Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 111 092 Kč, a to ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 83 906,01 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 33 880,73 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 192 898,01 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 580,03 Kč, a se zákonným úrokem z prodlení z částky 194 998,01 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení se výši 12,75 % ročně, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 194 998,01 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným dne 26. 2. 2023 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr do výše úvěrového rámce 200 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal poskytnutý úvěr splatit společně s úroky a poplatky, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,31 % ze sjednaného úvěrového rámce. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy byla nejdříve s odbornou péčí posouzena schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to zjišťováním tzv. kreditního skóre klienta prostřednictvím automatizovaného systému, kterým je na základě vložených proměnných zjištěn limit nejvyšší měsíční splátky úvěru. Zohledněny byly rovněž věk, vzdělání a zdroj příjmů žalovaného a další skutečnosti. Za účelem minimalizace případných dalších pochybností ohledně bonity žadatele o úvěr byla provedena rovněž kontrola v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Konkrétně žalobkyně zohlednila měsíční příjem žalovaného ve výši 29 000 Kč, další příjem jeho domácnosti ve výši 17 500 Kč, dále odečetla splátky jiným společnostem ve výši 3 449 Kč, normativní náklady na bydlení ve výši 13 568 Kč a životní minimum členů domácnosti ve výši 14 610 Kč. Lustrací žalovaného v registrech nebyl o osobě žalovaného zjištěn žádný negativní záznam. Žalovaný čerpal částku 216 350 Kč, uhradil částku 105 258 Kč. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný úvěr řádně splácel po dobu více než 1 roku, což svědčí o jeho schopnosti úvěr splácet. Posléze však žalovaný přestal hradit sjednané splátky řádně a včas, když žalobkyni celkem uhradil pouze 105 258 Kč, proto žalobkyně ke dni 11. 12. 2024 úvěr zesplatnila. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen jistinu ve výši 192 898,01 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč. Žalobkyně požadovala také kapitalizovaný úrok ve výši 33 880,73 Kč za dobu od 12. 12. 2024 do 17. 3. 2025, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 192 898,01 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení, a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 580,03 Kč za dobu od 26. 12. 2024 do 17. 3. 2025 a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 194 998,01 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla prostředky komunikace na dálku dne 26. 2. 2023 sjednána smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 40 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 27,90 % ročně, a to v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 3,310 % z úvěrového rámce splatnými vždy k 20. dni v měsíci. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Úvěrové podmínky [Anonymizováno]. Ve smlouvě dále bylo sjednáno, že důsledkem prodlení s úhradou splátky je účtování účelně vynaložených nákladů spojených s upomínáním ve výši 300 Kč za měsíc vymáhání a smluvní pokuta ve výši 500 Kč (zjištěno ze smlouvy o úvěru ze dne 26. 2. 2023). Dle čl. 6.1 úvěrových podmínek má žalobkyně právo pro případ nedodržování podmínek poskytnutého úvěru žalovaným žádat jednorázové splacení úvěru. Žalovaný za období od 27. 2. 2023 do 22. 2. 2024 čerpal celkem částku ve výši 216 350 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil splátky v celkové výši 105 258 Kč, poslední splátka byla uhrazena dne 24. 8. 2024. Žalovaný měl dlužit žalobkyni jistinu ve výši 192 898,01 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč, úrok za hotovostní transakce ve výši 18 536,80 Kč, úrok ve výši 1 775,35 Kč, obchodní úrok ve výši 13 568,57 Kč a úrok z prodlení ve výši 5 580,03 Kč (zjištěno z výpisu čerpání, splátek a úhrad). Dopisem ze dne 11. 12. 2024, odeslaným žalovanému dne 19. 12. 2024, žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru z důvodu prodlení žalovaného a současně jej vyzvala k okamžité úhradě dlužné částky 215 310,17 Kč, a to do 14 dní od sepsání výzvy (výzva ke splacení celého úvěru, podací arch). Předžalobní upomínkou odeslanou dne 8. 1. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 14. 1. 2025 (předžalobní výzva, podací arch).
4. Dále bylo na základě žalobkyní předložených listin provedeno dokazování ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Dle smlouvy o úvěru měl být žalovaný od roku 2021 zaměstnancem [právnická osoba]., jeho čistý měsíční příjem měl činit 29 000 Kč, další příjem domácnosti 17 500 Kč. Žalobkyně soudu mimo uvedenou smlouvu o úvěru předložila výpis z účtu žalovaného za období od 27. 11. 2022 do 26. 2. 2023, metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, obsahující obecná východiska a dále potvrzení o provedení ověření bonity klienta (karta klienta). Z karty klienta vyplývá, že žalobkyně operovala s tím, že žalovaný je ženatý, se dvěma vyživovacími povinnostmi, má vlastní bydlení, jeho příjem činí 29 000 Kč, další příjem domácnosti 17 500 Kč, výdaje 20 000 Kč. Žalovaný byl lustrován v dostupných registrech bez negativních zjištění. Z předloženého výpisu z účtu bylo soudem zjištěno, že příjmy žalovaného za uvedené období činily 201 270,32 Kč, výdaje pak 222 256,50 Kč. Na tento účet byly připisovány pravidelné měsíční platby označené jako mzda v průměrné výši 27 368 Kč, současně pak pravidelné měsíční platby rodičovského příspěvku a dávek státní sociální podpory v průměrné výši 15 500 Kč. Z označeného účtu byla každý z uvedených měsíců odečtena částka 3 439 Kč jako splátka úvěru poskytnutého [právnická osoba]., současně pak platba pojistného za pojištění schopnosti úvěr splácet ve výši 300 Kč. Z úvěrové zprávy žalovaného bylo zjištěno, že žalobkyně měla informaci o tom, že žalovaný má existentní splátkový úvěrový závazek, kdy poskytnutý úvěr činil 250 000 Kč s výší měsíční splátky 3 439 Kč, a kontokorentní úvěrový závazek, kdy výše úvěrového rámce činila 5 000 Kč.
5. Žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala, že došlo k navýšení úvěrového rámce na 200 000 Kč dne 14. 5. 2023, když předložená smlouva uvádí úvěrový rámec pouze 40 000 Kč, ani že došlo k novému posouzení úvěruschopnosti žalovaného k tomuto datu.
6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Soud dále ve věci aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a to ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tj. ke dni 26. 2. 2023. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
10. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z., dle které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 40 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednaných splátkách spolu s úroky a poplatky. Přestože žalobkyně soudu neprokázala existenci dohody se žalovaným o navýšení úvěrového rámce, v řízení bylo prokázáno, že žalovaný na základě smlouvy o úvěru načerpal celkem částku 216 350 Kč, na kterou uhradil celkem 105 258 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto žalobkyně úvěr ke dni 11. 12. 2024 zesplatnila.
11. Jelikož žalovaný v předmětném vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba vzniklý závazkový vztah mezi účastníky posuzovat jako spotřebitelský úvěr. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
12. Je třeba také upozornit na skutečnost, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena dne 26. 2. 2023, ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
13. Dle tvrzení žalobkyně byly před uzavřením smlouvy provedeny lustrace žalovaného v bankovních i nebankovních registrech. Žalovaný před sjednáním smlouvy o úvěru uvedl, že je zaměstnán s trvalým příjmem. Žalobkyně pro posouzení úvěruschopnosti zvažovala příjem žalovaného ve výši 29 000 Kč, další příjmy domácnosti ve výši 17 500 Kč, celkové výdaje ve výši 20 000 Kč, dále pak byla zohledněna výše splátky. K tomuto soud uvádí, že mimo karty klienta a výpisu z účtu žalovaného za období od prosince 2022 do února 2023 žalobkyně žádné další doklady i přesto, že k tomu byla vyzvána, nedoložila. Ani předložený výpis z účtu přitom nelze chápat jako dostatečný doklad o prověřování úvěruschopnosti, když je z něj zcela zřejmý vysoký záporný zůstatek, nevyplývají z něj výdaje žalovaného na bydlení, které je nutno považovat za zcela zásadní výdaj každé osoby, jehož výši zpravidla nelze žádným způsobem měnit. Tato skutečnost vede soud k závěru, že mimo lustrací ve veřejných registrech, nebyla úvěruschopnost žalovaného dostatečným a řádným způsobem ověřována, když žalobkyně od něj nežádala žádné doklady, zejména potvrzení o příjmu či pracovní smlouvu, potvrzení o dalším tvrzeném příjmu domácnosti a další, což by v daném případě za účelem zachování obezřetnosti při poskytování úvěru bylo z její strany na místě. Žalobkyně nijak nezkoumala výdaje žalovaného, pouze jeho úvěrové zatížení. Lze tak konstatovat, že žalobkyně na svoji povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru rezignovala a spokojila se pouze s tím, co jí tvrdil žalovaný, aniž by jakýmkoliv způsobem reflektovala zjištěné negativní poznatky a pochybnosti o jeho bonitě a věrohodnosti. Nadto zcela rezignovala na zkoumání úvěruschopnosti žalovaného při významném navýšení limitu úvěru z částky 40 000 Kč na 200 000 Kč.
14. Soud v obdobných věcech opakovaně připomíná, že je povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů či spokojením se sdělením žadatele o úvěr. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
15. To vše zcela nutně vede k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Avšak jak již bylo uvedeno shora, bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 216 350 Kč a žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to ve lhůtě přiměřené jeho možnostem. Na tuto jistinu žalovaný dosud žalobkyni, respektive její právní předchůdkyni, uhradil celkem 105 258 Kč. Soud jej tedy zavázal k úhradě dosud nesplacené části jistiny ve výši 111 092 Kč.
16. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“
17. V důsledku toho, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalovaného soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.
18. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
19. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo žalovaný, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná (když výši úroků, úroků z prodlení, soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí). Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.