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, zvýšený o 8 procentních bodů, v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky 700 176 Kč). Z předsmluvního formuláře dále soud zjistil, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje 87,08 % a celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činí 700 176 Kč. V prohlášení ze dne 20. 6. 2023 pak žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé.

9. Žalovaný předložil žalobkyni fotokopii občanského průkazu k prokázání své identity v souladu s dokumentem „Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A)“.

10. Dle dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně dne 20. 6. 2023 vyplatila částku 250 000 Kč na účet č. , Anonymizováno11. Dopisy ze dne 20. 9. 2024 a 21. 10. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužných splátek, smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů a upozornila ho na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalovanému oznámila v dopise ze dne 24. 10. 2024.12. Dle karty klienta žalovaný ke dni 8. 9. 2025 na úvěr uhradil celkem částku 199 631 Kč.13. Předžalobní výzvou ze dne 20. 8. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu okamžitě, nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy.14. Z hodnocení klienta ze dne 20. 6. 2023 plyne, že žalovaný pobíral pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 50 000 Kč měsíčně. Dle výpisu z účtu žalovaného za období [Anonymizováno] byla na tento účet připsána pouze částka 11 644 Kč dne [datum]. Dle Potvrzení o provedení transakce je patrno, že žalovanému byla na jeho bankovní účet připsána dne [datum] částka 55 545 Kč od společnosti [právnická osoba], dále dne [datum] částka 53 202 Kč, dne [datum] částka 55 500 Kč a dne [datum] částka 57 213 Kč, všechny pak od téže společnosti. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta uvedeny částkou 4 860 Kč s poznámkou „životní minimum“, dále částkou ve výši 4 000 Kč s ohledem na 1 dítě v domácnosti žalovaného a výdaje na bydlení byly vyčísleny na 8 000 Kč (ve formuláři je zaškrtnut údaj o tom, že žalovaný měl mít jako formu bydlení „jiné“, bližší informace tedy nejsou soudu známy). Uvedené výdaje nebyly ničím doloženy. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Z dokumentu Základní informace o klientovi jsou patrné kontaktní údaje na žalovaného, jeho bankovní údaje a časové údaje ve vztahu k jeho žádosti o úvěr.15. Z prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 3. 10. 2025, které žalovaný připojil ke svému vyjádření k žalobě, soud zjistil, že tento měl v době uzavření úvěrové smlouvy dvě nezletilé děti, v době sepsání tohoto prohlášení pobíral příspěvek na bydlení ve výši 13 422 Kč a měl další závazky, konkrétně pak ve vztahu k [právnická osoba]. s povinností k měsíční splátce ve výši 5 000 Kč a celkovou neplacenou částkou úvěru ve výši přibližně 500 000 Kč (hypotéka) a dále ve vztahu k [právnická osoba]. s povinností k měsíční splátce ve výši 13 000 Kč a celkovou neplacenou částkou úvěru ve výši 826 000 Kč (rekonstrukce).16. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Ve výpisu NRKI bylo uvedeno dosažené skóre žalovaného a příznakem byl hodnocen jako klient s nízkým rizikem.17. Soud neprovedl důkaz smlouvou o úvěru, a to s ohledem na níže uvedené závěry o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pročež nemohlo tedy dojít k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Listinu nazvanou jako „Návrh smírného řešení sporu“ ze dne 10. 12. 2024 soud neprovedl jako důkaz, neboť z ní nebylo možno zjistit žádné skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí ve věci.18. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), který stanoví, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.19. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. V souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku je pak písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.20. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.21. Na zamýšlený smluvní vztah pak dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.22. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni 20. 6. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“23. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“24. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.26. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.27. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“28. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).29. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.30. Daná zákonná povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy směřující k ochraně spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat (zejména náklady na bydlení, dále pak případně dopravu, stravování, ošacení apod.) a dále dosavadní dluhové zatížení klienta. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na prosté shromáždění pokladů nebo na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru.31. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedoložila, že při sjednávání smlouvy postupovala v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud jde o příjmy žalovaného, ty byly doloženy prostřednictvím potvrzení o provedení transakce, z nichž je patrna výše mzdy, která byla žalovanému poukázána na bankovní účet v průběhu měsíců února – května 2023. Pokud jde však o výdaje žalovaného, zejména pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, které nepochybně musel také hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nijak si neověřila tvrzení žalovaného o povaze jeho bydlení, když jej žalovaný pouze označil jako „jiné“ (ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní). Ve vztahu k pravidelným výdajům žalovaného a jeho aktuálnímu dluhovému zatížení nebyly tedy doloženy žádné podklady. Žalobkyně ani nedoložila, že by reálné výdaje žalovaného zjišťovala. Žalobkyně nemůže v tomto ohledu argumentovat odkazem na prohlášení dlužníka o pravdivosti a úplnosti jím poskytnutých údajů. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a žalobkyně se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se na tvrzení žadatele o úvěr. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Stejně tak nelze podle soudu ani výdaje klienta určovat prostřednictvím údajů o životním minimu. Posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení příjmů i výdajů žadatele a tuto činnost není možno obcházet používáním statistických údajů v rámci prověřování interního scoringu žadatele, jelikož údaje o životním minimu ničeho nevypovídají o tom, jaké výdaje má žadatel v souvislosti se zajišťováním svých základních životních potřeb a hrazení svých nákladů. Pokud jde o výpis z účtu žalovaného za měsíc září 2019, soud podotýká, že příjmy a výdaje na něm se nacházející nemohou být podkladem pro posuzování úvěruschopnosti žalovaného, jež mělo být žalobkyní prováděno v červnu 2023, a to pro velký časový odstup.32. S ohledem na shora uvedené proto soud uzavřel, že žalobkyně nedoložila, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, aby mohla následně učinit relevantní závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude na základě jeho příjmů, nepocházejících z jiných úvěrů, taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet sjednané měsíční splátky, aniž by se dostával do záporných zůstatků. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení.33. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný převzal od žalobkyně částku ve výši 250 000 Kč a na svůj závazek pak uhradil celkem částku 199 631 Kč. Zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 50 369 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl.34. Co se týče splatnosti dlužné jistiny, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud na tomto místě odkazuje na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého, je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle 87 odst. 1 téhož zákona, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Soud dále uvedl, že výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.35. Žalovaný soudu uvedl, že je schopen dlužnou částku uhradit ve splátkách po 2 100 Kč měsíčně, když soudu není známo mnoho o jeho aktuálních majetkových poměrech, zejména pak o výši jeho měsíčních příjmů a výdajů, neboť žalovaný nereagoval na výzvu soudu ke sdělení těchto údajů ze dne 20. 2. 2026. S ohledem na provedené dokazování, zejména pak z listiny Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 3. 10. 2025 však je soudu minimálně známo, že žalovaný má dvě děti (z toho jedno dosud nezletilé), má další dva úvěry s měsíčními splátkami celkem 18 000 Kč a pobírá příspěvek na bydlení ve výši 13 422 Kč. Žalobkyně přitom se splátkami vyslovila souhlas, kdy navrhla splátky v měsíční výši 7 294 Kč. Soud tedy rozhodl tak, že žalovaný je povinen dlužnou částku 50 369 Kč žalobkyni zaplatit ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně se splatností posledního dne každého kalendářního měsíce až do úplného splnění povinnosti. Soud má za to, že takto stanovený způsob úhrady dluhu je adekvátní s ohledem na majetkovou situaci žalovaného a oprávněný zájem žalobkyně. Stanovenou lhůtu k úhradě (ve splátkách) lze přitom považovat za přiměřenou možnostem žalovaného.36. Pro úplnost soud uvádí, že dalšími námitkami žalovaného se nezabýval, neboť jejich projednání by nemohlo žalovanému přinést příznivější rozhodnutí ve věci.37. Ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku, a to včetně požadovaných úroků z prodlení, když žalovaný se s plněním svého dluhu (vrácení jistiny) dosud do prodlení nedostal, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a splatnost dluhu žalovaného spočívající v povinnosti vrátit žalobkyni dosud nesplacenou část jistiny byla stanovena až tímto rozhodnutím.38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 229,68 Kč, přičemž tato částka představuje 76,56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalovaného v řízení v rozsahu 88,28 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 11,72 %, přičemž soud podotýká, že za účelem vyčíslení úspěchu a neúspěchu ve věci kapitalizoval požadovaný úrok a úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku). Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky – vyjádření k žalobě ze dne 3. 10. 2025.