Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 320,49 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 22 037,27 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 43 357,76 Kč od 11. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 43 357,76 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou se žalovanou dne 10. 7. 2024 uzavřela její právní předchůdkyně, společnost [Anonymizováno] (dříve [Anonymizováno]) pomocí prostředků komunikace na dálku. Na základě uvedené smlouvy žalovaná obdržela finanční prostředky ve výši celkem 43 357,76 Kč, které se zavázala vrátit nejpozději do 10. 1. 2025. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Úvěruschopnost žalované splatit úvěr byla posuzována její lustrací v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně dále uvedla, že jejím klientům je ponechána 10 % rezerva mezi příjmy a výdaji mimo splátku, která se musí rovnat minimálně životnímu minimu, tj. částce 4 860 Kč. Na základě provedené lustrace přitom nevznikly pochybnosti ohledně platební schopnosti žalované.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [Anonymizováno] byla dne 10. 7. 2024 uzavřena úvěrová smlouva, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým limitem 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem v sazbě 146,949 % ročně, a to stanovenými alespoň minimálními splátkami, které tvoří (a) 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem a poplatkem za výběr, nebo (b) 1 000 Kč, podle toho, která z těchto částek je vyšší. Smlouva byla podepsána pomocí prostředků komunikace na dálku tak, že se žalovaná nejdříve zaregistrovala na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně www.[Anonymizováno].cz, následně požádala o úvěr, přičemž (elektronickým podpisem) potvrdila, že se řádně seznámila s podmínkami smlouvy o úvěru a souhlasí s nimi. Součástí smlouvy byly standardní podmínky úvěrové smlouvy (smlouva v elektronické podobě a úvěrové podmínky). Žalované byly poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru (formulář standardní informace o spotřebitelském úvěru).
4. Žalovaná čerpala úvěr v celkové výši 30 000 Kč, a to převodem na bankovní účet č. [č. účtu], vedený na jméno žalované, ze dne 10. 7. 2024 (doklad o externí platbě). Žalovaná uhradila na pohledávku ze smlouvy o úvěru 8 679,51 Kč (platební historie). Z daňového dokladu – faktury v. s. [Anonymizováno] vyplynulo, že k 10. 9. 2024 byl zůstatek úvěru po poslední platbě vyčíslen na 28 728,56 Kč, náhrada účelně vynaložených nákladů na celkem 750 Kč, úrok za období čerpání na 14 110,52 Kč.
5. Smlouvou o opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 ve spojení s Dodatkem č. 2 ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 18. 11. 2021 a seznamem postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Dopisy ze dne 14. 2. 2025 bylo žalované oznámeno jednak postoupení pohledávky a jednak byla vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů; upomínka jí byla odeslána téhož dne (oznámení o postoupení pohledávky, výzva k úhradě před podáním žaloby, podací lístek).
6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dle § 2395 odst. 1 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tj. ke dni 10. 7. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
9. Soud má po zhodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně Multitude Bank p.l.c. a žalovaná uzavřeli prostřednictvím prostředků dálkové komunikace dne 10. 7. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč, na které žalovaná uhradila postupnými platbami 8 679,51 Kč. Otázkou, zda smlouva splňuje písemnou formu, se soud s ohledem na níže uvedené, nezabýval. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, která je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
10. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Jedná se přitom o povinnost každého poskytovatele úvěru, nezávisle na výši poskytnuté jistiny. Poskytovatel úvěru je povinen aktivně úvěruschopnost spotřebitele zjišťovat a prověřovat. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
11. Žalobkyně v rámci žaloby stručně obecně vyložila, jakým způsobem byla posuzována úvěruschopnost žalované, nicméně ani přes výzvu soudu nedoložila žádné údaje či podklady týkající se majetkových poměrů přímo ve vztahu k žalované a přes výzvu soudu nepředložila ani výsledky lustrace žalované v poukazovaných registrech. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací příjmy, základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a rovněž dosavadní dluhové zatížení klienta. Soudem současně musí být přezkoumatelné, že úvěruschopnost byla posuzována, proto musí být žalobkyní k posouzení této skutečnosti předloženy doklady. Jelikož tedy nebylo prokázáno, že ze strany poskytovatele úvěru byla řádně splněna povinnost posoudit úvěruschopnost žalované coby žadatelky o spotřebitelský úvěr, soud smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou, pročež žalobkyni vzniklo právo pouze na zaplacení jistiny v době přiměřené možnostem žalované.
12. V řízení bylo prokázáno, a žalovaná toto nikterak nerozporovala, že žalované byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuta částka 30 000 Kč, z níž žalovaná žalobkyni vrátila postupnými platbami celkem 8 679,51 Kč. Soud tedy žalovanou zavázal k úhradě zbývající části poskytnuté jistiny ve výši 21 320,49 Kč.
13. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalované poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“
14. V důsledku toho, že žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a soudu neuvedla, jaká je doba přiměřená jejím možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalované, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalované soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaná nebyla činná. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalované tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.
15. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
16. Na náhradu nákladů řízení by měla podle § 142 odst. 2 o. s. ř. mít právo žalovaná, když žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná (když výši úroků z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí). Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž jí ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).