Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 738,62 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 265,92 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5 101,63 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 487, 30 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 6 282,91 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 738,62 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] [Anonymizováno] (dále jen „právní předchůdkyní žalobkyně“), se žalovaným dne 18. 9. 2019 uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s pevným úrokem, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, úhradou za administrativní činnost a úhradou za umožnění platit splátky přímo v místě bydliště. Celkovou dlužnou částku ve výši 37 184 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč s tím, že poslední splátka je splatná dne 18. 11. 2020. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla s odbornou péčí posouzena na základě zhodnocení informací sdělených žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a jejich následným ověřením oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr a ověřeny doklady uvedenými v části „Doložení příjmu žadatele“. Žalovaný nedostál své povinnosti ze smlouvy, když žalobkyni uhradil pouze 26 182 Kč, přičemž poslední splátku ve výši 2 000 Kč uhradil dne 4. 10. 2022. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen jistinu ve výši 6 282,91 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 204,39 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 2899,62 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 549,91 Kč, úhradu za možnost platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 065,17 Kč, smluvní pokutu ve výši 5736,62 Kč, úrok ve výši 5 101,63 Kč za období od 19. 11. 2020 do 11. 7. 2023 z dlužné jistiny a zákonný úrok z prodlení ve výši 3 265,92 Kč (za dobu od prodlení do 11. 7. 2023). S ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně dále požadovala úrok z úvěru ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 6 282,91 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 487,30 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla následně smlouvou o postoupení pohledávek postoupena žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
3. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 18. 9. 2019 sjednána smlouva o úvěru č. [hodnota], kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 1 925 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, úhradou za vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč, a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalovaného ve výši 3 600 Kč, to vše v 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty v hotovosti v den uzavření smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky a předpis splátek. Úroková sazba sjednána ve výši 15 % p. a. Ve smlouvě dále bylo sjednáno, že pokud zákazník řádně včas nesplní povinnost uhradit splátku ani ve 30denní lhůtě po výzvě věřitele, stanou se dosud neuhrazená část celkové výše úvěru, úhrada za poskytnutí úvěru i náklady na vyhodnocení úvěru splatnými první den následující po uplynutí stanovené lhůty. V případě prodlení žalovaného s úhradou jakékoliv splátky, je žalovaný povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky (smlouva o úvěru, předpis splátek). Žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil celkem částku 26 182 Kč, poslední úhrada byla provedena dne 4. 10. 2022 (transakční historie).
4. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán na dobu určitou do 22. 12. 2019 u zaměstnavatele [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem ve výši 19 201 Kč. Měsíční výdaje žalovaného činily 3 000 Kč na bydlení a energie, 5 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a dále 3 500 Kč na měsíční splátky stávajících půjček. Žalovaný dále uvedl, že bydlí u rodičů, splácí dluh vůči jinému věřiteli ve výši 50 000 Kč, z něhož zbývá doplatit 25 000 Kč. K žádosti byly předloženy výplatní pásky za měsíce červen-srpen roku 2019, pracovní smlouva a dodatky č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Z těchto bylo soudem zjištěno, že žalovaný byl od [datum] zaměstnán u zaměstnavatele [právnická osoba] na dobu určitou do 22. 12. 2019, jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 19 201 Kč.
5. Smlouvou ze dne 2. 8. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek). Žalovaný byl o postoupení pohledávek vyrozuměn oznámením právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 15. 8. 2023 (oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 16. 10. 2023, odeslanou následujícího dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 31. 10. 2023 (předžalobní upomínka, podací lístek).
6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
9. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 18. 9. 2019 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
13. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
14. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednaných splátkách spolu s pevným úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, poplatkem za administrativní činnost a poplatkem za umožnění splátek v hotovosti v místě bydliště. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 o. z.
15. Jelikož žalovaný v uvedeném smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco právní předchůdkyně žalobkyně jako podnikající právnická osoba, je třeba na uvedený závazkový vztah mezi účastníky aplikovat úpravu zákona o spotřebitelském úvěru. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
16. Dle tvrzení žalobkyně její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy žádala od žalovaného informace ohledně finanční situace i rodinných, majetkových, pracovních i jiných poměrech, k čemuž si také od žalovaného k žádosti o úvěr nechala předložit výplatní pásky a pracovní smlouvu. Z uvedených listin předložených žalobkyní však nelze učinit závěr, že by právní žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně uváděla, že na základě žalovaným sdělených informací a předložených dokladů měla předchůdkyně žalobkyně za ověřené, že žalovaný je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 19 2021 Kč, jeho výdaje pak byly ověřeny na základě výpisů z bankovního účtu.
17. Soudem bylo z uvedených dokladů zjištěno, že žalovaný skutečně byl zaměstnán, stejně tak z dokladů vyplývá tvrzený příjem. Z předložených listin však žádným způsobem nevyplývá, zda a jak, popř. s jakým výsledkem byly posuzovány a ověřovány výdaje žalovaného, neboť žalobkyně nepředložila soudu výpisy z bankovního účtu žalovaného, přestože byla vyzvána k doložení všech důkazů výzvou ze dne 26. 7. 2024. Na výzvu žalobkyně reagovala, nepředložila však důkazy k prokázání tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalovaného z hlediska výdajů. To vede soud k závěru, že výdaje žalovaného na bydlení, jídlo a další osobní náklady právní předchůdkyní žalobkyně nebyly zřejmě vůbec ověřovány, ale pouze převzaty ze žádosti o úvěr. Ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytoval úvěr poskytne pouze za situace, kdy nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu přitom musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Pokud žalobkyně zřejmě vůbec neověřovala, zda žalovaným uváděná výše měsíčních výdajů odpovídá skutečné výši těchto výdajů, tedy kdy neměla vědomí o skutečných výdajích žalovaného, lze jen stěží dospět k závěru, že o schopnosti žalovaného splácet nemohla mít žádné pochybnosti. Ostatně je třeba zdůraznit, že sám žalovaný v žádosti uváděl dluhové zatížení, a za této situace by soud očekával, že předchůdkyně žalobkyně zachová potřebnou obezřetnost a bude od žalovaného žádat předložení dalších dokladů za účelem úplného posouzení jeho schopnosti splácet úvěr, to se však zjevně nestalo. Postup předchůdkyně žalobkyně tak lze považovat za zcela nepostačující. Je povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů, popř. údajů sdělených žalovaným.
18. Soud tak nemá za prokázané, že by se právní předchůdkyně žalobkyně zabývala reálnými výdaji žalovaného a dostatečným způsobem prověřovala jeho úvěruschopnost. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a žalobkyně se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených žalovaným, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů klientem. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak nadhodnocují své příjmy a zejména zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona uloženu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. [adresa] ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Poskytovatel úvěru má pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem.
19. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Avšak jak již bylo uvedeno shora, bylo provedeným dokazováním prokázáno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky 20 000 Kč, a žalovaný je tak od počátku povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuty bez právního důvodu.
20. Žalovaný však již na poskytnutou jistinu dle předložené transakční historie a sdělení žalobkyně uhradil částku 26 182 Kč, tedy více než činila poskytnutá jistina, a tato tedy již byla zcela uhrazena, a soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu zamítl. Stejně tak byla žaloba zamítnuta co do požadovaných dlužných úhrad, úroku z úvěru a smluvní pokuty, neboť je zřejmé, že s ohledem na shledanou absolutní neplatnost smlouvy žalobkyni nárok na tyto nesvědčí.
21. Konečně pak soud žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení. V tomto ohledu soud připomíná, že vzhledem k absenci zákonné úpravy doby plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala, že žalovanému byla zaslána předžalobní výzva ze dne 13. 10. 2023, kde byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 31. 10. 2023. V řízení však bylo prokázáno, že dluh z bezdůvodného obohacení žalovaný žalobkyni nejpozději ke dni 4. 10. 2022, tedy ještě před zasláním předmětném výzvy, uhradil a nemohl se tak dostat do prodlení s jeho úhradou. Žalobkyni tak právo na požadované příslušenství v podobě úroku z prodlení nesvědčí.
22. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo žalovaný, neboť žalobkyně byla v řízení zcela neúspěšná. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.