Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 3 500 Kč od 15. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 964 Kč, kapitalizovaného úroku 3 756,74 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 1 533,73 Kč, úroku 20,82 % ročně z částky 9 566,73 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 9 566,73 Kč od 2. 6. 2023 do 14. 10. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 6 066,73 Kč do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 12 464 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdkyní žalobkyně“), se žalovaným dne 28. 5. 2020 uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 2 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, poplatkem za pojištění 240 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60týdenních splátkách po 304 Kč počínaje 4. 6. 2020 s tím, že poslední splátka je splatná dne 22. 7. 2021. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla s odbornou péčí posouzena na základě zhodnocení informací sdělených žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný nedostál své povinnosti ze smlouvy, když žalobkyni uhradil pouze 6 500 Kč, přičemž poslední částečnou úhradu provedl dne 10. 12. 2020. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena žalobkyni. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen jistinu ve výši 9 566,73 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 733,27 Kč, poplatek za pojištění 164 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 20,82 % ročně z dlužné jistiny za období od 23. 7. 2021 do 1. 6. 2023 ve výši 3 756,74 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny od 23. 7. 2021 do 1. 6. 2023. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou žalobkyně dále požadovala smluvní úrok ve výši 20,82 % ročně z dlužné jistiny 9 566,73 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny 9 566,73 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. [hodnota] ze dne 27. 5. 2020 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 2 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 000 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč, a poplatkem za pojištění [Anonymizováno] 240 Kč, to vše v 60týdenních splátkách po 304 Kč. Dle smlouvy činila výše RPSN 215,01 % a částka 10 000 Kč byla žalovanému vyplacena v hotovosti oproti podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. V listině označené jako „Zařazení zákazníka do pojistného programu“ ze dne 27. 5. 2020, opatřené podpisem žalovaného, žalovaný mimo jiné prohlásil, že nesplňuje vyjmenované podmínky zařazení do pojištění a žádá o zařazení do pojištění podle pojistné smlouvy s omezeným pojistným krytím.
4. Dále bylo soudem z karty zákazníka (žádost o spotřebitelský úvěr) ze dne 27. 5. 2020 zjištěno, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že od 1. 2. 2018 je zaměstnán u zaměstnavatele [právnická osoba]., jeho čistý příjem ze zaměstnání činí 13 329 Kč, další příjmy (vedlejší) uváděl ve výši 8 575 Kč. Žalovaný dále uvedl, že od 1. 3. 2020 bydlí v nájmu, je ženatý a jeho odhadované měsíční výdaje činí 15 000 Kč, z toho 7 000 Kč výdaje na bydlení, 6 000 Kč osobní výdaje, 1 000 Kč spoření/pojištění, 1 000 Kč vyživovací povinnost. Na kartě zákazníka je dále uvedeno, že žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření úvěruschopnosti, a to nájemní smlouvu, čestné prohlášení, výplatní pásky, pracovní smlouvu. Součástí karty zákazníka byl učiněn formulář „Zpracování osobních údajů – prohlášení a souhlasy žadatele“, opatřený podpisem žalovaného, současně formulář „Prohlášení žadatele a poskytnutí informací“, v rámci něhož žalovaný mimo jiné prohlásil, že není politicky exponovanou osobou a v současnosti je proti němu vedena jedna exekuce.
5. Z platební historie ke smlouvě č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaný na pohledávku z této smlouvy uhradil celkem 6 500 Kč.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023, seznamu postoupených pohledávek, se podává, že na základě této smlouvy byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to za úplatu (potvrzení o úhradě). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn oznámením právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 23. 6. 2023. Z podacího lístku vyplývá, že oznámení bylo odesláno téhož dne. V oznámení byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 17 740 Kč do deseti dnů. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 29. 9. 2023, odeslanou dle podacího lístku dne 2. 10. 2023, a to nejpozději do 14. 10. 2023.
7. V doplnění žaloby ze dne 10. 1. 2025 žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného dle údajů jím sdělených, tyto ověřila na základě předložených podkladů, a to výplatními páskami, pracovní smlouvou, nájemní smlouvou a čestným prohlášením žalovaného. Žalobkyně soudu předložila kopii těchto podkladů pořízených v domácím prostředí žalovaného v nízké kvalitě. Z výplatní pásky za období 2/2020 vystavené na jméno žalovaného soud zjistil, že na účet žalovaného byla v tomto období vyplacena částka 25 058 Kč, ostatní údaje nebylo možno pro nízkou kvalitu snímku spolehlivě identifikovat. Z výňatku z pracovní smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem [Anonymizováno].[IČO] IČO, na dobu určitou do 1. 3. 2018 s uvedením data nástupu do práce 1. 3. 2017 soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena v souvislosti s předchozím zaměstnáním žalovaného, než ze kterého mu plynul příjem v období před uzavřením smlouvy o úvěru. Z Dohody o změně obsahu pracovní smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem [právnická osoba].[IČO] IČO, soud zjistil, že pracovní poměr žalovaného u této společnosti byl s účinností od 1. 11. 2018 po vzájemné dohodě prodloužen na dobu neurčitou. Pracovní poměr žalovaného u této společnosti měl dle dohody vzniknout na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 7. 2018, která soudu předložena nebyla. Z výňatku ze mzdového výměru paní [jméno FO] ze dne 2. 1. 2020 soud nezjistil ničeho, neboť výši hodinové mzdy v Kč nebylo možno pro nízkou kvalitu snímku spolehlivě identifikovat. Z výňatku z nájemní smlouvy soud zjistil, že mezi nájemkyní, jejíž iniciály nebylo možné pro nízkou kvalitu snímku spolehlivě identifikovat, a podnájemci manželi [Anonymizováno] a [jméno FO] byla uzavřena dohoda o podnájmu bytu na dobu určitou, přičemž ujednání o podnájemném, platbách spojenými s podnájmem ve výňatku absentuje. V čestném prohlášení z neurčeného data, které žalovaný opatřil svým podpisem, žalovaný prohlásil, že na „nájem + energie“ splácí měsíčně částku ve výši 7 000 Kč.
8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů ke dni uzavření smlouvy (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném do 31. 12. 2020, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
15. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě uvedené smlouvy byly žalovanému v hotovosti vyplaceny peněžní prostředky ve sjednané výši, a žalovaný se zavázal vrátit tyto prostředky ve sjednaných splátkách spolu s úroky, administrativním poplatkem, odměnou za hotovostní inkaso splátek a poplatkem za pojištění [Anonymizováno]. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 o. z.
16. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco právní předchůdkyně žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba vzniklý závazkový vztah mezi účastníky posuzovat jako spotřebitelský úvěr. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
17. Dle tvrzení žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy žádala od žalovaného informace ohledně finanční situace i rodinných, majetkových, pracovních i jiných poměrech, k čemuž si také od žalovaného nechala předložit výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, čestné prohlášení. Žalobkyně však nesplnila svou povinnost prokázat, že její právní předchůdkyně skutečně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když k výzvě soudu doložila pouze doklady osvědčující výši jeho příjmu 25 658 Kč, ale pouze za období 2/2020, tj. 3 měsíce před uzavřením smlouvy (1 výplatní páska), přičemž informace zde uvedené byly v rozporu se sdělením žalovaného v kartě zákazníka, když k kartě zákazníka žalovaný uvedl příjem 13 329 Kč. K dalšímu uvedenému příjmu ve výši 8 575 Kč jako příjmu z podnikání, brigád, vyplývajícího z karty zákazníka nebyly doloženy žádné doklady. Ze znění výňatku dohody o změně obsahu pracovní smlouvy nebylo možné zjistit údaje ve smyslu stanovené výše mzdy, pouze bylo prokázáno trvání pracovního poměru na dobu neurčitou; z podnájemní smlouvy taktéž nebylo možno zjistit výši dohodnuté platby za podnájem, která vyplývala jen z prohlášení žalovaného. Bez ověřených a úplných údajů o příjmech a výdajích žalovaného však není možné komplexním způsobem provést řádnou analýzu finančního rozpočtu žalovaného, tím spíše ani zhodnotit jeho celkové poměry a s tím spojenou schopnost úvěr splácet.
18. Soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele byla žalobkyně jako poskytovatel úvěru povinna při jeho poskytování náležitě posuzovat schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, a ve smyslu ustanovení § 78 zákona o ochraně spotřebitele také uchovat doklady a dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný v kartě zákazníka deklaroval nízký příjem, doklady vztahující se k pravidelným výdajům (ve výši přesahující deklarovaný čistý příjem ze zaměstnání) nepředložil vůbec, když z výňatku z podnájemní smlouvy (její titulní strany) údaj o výši nákladů na bydlení (podnájemné, platby související s podnájmem) nevyplýval. Právní předchůdkyně žalobkyně za účelem komplexního posouzení majetkových a jiných poměrů žalovaného, zejména pak posouzení výdajové stránky žalovaného, měla vyžádat další doklady, to však neučinila. Z výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala pouze sporadicky skutečnost, že žalovaný bydlí v nájmu (respektive podnájmu) a skutečnost, zda proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení, ostatní výdaje (na jídlo, ošacení a další běžné výdaje či další úvěrové zatížení žalovaného) neověřovala vůbec a vycházela pouze z tvrzení žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí 15 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně současně žádným způsobem nereflektovala sdělení žalovaného, že je proti němu vedena jedna exekuce, které uvedl v kartě zákazníka v odstavci označeném prohlášení žadatele a poskytnutí informací, ale výši dluhu či splátek v této exekuci žalovaný neuváděl, respektive z výdajů uvedených v kartě zákazníka tato skutečnost nevyplývá a ve výdajích žalovaného nefiguruje. Současně má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně se co do ověření výše měsíčního podnájmu, výše plateb souvisejících s podnájmem, nemohla omezit pouze na důvěru ve správnost čestného prohlášení žalovaného. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Lze tedy konstatovat, že postup právní předchůdkyně žalobkyně nelze považovat za řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.
19. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, viz rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18). Žalovaný tak byl povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu.
20. Vzhledem k tomu, že žalovanému byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, na které žalovaný uhradil 6 500 Kč (sdělení žalobkyně, platební historie), k úhradě tak zbývá 3 500 Kč. Co do zaplacení této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného s úhradou na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 29. 9. 2023, jejíž odeslání dne 2. 10. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl touto upomínkou vyzván k úhradě nejpozději do 14. 10. 2023, ode dne následujícího, tj. ode dne 15. 10. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala ve výši 8,50 % ročně.
21. Ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
22. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo žalovaný, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.