Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 8 620 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 15. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 18 620 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované dne 14. 12. 2023 poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet pravidelnými měsíčními splátkami společně s úrokem ve výši 40 % měsíčně, vždy k 13. dni v měsíci. Žalovaná však nesplnila své povinnosti ze smlouvy, když nehradila splátky řádně a včas, žalobkyně proto úvěr ke dni 14. 4. 2024 zesplatnila. Pohledávka za žalovanou byla nejprve postoupena na společnost [právnická osoba]. a následně pak touto společností na žalobkyni. Žalobkyně proto požadovala po žalované uhradit jistinu ve výši 10 000 Kč, smluvní úrok za první měsíc doby čerpání úvěru ve výši 4 000 Kč, smluvní pokutu v kapitalizované výši 4 620 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 15. 4. 2024 do zaplacení. Dle vyjádření žalobkyně neuhradila žalovaná na pohledávku ze smlouvy o úvěru ničeho.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 14. 12. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr až do výše úvěrového limitu 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 40 % měsíčně stanovenými splátkami. V případě prodlení byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Dle čl. IV. smlouvy byla žalovaná povinna v případě prodlení zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se ocitla v prodlení. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Všeobecné obchodní podmínky, které žalobkyně doložila. Smlouva byla podepsána za pomocí prostředků komunikace na dálku tak, že se žalovaná nejdříve zaregistrovala na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně [Anonymizováno], kam zadala své osobní údaje, registrace byla dokončena zadáním kódu z verifikační SMS. Zároveň potvrdila, že se řádně seznámila s podmínkami smlouvy o úvěru a souhlasí s nimi (zjištěno smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 12. 2023 a obchodních podmínek). Smlouva byla uzavřena k žádosti žalované, v rámci níž uvedla, že žije ve společné domácnosti s partnerem, je na rodičovské dovolené, její příjem činí 30 636 Kč měsíčně, přičemž své měsíční výdaje vyčíslila částkou 5 000 Kč měsíčně (žádost o spotřebitelský úvěr č. [hodnota]). K ověření své identity žalovaná předložila fotokopii občanského průkazu. Žalované byl poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a žalovaná současně souhlasila se zpracováním svých osobních údajů.
4. Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na bankovní účet č. [č. účtu], uvedený žalovanou ve smlouvě, dne 14. 12. 2023 částku 10 000 Kč, kdy jako variabilní symbol platby bylo užito rodné číslo žalované (výpis z účtu č. [č. účtu]). Dle sdělení [právnická osoba]. ze dne 20. 3. 2026 byla majitelem tohoto bankovního účtu v rozhodném období žalovaná.
5. Právní předchůdkyně žalobkyně přípisem ze dne 14. 4. 2024 úvěr zesplatnila k témuž dni, neboť žalovaná byla v prodlení s úhradou stanovených splátek a vyzvala ji k úhradě dlužné částky do tří dnů (zesplatnění spotřebitelského úvěru č. [hodnota]).
6. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 postoupena společnosti [právnická osoba]. (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 včetně seznamu pohledávek). Následně byla pohledávka za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 včetně seznamu pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 20. 7. 2025, odeslaným žalované dne 23. 7. 2025 (oznámení o postoupení pohledávky, potvrzení o podání).
7. Předžalobní upomínkou ze dne 20. 7. 2025, odeslanou žalované dne 23. 7. 2025, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů (výzva k úhradě před podáním žaloby, potvrzení o podání).
8. Na základě shora uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ani netvrdila.
10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. ke dni 14. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru: poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované její právní předchůdkyně posuzovala na základě tvrzení žalované v žádosti o úvěr a na základě lustrací žalované v externích registrech, avšak nepředložila žádné doklady, jimiž by proces posuzování úvěruschopnosti žalované prokázala. Není tak vůbec zřejmé, jakým způsobem tvrzenou výši příjmů a výdajů žalované právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované ověřovala. Pokud se jedná o příjmy žalované, tato tvrdila, že činí 30 636 Kč měsíčně, zároveň však uvedla, že je na rodičovské dovolené. Je přitom všeobecně známo, že dávky státní sociální podpory pro rodiče na rodičovské dovolené této výše zdaleka nedosahují, proto bylo na právní předchůdkyni žalobkyně, aby zdroje příjmů žalované řádně ověřila (např. potvrzením o vyplacených dávkách státní sociální podpory, výpisem z bankovního účtu žalované). Co se týče výdajů žalované, právní předchůdkyně žalobkyně tyto opět zjevně nezkoumala nijak blíže, tyto nijak neověřovala, nezkoumala, z jakých položek se skládají a spoléhala se pouze na tvrzení žalované, že tyto činí 5 000 Kč měsíčně. Soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Ve vztahu k povinnosti zkoumat úvěruschopnost je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
17. Na základě popsaných zjištění a úvah soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené jejím možnostem.
18. Jelikož žalovaná na poskytnutou jistinu dle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nerozporovala, dosud ničeho neuhradila, soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč (výrok I.).
19. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalované poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“
20. V důsledku toho, že žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a soudu neuvedla, jaká je doba přiměřená jejím možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalované, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalované soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaná nebyla činná. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalované tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.
21. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť na smluvní úrok a smluvní pokutu z absolutně neplatné smlouvy žalobkyni nárok nevznikl, současně ani na úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny nedostala.
22. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy na náhradu nákladů řízení by měla mít právo žalovaná, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná (když výši úroků z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí). Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž jí ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.