4 C 130/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 83 147,02 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 6. 2. 2024. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému dne 6. 2. 2024 finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 78,1 % ročně, a to v celkem 36měsíčních splátkách po 3 750 Kč (včetně úhrady pojištění ve výši 121 Kč měsíčně). Žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 24. 6. 2024. Žalobkyni v důsledku neplacení splátek řádně a včas vzniklo právo na zaplacení tzv. nové jistiny v celkové výši 59 234 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč (za 2. a 3. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů), náhradu nákladů ve výši 400 Kč (za 2. a 3. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů), úhrady za pojištění ve výši 363 Kč (úhrada za pojištění obsažená ve splátkách 2., 3. a 4.) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru od 26. 6. 2024 do zaplacení, kterou žalobkyně požadovala k datu vyhotovení žaloby v celkové výši 22 152,02 Kč. Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku ve výši 78,1 % ročně z částky 49 625,01 Kč od 26. 6. 2024 do 19. 7. 2024 ve výši 2 471,28 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 49 625,01 Kč od 20. 7. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 26. 6. 2024 dosáhne částky 156 772 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou se žalobkyně domáhala též zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 60 995 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení.

2. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů. Žalobkyně ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku a neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání. Za pomoci zjištěných údajů a matematických modelů byl proveden tzv. skóring klienta, na základě kterého bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru.

3. Podáním ze dne 23. 7. 2025 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky ve výši 14 261 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 261 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení, co do částky 22 152,02 Kč a co do úroku ve výši 78,1 % ročně z částky 49 625,01 Kč od 26. 6. 2024 do 19. 7. 2024 ve výši 2 471,28 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 49 625,01 Kč od 20. 7. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 26. 6. 2024 dosáhne částky 156 772 Kč, a to bez dalšího odůvodnění.

4. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do částky ve výši 14 261 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 261 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení, co do částky 22 152,02 Kč a co do úroku ve výši 78,1 % ročně z částky 49 625,01 Kč od 26. 6. 2024 do 19. 7. 2024 ve výši 2 471,28 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 49 625,01 Kč od 20. 7. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 26. 6. 2024 dosáhne částky 156 772 Kč, zastavil (výrok I.). Předmětem žaloby tak zůstala částka 46 734 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 46 734 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení.

5. Žalobkyně za návrh na zahájení řízení dne 29. 7. 2025 zaplatila soudní poplatek ve výši 4 158 Kč. Dle § 10 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném a účinném znění, bude žalobkyni po právní moci tohoto rozsudku vrácena část soudního poplatku (ponížená o 1 000 Kč) ve výši 821 Kč.

6. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Obě strany souhlasily s rozhodnutím věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.; žalobkyně souhlasila výslovně.

7. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav. Dle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

8. Mezi účastníky byl dne 6. 2. 2024 prostředky komunikace na dálku podepsán návrh smlouvy o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 78,10 % ročně ve 36 pravidelných měsíčních splátkách po 3 750 Kč, kdy součástí této splátky byla učiněna i měsíční úhrada pojistného ve výši 121 Kč měsíčně. Celkem se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit 130 644 Kč bez pojištění (návrh smlouvy o úvěru, dodatek č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru). Návrh smlouvy byl žalovaným podepsán tak, že žalovaný obdržel na e-mail uvedený v žádosti o úvěr návrh smlouvy spolu s dalšími dokumenty, tyto podepsal zasláním podpisového kódu prostřednictvím SMS zprávy (podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru, zaslaná SMS ze dne 6. 2. 2024, přijatá SMS ze dne 6. 2. 2024). Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím platby žalobkyně ve výši 1 Kč na bankovní účet vedený na jméno žalovaného uvedený v žádosti o úvěr, přičemž jako variabilní symbol této platby byl uveden podpisový kód ke smlouvě (potvrzení o platbě 1 Kč ze dne 6. 2. 2024). Žalovaný poskytl žalobkyni také kopii svého občanského průkazu. K uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] došlo dne 9. 2. 2024, kdy bylo oznámení o schválení úvěru doručeno žalovanému (oznámení o schválení úvěru, dodejka). Žalovanému byl poskytnut splátkový kalendář, předsmluvní formulář s informacemi o úvěrujícím, standardní informace o spotřebitelském úvěru, informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru. Přílohou č. 1 k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 6. 2. 2024 bylo učiněno prohlášení žalovaného, že při podpisu návrhu podepsal zároveň přihlášku do skupinového pojištění splácet úvěry, které je sjednáváno na základě pojistné smlouvy č. [č. účtu] uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba]., na základě kterého se žalovaný zavázal hradit pojistné ve výši 121 Kč měsíčně společně se splátkou úvěru a vyslovil souhlas s tím, že žalobkyně je oprávněnou osobou pro výplatu pojistného plnění z pojištění, které je povinna využít k úplnému či částečnému splacení úvěru v případě pojistné události (příloha č. 1 k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, přihláška do pojištění). Žalovanému byl v této souvislosti poskytnut informační dokument o pojistném produktu, formulář informace o pojištění pro skupinové pojištění schopnosti splácet úvěry.

9. Z listiny označené jako hodnocení klienta ze dne 6. 2. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy sdělil, že je vdovec, jako formu bydlení označil „jiné“ (tj. nikoli vlastní, družstevní ani státní bydlení, bydlení v pronájmu ani bydlení u rodičů), jeho pravidelný příjem sestává ze starobního důchodu ve výši 19 374 Kč. Výdaje žalovaného byly vyčísleny částkou 4 860 Kč měsíčně (životní minimum), výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) byly ohodnoceny částkou 5 500 Kč měsíčně. Celkem tak výdaje žalovaného měly činit 10 360 Kč a rezerva 500 Kč. Žalobkyní byl dále předložen výpis žalovaného z NRKI v kategorii nízkého rizika a záznam z registru SOLUS, kterým žalovaný neprocházel.

10. Dne 6. 2. 2024 byl úvěr ve výši 50 0000 Kč vyplacen na účet č. [č. účtu] (doklad o vyplacení úvěru, výpis z účtu žalobkyně). Žalovaný na úvěr uhradil celkem 3 750 Kč (karta klienta).

11. Dopisy ze dne 21. 5. 2024 a 20. 6. 2024 žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění úvěru v důsledku nesplácení splátek. Dopisem ze dne 24. 6. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužných splátek a smluvní pokuty a oznámila zesplatnění celého úvěru, ke kterému došlo v důsledku nesplácení dlužné částky. Předžalobní výzvou ze dne 7. 11. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy. Tato výzva byla dle podacího archu odeslána téhož dne (přípisy a předžalobní výzva, podací arch).

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. k 6. 2. 2024 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 9. 2. 2024 (kdy bylo oznámení o schválení úvěru doručeno žalovanému) smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit společně s úrokem ve výši 78,10 % ročně.

19. Žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu v pozici chráněné strany – spotřebitele, neboť z ničeho nevyplynulo, že by smlouvu o úvěru uzavíral v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a žalobkyně toto ostatně ani netvrdila. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Daná zákonná povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná.

20. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy směřující k ochraně spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a dále dosavadní dluhové zatížení žalovaného. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

21. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze SOLUS, v níž není u žalovaného žádný záznam a z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI). Soud však nemá za prokázané, že by se žalobkyně zabývala reálnými výdaji žalovaného. Naopak vyšla jen z údajů sdělených žalovaným ohledně jeho nákladů na bydlení, aniž by bylo zřejmé, že by tyto výdaje byly reálně ověřovány. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a žalobkyně se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených žalovaným, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak nadhodnocují své příjmy a zejména zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona uloženu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Poskytovatel úvěru má pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem.

22. Co se týče výdajů na bydlení, které žalovaný uvedl jako „jiné“, tyto měla představovat částka 5 500 Kč měsíčně. Podle soudu je na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů každé osoby, kterou obecně nelze ani operativně snížit, a bude požadovat, a to zvláště v případě, kdy je tato tvrzená částka abnormálně nízká, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil. Toto přitom není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Bylo oprávněním a v zájmu žalobkyně po žalovaném žádat doložení dokladů, které souvisí s náklady za bydlení a souvisejícími službami, zejména pak žádat bližší informace o formě jeho bydlení, když označení „jiné“ je nepřiměřeně široké. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 4 860 Kč coby životní minimum, které ovšem nemá žádnou vypovídací hodnotu o majetkových poměrech konkrétního žadatele ve vztahu ke konkrétní výši úvěru a nedává žádný přehled o výdajích na oblékání, záliby, dopravu atd.

23. Soud s ohledem na shora uvedené uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, aby mohla následně učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 36 měsíců sjednané měsíční splátky ve výši 3 750 Kč (s pojištěním), a to i vzhledem k nízké výši tvrzených příjmů pocházejících pouze ze starobního důchodu. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) se zjevně příčí dobrým mravům. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. § 580 o. z.), přičemž za neplatnou je nutno považovat i pojistnou smlouvu o pojištění schopnosti splácet úvěr, když tato byla uzavřena na podkladě neplatné smlouvy o úvěru.. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu.

24. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaný z této částky dle karty klienta i vyjádření žalobkyně uhradil 3 750 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku 46 250 Kč. Co do zaplacení této částky tedy soud žalobě vyhověl.

25. Pokud jde o úrok z prodlení, soud tento taktéž zamítl s odkazem na rozsudek NS 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“

26. Ve zbývající části, tedy co do zaplacení částky 484 Kč představující neuhrazené pojistné, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 46 734 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení, soud žalobu (ve znění po částečném zastavení řízení) zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozhodnutí.

27. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle § 146 a § 142 o. s. ř. Zavinění na částečném zastavení řízení je nutno shledat na straně žalobkyně, která vzala žalobu zpět bez toho, aniž by byla ze strany žalovaného uspokojena. Poměr úspěchu a neúspěchu v řízení mezi účastníky tak lze shledat víceméně shodným, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

28. Pokud jde o lhůtu k plnění, postupoval soud podle § 87 zákona o spotř. úvěru, dle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V důsledku toho, že žalovaný je v řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu 6 měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená a v níž lze řešit možnost refinancování dluhu, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost vyžalovat si určení doby přiměřené možnostem žalovaného je zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.