28 C 41/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 151 380,27 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byly uzavřeny dvě smlouvy o revolvingovém úvěru. První smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota] byla uzavřena dne 18. 12. 2017, na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky, které žalovaný čerpal prostřednictvím úvěrové karty, a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 20. 3. 2024. Celkově žalovaný za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 135 240 Kč a uhradil částku 125 431,58 Kč; zůstal tak žalobkyni na jistině úvěru dlužen 46 868,04 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 21. 3. 2024 do 24. 6. 2024 ve výši 8 127,58 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 46 868,04 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 4. 4. 2024 do 24. 6. 2024 ve výši 1 632,60 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z celkové dlužné částky 49 268,04 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení. Dále byla mezi účastníky dne 27. 9. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě níž žalobkyně žalovanému umožnila čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 20. 3. 2024. Celkově žalovaný za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 123 330 Kč a uhradil částku 113 314 Kč; zůstal tak žalobkyni na jistině úvěru dlužen 99 407,74 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 804,49 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 21. 3. 2024 do 24. 6. 2024 ve výši 12 437,42 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 99 407,74 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 4. 4. 2024 do 24. 6. 2024 ve výši 3 383,69 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z celkové dlužné částky 102 112,23 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smluv zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalovaného uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. V případě první smlouvy o úvěru žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 38 000 Kč, přičemž po odečtení jeho výdajů žalovanému zůstávala částka 15 893 Kč (po zvážení příjmů a výdajů i ostatních členů domácnosti pak celé domácnosti zůstávala částka 14 259 Kč). V případě druhé smlouvy o úvěru žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 40 000 Kč, přičemž po odečtení jeho výdajů žalovanému zůstávala částka 29 520 Kč (po zvážení příjmů a výdajů i ostatních členů domácnosti pak celé domácnosti zůstávala částka 18 000 Kč). Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný byl v obou případech schopen dlouhou dobu své dluhy splácet (v prvním případě téměř 4,5 roku a ve druhém případě 2,5 roku), což svědčí o řádném posouzení jeho úvěruschopnosti.1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 18. 12. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnutbezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 15 000 Kč s úrokovou sazbou 26,28 % ročně. Úvěrový rámec bylo možno v průběhu trvání smlouvy zvýšit. Žalobkyně soudu předložila také úvěrové podmínky ISIKU122F, v jejichž článku 9.1. bylo stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat mu účelně vynaložené náklady na vymáhání, jejichž výši žalovanému písemně oznámí, a dále je oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že je žalovaný svobodný, podniká s čistým měsíčním příjmem ve výši [částka], bydlí ve vlastním domě/bytě a vyživuje [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný měl v době poskytnutí prvního úvěru jiné závazky u dalších poskytovatelů úvěrů, a to konkrétně s příznakem „Existující“ 7 splátkových závazků (osobní a investiční úvěry), kdy celkové měsíční splátky činily 30 779 Kč a celková zbývající částka k uhrazení pak byla ve výši 1 818 170 Kč. Dále jsou s příznakem „Existující“ u žalovaného evidovány také 2 nesplátkové závazky (kontokorentní úvěry) s celkovým úvěrovým rámcem 89 000 Kč, z čehož bylo vyčerpáno 11 939 Kč, a konečně 3 závazky z kreditních karet s celkovým úvěrovým rámcem 403 673 Kč a částkou zbývající k zaplacení 347 862 Kč. Ve stavu „Ukončeno“ je evidováno pět úvěrů. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkovou částku 135 240 Kč a uhradil celkovou částku 125 431,58 Kč. Dopisem ze dne 20. 3. 2024, jehož odeslání dne 21. 3. 2024 žalobkyně prokázala poštovním podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy.

3. Dále účastníci uzavřeli dne 27. 9 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 100 000 Kč s úrokovou sazbou 18,88 % ročně. Kdykoli v průběhu trvání smlouvy přitom mohlo být žalovanému nabídnuto zvýšení úvěrového rámce, jehož maximální hodnota mohla činit 500 000 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný současně požádal o čerpání úvěru ve výši 100 000 Kč na sjednaný bankovní účet. Nedílnou součástí této smlouvy byly úvěrové podmínky společnosti [Jméno žalobkyně]. s kódem [Anonymizováno], v nichž bylo v článku 7.1. stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat mu účelně vynaložené náklady na vymáhání, jejichž výši žalovanému písemně oznámí, a dále je oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že je žalovaný svobodný, podniká s čistým měsíčním příjmem ve výši 38 000 Kč, bydlí ve vlastním domě/bytě a nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru jiné závazky u dalších poskytovatelů úvěrů, a to konkrétně s příznakem „Existující“ 5 osobních a investičních úvěrů s celkovými měsíčními splátkami 16 455 Kč a celkovou zbývající částkou k uhrazení ve výši 1 234 989 Kč; ve stavu „Ukončeno“ jsou evidovány dva splátkové úvěry a dvě žádosti žalovaného o splátkové úvěry (investiční a hypoteční úvěr) byly odmítnuty. S příznakem „Existující“ je u žalovaného evidován také kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 10 000 Kč, přičemž žalovaný dosud čerpal částku 9 563 Kč. Žalovaný odvolal celkem 4 žádosti o úvěr. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta jsou patrny údaje, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, tedy že žalovaný je svobodný, bydlí ve vlastním bytě či domě, nemá vyživovací povinnost, má příjmy z podnikání v měsíční výši 38 000 Kč, přičemž měsíční výdaje domácnosti činí 15 000 Kč. Také jsou zde záznamy z lustrací žalovaného v externích registrech, kdy o žalovaném nebyl zjištěn negativní záznam. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkovou částku 123 330 Kč a uhradil celkovou částku 113 314 Kč. Dopisem ze dne 20. 3. 2024, jehož odeslání dne 21. 3. 2024 žalobkyně prokázala poštovním podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy.

4. Dále byl žalovaný k úhradě dlužných částek plynoucích z obou smluv o úvěru vyzván předžalobní výzvou ze dne 11. 4. 2024, jejíž odeslání dne 12. 4. 2024 žalobkyně opět prokázala podacím archem.

5. V dokumentu „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ jsou obecně popsány principy, na základě nichž žalobkyně posuzuje úvěruschopnost svých klientů.

6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

7. Na oba zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smluv o úvěru (tj. ke dni 18. 12. 2017 a ke dni 27. 9. 2019) – dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný v obou případech vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tytoinformace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

14. Co se týká příjmů a výdajů žalovaného, ty nebyly žalobkyní nijak ověřeny. Žalobkyně vycházela pouze z ničím nepodloženého tvrzení žalovaného. Pokud žalobkyně uváděla, že zohlednila také příjmy a výdaje ostatních členů domácnosti žalovaného, tyto nebyly blíže specifikovány a nebyly ani nijak doloženy. Z výdajů žalovaného žalobkyně ověřovala pouze jeho měsíční splátkové zatížení (výpisem z NRKI), ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje) pak nijak neověřovala. Žalobkyně u těchto položek vycházela pouze ze statistických údajů. Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Nelze pominout ani to, že žalovaný měl v době žádosti o každý z úvěrů i jiné (nemalé) úvěrové závazky, a to v případě první úvěrové smlouvy 7 splátkových závazků (osobní a investiční úvěry), kdy celkové měsíční splátky činily 30 779 Kč a celková zbývající částka k uhrazení pak byla ve výši 1 818 170 Kč, dále 2 kontokorentní úvěry s celkovým úvěrovým rámcem 89 000 Kč, z čehož bylo vyčerpáno 11 939 Kč, a konečně 3 závazky z kreditních karet s celkovým úvěrovým rámcem 403 673 Kč a částkou zbývající k zaplacení 347 862 Kč. Pokud žalobkyně v případě uzavírání první úvěrové smlouvy vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného 38 000 Kč (i když ve smlouvě o úvěru byl uváděn čistý měsíční příjem žalovaného 22 500 Kč), pak soud podotýká, že dle výpisu z NRKI činilo splátkové zatížení žalovaného jen ze splátkových závazků částku 30 779 Kč (splátkové zatížení tedy bylo zjevně vyšší s ohledem na další kontokorentní úvěry a závazky z kreditních karet). Žalovanému tak při řádném plnění všech těchto závazků nemohla měsíčně zůstávat žalobkyní tvrzená částka 15 893 Kč. V případě druhé úvěrové smlouvy pak měl žalovaný dle výpisu z NRKI dalších 5 osobních a investičních úvěrů s celkovými měsíčními splátkami 16 455 Kč a celkovou zbývající částkou k uhrazení ve výši 1 234 989 Kč a také kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 10 000 Kč, přičemž žalovaný dosud čerpal částku 9 563 Kč. Pokud žalobkyně v případě uzavírání druhé úvěrové smlouvy vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného 40 000 Kč (i když ve smlouvě o úvěru byl uváděn čistý měsíční příjem žalovaného 38 000 Kč), pak soud podotýká, že dle výpisu z NRKI činilo splátkové zatížení žalovaného jen ze splátkových závazků částku 16 455 Kč (splátkové zatížení však bylo zjevně vyšší s ohledem na další kontokorentní úvěr). Žalovanému tak při řádném plnění těchto závazků nemohla měsíčně zůstávat žalobkyní tvrzená částka 29 520 Kč, zejména pokud zohledníme další nutné výdaje, které žalovaný nezbytně měl (na bydlení, jídlo, ošacení, cestovnéapod.). Dále soud podotýká, že žalobkyně poskytla žalovanému druhý úvěr i přesto, že dvě jiné společnosti jeho předcházející žádosti o úvěry odmítly. Všechny tyto skutečnosti vzbuzující vážné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného, měly žalobkyni vést k důkladnému prověřování jeho finanční situace, což však žalobkyně neučinila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především narozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

17. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnuté jistiny ve výši 135 240 Kč a ve výši 123 330 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

18. Na svůj dluh ve výši 135 240 Kč žalovaný již uhradil částku 125 431,58 Kč a na dluh ve výši 123 330 Kč pak uhradil částku 113 314 Kč; celkem tak žalovaný zůstal žalobkyni dlužen částku 19 824,42 Kč (v případě první úvěrové smlouvy byl žalovaný dlužen částku 9 808,42 Kč a v případě druhé úvěrové smlouvy pak byl žalovaný dlužen částku 10 016 Kč), kterou soud žalobkyni přiznal, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 20. 3. 2024, jejichž odeslání dne 21. 3. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému v obou případech pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 3. 4. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 4. 4. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení v celkové výši 657 Kč (14,75 % ročně z částky 19 824,42 Kč od 4. 4. 2024 do 24. 6. 2024) a dále úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 808,42 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 016 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení.

19. Ve zbývající části, tj. co do části požadovaných jistin v souhrnné výši 126 451,36 Kč, co do nákladů na vymáhání v celkové výši 1 800 Kč, co do smluvních pokut v souhrnné výši 3 304,49 Kč, co do kapitalizovaných úroků v souhrnné výši 20 565 Kč, úroku ve výši 15 % ročněz částky 46 868,04 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 99 407,74 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení, soud žalobu zamítl, neboť žalobkyni na tyto položky nevzniklo právo, jelikož smlouvy o úvěru byly shledány absolutně neplatnými. Konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení pouze s částkou 19 824,42 Kč (v případě první úvěrové smlouvy s částkou 9 808,42 Kč a v případě druhé úvěrové smlouvy pak s částkou 10 016 Kč), tudíž na kapitalizované úroky z prodlení v celkové výši 4 359,29 Kč za období od 4. 4. 2024 do 24. 6. 2024 a na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 39 459,62 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 92 096,23 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl a žaloba byla i v této části zamítnuta.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.