Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

4 C 160/2024

Soud: Okresní soud v HodoníněDatum rozhodnutí: 19. 11. 2024Č. j.: 4 C 160/2024-55Samosoudkyně: Mgr. Petra SvačinováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 14. 3. 2025Předmět řízení: zaplacení 26 871,82 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSHO:2024:4.C.160.2024.1
smlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 26 871,82 Kč s úrokem ve výši 13,9 % ročně z částky 20 219,41 Kč od 30. 11. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 219,41 Kč od 30. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 26 871,82 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 25. 6. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Tato částka byla dne 25. 6. 2020 vyplacena na účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr včetně smluvních úroků ve výši 13,9 % ročně, cenou za vyřízení úvěru ve výši 600 Kč a sjednaných poplatků, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč s tím, že poslední splátka bude uhrazena ke dni 5. 9. 2023. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že žalovaný uváděl příjem ve výši 12 856 Kč, který byl prověřen v rámci příchozích transakcí na účtu žalovaného. Dále byla provedena lustrace žalovaného v insolvenčním rejstříku, lustrací v CBCB byla ověřena platební morálka žalovaného. Ohledně výdajů žalovaného se [Anonymizováno] nespokojila s výší tvrzenou žalovaným (žalovaný deklaroval výdaje ve výši 0 Kč), ale naopak na základě statistických údajů a interních informací žalobkyně byla stanovena částka 5 771 Kč. Žalovaný nedostál svým povinnostem ze smlouvy, když nehradil sjednané splátky řádně a včas, neboť na splátkách a sjednaném pojištěné uhradil pouze 64 913,45 Kč, přičemž poslední splátka ve výši 889,23 Kč byla uhrazena dne 11. 11. 2022, proto žalobkyně úvěr ke dni 22. 2. 2023 zesplatnila. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 219,41 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 193,60 Kč (úrok ve výši 13,90 % z částky 20 219,41 Kč za období od 23. 2. 2023 do 29. 11. 2023), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 358,81 Kč (úrok z prodlení ve výši 15 % účtovaný průběžně z částek jistiny po splatnosti za období od 23. 2. 2023 do 29. 11. 2023) a poplatků ve výši 2 100 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného pak žalobkyně dále požaduje také zaplacení úroku ve výši 13,9 % ročně z jistiny od 30. 11. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z jistiny od 30. 11. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

3. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovaným byla k žádosti žalovaného dne 25. 6. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 13,9 %, poplatkem za vyřízení úvěru ve výši 600 Kč a poplatkem za vedení účtu, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč s tím, že první splátka bude splatná dne 5. 8. 2020 a poslední splátka ve výši 815 Kč dne 5. 9. 2023. Ze smlouvy dále vyplývá oprávnění žalobkyně pro případ prodlení žalovaného se splacením 1 splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo pro případ prodlení se splacením více než 2 splátek prohlásit úvěr za splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly také Všeobecné obchodní podmínky a Ceník účinný od 25. 1. 2018. Pro případ prodlení žalovaného bylo dále sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat smluvní pokutu i náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prodlením dle Ceníku. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že mu před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy byly poskytnuty standardní informace a důležité právní aspekty uzavírané smlouvy (smlouva o úvěru, standardní informace o spotřebitelském úvěru, ceník). Dne 25. 6. 2020 byla částka ve výši 60 000 Kč vyplacena ve prospěch účtu č. [č. účtu] (přehled čerpání). Žalovaný uhradil celkem částku 64 913,45 Kč, poslední splátka byla uhrazena dne 11. 11. 2022 (přehled splátek, výpis z úvěrového účtu). Dopisy ze dne 26. 11. 2022 a 14. 12. 2022 byl žalovaný informován o existenci nedoplatku a vyzván k jeho úhradě (1. upomínka, 2. upomínka). Žalovanému byl dne 21. 11. 2022 naúčtován poplatek ve výši 300 Kč a dále ve dnech 21. 12. 2022 a 20. 1. 2023 poplatky ve výši 2 x 900 Kč, v souladu s čl. 5. 3 Ceníku (přehled poplatků, Ceník Soukromá klientela – V. úvěry). Žalovaný byl dopisem ze dne 21. 1. 2023 vyzván k úhradě nedoplatku do 22. 2. 2023 a současně informován, že v případě marného uplynutí lhůty přistoupí žalobkyně k zesplatnění úvěru (3. upomínka). Ke dni 22. 2. 2023 žalobkyně celý úvěr zesplatnila, o čemž byl žalovaný písemně informován dopisem z téhož dne (rozhodnutí o okamžité splatnosti). Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen jistinu ve výši 20 219,41 Kč, úrok ve výši 2 193,60 Kč, úrok z prodlení ve výši 2 358,81 Kč a poplatky ve výši 2 100 Kč (výpis z knih, podklady pro soudní jednání, přehled úroků, přehled poplatků). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván dále předžalobní výzvou ze dne 24. 10. 2023, kterou si převzal dne 27. 10. 2023 (výzva k zaplacení před podáním žaloby, dodejka).

4. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně výpis z účtu žalovaného za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2020, způsob zkoumání úvěruschopnosti pak byl popsán ve formuláři posouzení úvěruschopnosti klienta. Dle formuláře žalovaný ve své žádosti o poskytnutí úvěru deklaroval příjem ve výši 12 856 Kč, tato výše měla být prokázána z výpisu z účtu vedeného u žalobkyně. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2020 vyplývá, že žalovanému byl v předmětných měsících vyplácen příjem od zaměstnavatele [právnická osoba], a to v měsíci březnu ve výši 2 535 Kč, v měsících dubnu a květnu 2020 již ve výši 17 798 Kč a 18 235 Kč. Z výpisů z účtu jsou zřejmé také výdaje žalovaného, jednalo se zejména o platby za potraviny, služby a další běžné produkty pravidelné spotřeby, nejednalo se o výdaje za bydlení, energie apod. Z výpisů z účtu je dále zřejmé, že výdaje se v měsíci březnu a květnu 2020 přibližně rovnaly příjmům, jen za duben 2020 byly výdaje menší. Tak za březen z účtu žalovaného odešla částka 2 079 Kč, za duben 2020 částka 6 549,90 Kč a za květen částka 17 542,20 Kč. Dle formuláře posouzení úvěruschopnosti klienta byly výdaje žalovaného na základě žádosti a interních informací banky stanoveny na částku 5 771 Kč, dále bylo zjištěno, že žalovaný neměl v době žádosti o úvěr žádné poskytnuté úvěry.

5. Soud k důkazu neprovedl oznámení ze dne 27. 9. 2016, neboť toto oznámení o několik let předchází uzavření předmětné smlouvy o úvěru, k předmětné úvěrové smlouvě se tedy nevztahuje a soud z něj nemohl učinit žádná relevantní zjištění.

6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ustanovení § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Dle ustanovení § 1931 o. z., bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval jako spotřebitel, zatímco žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba vzniklý závazkový vztah posuzovat jako spotřebitelský úvěr. Soud se tedy předně zabýval tím, zda žalobkyně při uzavírání smlouvy posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

13. Soud má za to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost ověřit úvěruschopnost žalovaného, když sice měla kusé znalosti o příjmech a výdajích na běžném účtu žalovaného, nikoliv však k podstatným nákladům, které u každého člověka představují náklady na bydlení a na energie. Žalobkyně provedla pouze šetření v dostupných bankovních i nebankovních registrech, přičemž bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době žádosti zatížen žádnými dalšími úvěrovými produkty, ohledně výdajů žalovaného však vyšla pouze z odhadu, interních informací a statistických údajů; a dospěla tak k částce 5 771 Kč na výdaje žalovaného. Z výpisu z účtu je však zřejmé, že měsíčně žalovaný vynakládal cca tolik, co činily jeho příjmy na účtu, tj. v březnu 2020 cca 2 000 Kč, v dubnu cca 6 500 Kč a květnu 2020 dokonce 17 500 Kč, a to přitom není započtena částka na bydlení a energie, kterou měla žalobkyně zkoumat a ani částka, kterou žalobkyně stanovila odhadem. Z výpisů z účtu je zřejmé, že výdaje byly povětšinou za potraviny v supermarketech a za drogistické zboží v drogeriích, výjimečně výběr v hotovosti. Přitom se výdaje žalovaného za tři zkoumané měsíce tak výrazně zvýšily, aniž by přitom zahrnovaly výdaje na bydlení, že je zřejmé, že bylo na místě ze strany žalobkyně zkoumat, zda a jakým způsobem žalovaný hradí náklady na bydlení. Z vydělaných peněžních prostředků mu totiž nezbývala ani částka stanovená žalobkyní odhadem. Je přitom povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů či spokojením se sdělením žadatele o úvěr, to zejména za situace deklarovaného příjmu žalovaného v průměrné výši 12 856 Kč. Zatížit žalovaného splácením částky 2 000 Kč měsíčně za situace, kdy mu nezbývala ani částka zjištěná žalobkyní odhadem na výdaje, nesvědčí o přístupu k posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí.

14. Podle přesvědčení soudu žalobkyně jako poskytovatelka úvěru s odbornou péčí náležitě neověřila schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách v situaci, kdy sice zjistila jeho příjmy, avšak neverifikovala jeho pravidelné měsíční výdaje.

15. Požadavek posuzování úvěruschopnosti dlužníka předpokládá ověřit údaje, které věřitel získal od dlužníka. Tak např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, přijal závěr, podle něhož dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka vyplývá, že zde jsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, následuje sankce v podobě neplatnosti smlouvy.

17. Úvěruschopnost žalovaného tak nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována, a smlouvu o spotřebitelském úvěru je třeba posoudit jako absolutně neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Soud podotýká, že za situace, kdy z uvedených informací vyplývajících z výpisů z účtu vyvstávala pochybnost o solventnosti žalovaného, bylo na místě ze strany žalobkyně zachovat obezřetnost. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu přitom musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. A to bez ohledu na výši poskytovaného úvěru. Lze tedy konstatovat, že postup žalobkyně nelze považovat za řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytoval úvěr poskytne pouze za situace, kdy nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

18. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Bylo prokázáno, že žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 60 000 Kč a na tuto částku uhradil 64 913,45 Kč. Žalobkyni tak nevznikl nárok na zaplacení žalované částky, a soud proto žalobu zamítl.

19. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo žalovaný, neboť žalobkyně byla v řízení neúspěšná. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací