28 C 417/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum], kterou se žalovaným uzavřela elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku 30 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách po 6 000 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů žalovaného. Za tím účelem si žalobkyně od žalovaného vyžádala kopii občanského průkazu a výpisy z bankovního účtu za poslední 3 měsíce. Žalobkyně také provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, databáze neplatných dokladů, SOLUS). Úvěruschopnost žalovaného tak byla posouzena na základě údajů zjištěných od žalovaného dotazníkem ve spojení s dalšími listinami. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně zvažovala příjem ve výši sdělené žalovaným, tedy ve výši 90 000 Kč měsíčně. Co se týče nákladů na bydlení žalobkyně vycházela z částky deklarované žalovaným v žádosti o úvěr ve výši 4 000 Kč. Co se týče nákladů na potraviny a běžné zboží zde žalobkyně vycházela rovněž z částky uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, dále z nákladů zjištěných na bankovním účtu, přičemž zohlednila částku 7 392 Kč, kdy počítala s váženým průměrem nákladů uvedených žalovaným a zjištěných z účtu. Měsíční finanční závazky žalovaného pak zvažovala ve výši 32 944 Kč a náklady na sázení a hry ve výši 26 Kč. Žalovaný však splátkový kalendář nedodržel a dostal se do prodlení s úhradou druhé splátky splatné dne 15. 2. 2025; žalobkyně proto po zaslání několika upomínek celý úvěr zesplatnila. Žalovaný žalobkyni uhradil dne 15. 1. 2025 částku ve výši 6 000 Kč, kterou žalobkyně započetla na splátku úroku za poskytnutý úvěr. Žalobkyně proto po žalovaném nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč, nákladů na upomínky ve výši 1 000 Kč a dále zákonných úroků z prodlení z částky 30 000 Kč od 5. 6. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě měla žalobkyně žalovanému poskytnout neúčelový hotovostní úvěr ve výši 30 000 Kč. Úvěr měl být poskytnut tak, že částka ve výši 30 000 Kč měla být vyplacena na účet žalovaného uvedený v záhlaví smlouvy č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku splatit spolu s úrokem ve výši 20 % měsíčně ve 12 měsíčních splátkách po 6 000 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci s tím, že bylo ujednáno, že úrok z poskytnuté jistiny bude žalovaným hrazen formou pravidelných měsíčních splátek bez umoření jistiny a s poslední splátkou úroku bude splatná rovněž poskytnutá jistina spotřebitelského úvěru. Celková částka, která měla být takto uhrazena činila 102 000 Kč. Pro případ prodlení bylo ujednáno, že žalobkyně zašle žalovanému první písemnou upomínku (zpoplatněnou částkou 500 Kč), poté zašle žalobkyně žalovanému druhou písemnou upomínku (zpoplatněnou částkou 500 Kč). Pokud nedojde ze strany žalovaného ani poté k úhradě dlužné částky, je žalobkyně oprávněna zesplatnit jistinu úvěru a je oprávněna požadovat po žalovaném rovněž zákonný úrok z prodlení a náklady za upomínky. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientského účtu (viz čl. X smlouvy, v němž je tento způsob v podrobnostech popsán). Totožnost žalovaného byla ověřena z kopie občanského průkazu a řidičského průkazu. Žalobkyně soudu předložila také Zásady zpracování osobních údajů. Součástí smlouvy byla též příloha č. 1 s názvem „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“.

5. Z přílohy č. 1 („Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“) bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný, nemá vyživovací povinnosti a sám uvedl, že má měsíční příjem 90 000 Kč. Dle zde uvedené tabulky žalobkyně na bankovním účtu žalovaného nalezla měsíční příjem ve výši 434 560 Kč. Do výpočtů žalobkyně použila částku příjmu 90 000 Kč. Náklady na bydlení žalovaný vyčíslil částkou 4 000 Kč měsíčně; žalobkyně pak z opatrnosti počítala s částkou minimálních nákladů na bydlení ve výši 4 000 Kč měsíčně. Náklady na potraviny a běžné zboží žalovaný vyčíslil částkou 4 000 Kč měsíčně; žalobkyně pak na bankovním účtu žalovaného nalezla tyto náklady ve výši 9 654 Kč, přitom minimální částka nákladů je zde uvedena 3 000 Kč; žalobkyně počítala s částkou 7 392 Kč měsíčně. Finanční závazky žalovaný vyčíslila částkou 4 000 Kč měsíčně, žalobkyně na bankovním účtu žalovaného nalezla tyto závazky ve výši 32 944 Kč, organizací SOLUS byly sděleny závazky žalované ve výši 28 326 Kč; žalobkyně tak počítala s částkou 32 944 Kč měsíčně. U výsledků lustrací v rejstřících (databáze odcizených dokladů, ISIR, CEE, interní databáze žalobkyně) nebyl o žalovaném zjištěn negativní záznam.

6. Ke smlouvě o úvěru žalobkyně doložila rovněž „Předsmluvní informace“, jejichž součástí byl Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Tabulka umoření.

7. Dle datového výstupu z [Anonymizováno] je zřejmé, že žalovaný ke dni 13. 12. 2024 neměl aktivní insolvence, v registru SOLUS měl závazek ve výši 28 326 Kč a neměl aktivní exekuci.

8. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Okamžitá příchozí platba“) je patrné, že na účet žalobkyně byla dne 13. 12. 2024 zaslána z účtu žalovaného uvedeného ve smlouvě verifikační platba ve výši 1 Kč.

9. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Bezhotovostní platba“) je zřejmé, že žalobkyně dne 13. 12. 2024 poukázala částku 30 000 Kč na účet žalovaného uvedený ve smlouvě.

10. Z předložené bankovní historie účtu č. [Anonymizováno] jsou patrné pohyby na běžném účtu žalovaného za období od 1. 9. 2024 do 30. 11. 2024. Soud z těchto výpisů zjistil, že za dané období zde není evidována žádná pravidelná mzda povinného. Ostatní příjmové položky nebylo možno do pravidelných příjmů žalovaného zahrnout, neboť se jednalo o příjmy jednorázové plynoucí od různých osob, či společností, kdy jejich účel nebylo možno zjistit. Pravidelné měsíční výdaje (a to zejména výdaje na bydlení, které zpravidla tvoří značnou část výdajů každé osoby) nebyly z daného výpisu seznatelné. Dále z bankovní historie žalovaného vyplynulo, že žalovaný nepravidelně splácel částky v různé výši společnostem poskytujícím úvěry a rovněž přijímal od těchto společností další úvěry či půjčky, a to konkrétně společnosti [právnická osoba] (3x splátka 30 000 Kč), [Anonymizováno] (splátky v celkové výši 21 992,70 Kč), [právnická osoba] (dne 8. 10. 2024 přijata částka 20 000 Kč), [právnická osoba] (dne 30. 11. 2024 přijata částka 10 000 Kč) a dne 5. 9. 2024 částka 100 000 Kč od [právnická osoba]. Dále z bylo z výpisu patrné, že žalovanému pravidelně odcházely z účtu prostředky v rozsahu nižších řádů stokorun na on-line sázení. Rovněž byly pravidelně na daný účet každý měsíc poukazovány platby v různé výši (v řádech tisíců korun) od různých fyzických osob bez uvedení důvodu.

11. K úhradě dlužné splátky splatné dne 15. 2. 2025 upomenula žalobkyně žalovaného upomínkami ze dne 20. 2. 2025 a ze dne 5. 3. 2025 s tím, že za každou odeslanou upomínku byl účtován poplatek 500 Kč. Upomínky byly zaslány na doručovací adresu žalovaného a rovněž na jeho e-mailovou adresu.

12. Předžalobní upomínkou ze dne 21. 5. 2025, odeslanou dle podacího lístku téhož dne, byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru a vyzván k úhradě celkové dlužné částky 55 430,23 Kč do 4. 6. 2025.

13. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

14. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

15. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

16. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

20. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

22. Příjmy žalovaného měly být ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím výpisů z bankovního účtu žalovaného; tyto výpisy žalobkyně soudu doložila, ovšem žádné příjmy, které by bylo lze kvalifikovat jako pravidelné příjmy žalovaného z nich nevyplynuly. Ani ohledně výdajové stránky žalovaného nebyly soudu doloženy jakékoli listiny osvědčující, že by žalobkyně výši výdajů žalovaného dostatečně a řádně ověřovala. Soud tak vycházel z toho, že se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále blíže neověřovala a dále kalkulovala s minimálními částkami, které si sama stanovila. Zejména nebyly ničím doloženy skutečné výdaje žalovaného spojené s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Přitom přinejmenším tyto výdaje žalovaného (na bydlení) byly objektivně zjistitelné (z nájemní smlouvy, dokladů SIPO apod.). Žalobkyně však ani nezjišťovala, zda žalovaný bydlí v nájmu nebo ve vlastním domě/bytě a vzala bez dalšího v rozporu s požadavkem odborné péče za platné minimální náklady na bydlení v částce 4 000 Kč (které žalobkyně sama stanovila), shodně jak to uvedl samotný žalovaný, aniž však taková částka odpovídala bankovním výpisům. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Rovněž postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat (minimální náklady na bydlení) je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Dále je z výpisu z účtu žalovaného patrno, že měl již existující úvěrové zatížení, koneckonců toto je uvedeno i ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud také poukazuje na skutečnost, že žalovaný své měsíční výdaje na půjčky vyčíslil souhrnnou částkou 4 000 Kč (výdaje na závazky nalezené na účtu 32 944 Kč). Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

24. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

25. Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný žalobkyni uhradil částku 6 000 Kč, tudíž soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 24 000 Kč.

26. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soudu však informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný. S ohledem na výši dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.

27. Ve zbývající části (tedy ohledně části již zaplacené jistiny, nákladů na vymáhání a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 34 244,93 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), přičemž jí bylo soudem přiznáno 24 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 70 % a ze 30 % neúspěšná (ze 30 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 40 % náhrady nákladů řízení.

29. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 500 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V daném případě jde zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. 27 C 255/2025, sp. zn. 13 C 275/2025 či sp. zn. 4 C 285/2025). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 400 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně činí 3 000 Kč (advokát není plátce DPH). Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 1 200 Kč (40 % z 3 000 Kč).