Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 560 Kč, a to do jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 183,70 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 272,81 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 825,64 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 524,87 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 17 624,87 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 366 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 21 743,70 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdkyní žalobkyně“), se žalovanou dne 14. 5. 2024 uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované bezúčelový úvěr až do výše 20 000 Kč. Žalovaná se v souvislosti s poskytnutým úvěrem zavázala hradit právní předchůdkyni žalobkyně minimální měsíční splátky, a to až do doby, kdy uhradí celkovou dlužnou částku spolu s úroky, poplatky a náklady. O dlužných částkách byla informována měsíčně. Úrok byl sjednán ve smlouvě, poplatky a náklady ve smluvních podmínkách. Pro nesplnění podmínek byl úvěr zesplatněn ke dni 16. 10. 2024. Žalovaná uhradila celkem částku 3 440 Kč a zůstala tak dlužna na jistině částku 17 624,87 Kč, na dlužném poplatku 900 Kč, na úrocích z jistiny do zesplatnění 3 218,83 Kč, na kapitalizovaných úrocích od 17. 10. 2024 do 28. 4. 2025 částku 1 825,64 Kč a na kapitalizovaných zákonných úrocích z prodlení od 17. 10. 2024 do 28. 4. 2025 částku 1 272,81 Kč. Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroku ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny od 29. 4. 2025 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 524,87 Kč (sestávající z dlužné jistiny a dlužného poplatku) od 29. 4. 2025 do zaplacení. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na základě smlouvy ze dne 28. 4. 2025 na žalobkyni. Při posouzení úvěruschopnosti vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací z interních databází a externích registrů, z výpisu z bankovního účtu žalované, kdy získala údaje o finanční situaci žalované za dostatečné období.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 14. 5. 2024 prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr až do výše 20 000 Kč (osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru). Žalovaná se zavázala úvěr hradit pravidelnými minimálními měsíčními platbami vždy k 18. dni v měsíci do doby, než uhradí celkovou dlužnou částku spolu s úrokem ve výši 60 % ročně. Součástí smlouvy byly učiněny smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru, formulář standardní informace o spotřebitelském úvěru, kdy v obou těchto listinách byly obsaženy podrobnosti úvěru. Dle čl. 8.4. smluvních podmínek byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna za každou upomínku zaslanou žalované v případě jejího prodlení s úhradou dlužné částky účtovat částku 300 Kč.
4. Žalovaná čerpala dne 14. 5. 2024 částku 8 000 Kč a dne 17. 5. 2024 částku 12 000 Kč, v obou případech bezhotovostně převodem na bankovní účet č. [č. účtu], který se shodoval s bankovním účtem uvedeným v osobních podmínkách smlouvy o spotřebitelském úvěru (potvrzení o provedení transakcí).
5. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradila částku 3 440 Kč, a to celkem dvěma platbami po 1 720 Kč (tabulka umoření). Žalovaná byla k úhradě dlužné částky ve výši 4 156,96 Kč vyzvána dne 11. 9. 2024 (výzva před zesplatněním dluhu).
6. Pohledávku za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 na žalobkyni. O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 28. 4. 2025, v němž byla současně vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení. Dle podacího lístku byl tento dopis odeslán žalované žalobkyní dne 22. 5. 2025 (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). Žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána dále předžalobní upomínkou ze dne 29. 7. 2025, odeslanou dle podacího lístku následujícího dne, tj. dne 30. 7. 2025, a to ve lhůtě nejpozději do 13. 8. 2025 (předžalobní upomínka, podací lístek).
7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
9. Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tj. k 14. 5. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
13. Ze shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve sjednané výši, a žalovaná se zavázala vrátit tyto prostředky ve sjednaných splátkách spolu se sjednanými úroky. Žalovaná však porušila své povinnosti ze smlouvy, když nehradila sjednané splátky řádně a včas. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena v souladu s ustanovením § 1879 o. z. na žalobkyni, a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
14. Jelikož žalovaná v uvedeném smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco právní předchůdkyně žalobkyně jako podnikající právnická osoba, je třeba na uvedený závazkový vztah mezi účastníky aplikovat úpravu zákona o spotřebitelském úvěru. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalované. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“
15. Dle tvrzení žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy vzala v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů. Bonitu žalované a udržitelnost jejích příjmů měla právní předchůdkyně ověřit z bankovního účtu žalované za dostatečně dlouhé období. Žalobkyně však nesplnila svou povinnost prokázat, že její právní předchůdkyně skutečně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, když přes výzvu soudu nedoložila výpisy z bankovního účtu žalované, na něž v žalobě odkazovala, ani žádný další doklad osvědčující, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumána. Bez ověřených a úplných údajů o příjmech a výdajích není možné komplexním způsobem provést řádnou analýzu finančního rozpočtu žalované, tím spíše ani zhodnotit její celkové poměry a s tím spojenou schopnost úvěr splácet. Za této situace, kdy žalobkyně dokumenty, kterými prověřovala možnou úvěruschopnost žalované, nedoložila, nebylo možné zjistit, zda doklady o příjmech a výdajích vůbec a jakým způsobem prověřovala.
16. Soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru povinna při jeho poskytování náležitě posuzovat schopnost žalované splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, a ve smyslu ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru také uchovat doklady a dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti žalované. Bez doložení těchto dokumentů však nebylo možné zjistit, zda příjmy a výdaje uvedené v portálu žalované odpovídaly skutečnosti. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet.
17. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalované nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a nezbylo tak než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalovaná tak byla povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené jejím možnostem.
18. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr již před podáním žaloby uhradila žalobkyni dle tabulky umoření a sdělení žalobkyně, které žalovaná nerozporovala, částku 3 440 Kč, k úhradě zbývá 16 560 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 16 560 Kč (výrok I.).
19. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalované poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“
20. V důsledku toho, že žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a soudu neuvedla, jaká je doba přiměřená jejím možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu jednoho roku, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalované, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalované soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaná nebyla činná. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalované tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.
21. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť žalobkyni nevznikl nárok na úroky a poplatky z absolutně neplatné smlouvy, současně ani nárok na zaplacení úroků z prodlení, neboť žalovaná se dosud do prodlení s vrácením jistiny nedostala.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 366 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 14 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 57 % a úspěchu žalované v rozsahu 43 %, když výši úroků a úroků z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 743,70 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Za doplnění žaloby ze dne 21. 1. 2026 soud žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť tvrzení v tomto podání obsažená a důkazy tímto podáním označené měly a mohly být učiněny již součástí žaloby. Soud ve věci aplikoval § 14b a. t., neboť návrh na zahájení tohoto řízení užívá žalobkyně opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, současně předmětem řízení není částka převyšující 50 000 Kč. Pokud se jedná o lhůtu k plnění, platí totéž, co bylo uvedeno výše.