Výrok
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 43 472,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 710,66 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 43 472,32 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku celkem 27 798 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny s příslušenstvím (smluvní úrok, poplatek za vyplacení úvěru) zaplatit žalobkyni poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 545,34 Kč a poplatek za službu „Presto“ ve výši 2 309,12 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, a dále nahlédla do příslušných registrů. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a na úvěr zaplatil pouze 53 729,90 Kč, z toho 6 760,07 Kč bylo započteno na jistinu a 46 969,83 Kč na poplatky, smluvní pokutu a smluvní úrok. Žalobkyni dále vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty za prvních 90 dnů žalovaného v prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, tj. ve výši 175,96 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 710,66 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 11. 1. 2024 prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 18 300 Kč a žalovaný se zavázal společně s jistinou nejpozději do 4. 7. 2025 zaplatit žalobkyni taktéž smluvní úrok ve výši 1,016 % denně, poplatek za vyplacení úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a dále za volitelnou službu „Klidné spaní“ částku ve výši 3,66 Kč denně a za volitelnou službu „Presto“ částku ve výši 165 Kč za každé vyplacení plnění. Dle článku VIII. odst. 1 smlouvy má žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s úhradou právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, až do zaplacení. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Všeobecné obchodní podmínky, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Předpis denních splátek, Formulář s informacemi pro spotřebitele, Formulář s údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru, kdy tyto dokumenty dále konkretizovaly obsah smlouvy. Totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy byla ověřena prostřednictvím autorizační platby z bankovního účtu (viz dokument autorizace ověření totožnosti, BankID výpis). Z přehledu bankovních transakcí plyne, že žalobkyně zaslala na účet č. [č. účtu] postupnými platbami v období od 11. 1. 2024 do 11. 4. 2024 celkem částku 27 798 Kč.
4. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnost“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a výpočtu, který učiní na základě takto získaných poznatků. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalovaném, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaný v době poskytnutí úvěru měl žít v domácnosti se dvěma dalšími osobami. Co se týká příjmu žalovaného, tento uvedl částku 28 000 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 15 900 Kč (viz také dokument „Identifikované příjmy“). Stran měsíčních výdajů pak žalovaný uvedl, že tyto činí 14 000 Kč, z toho výdaje na půjčky 1 000 Kč, výdaje na bydlení 12 000 Kč a další nezbytné výdaje 1 000 Kč; žalobkyně zvažovala výdaje v minimální výši 10 170 Kč a dále také rezervu ve výši 780 Kč. Disponibilní příjem žalovaného dle výpočtu žalobkyně činil 5 700 Kč.
5. Z výpisu z běžného účtu vedeného na jméno žalovaného č. [č. účtu] pořízený společností [Anonymizováno] za období od 23. 1. 2023 do 11. 1. 2024 soud zjistil, že téměř veškeré příjmy tohoto účtu jsou představovány vklady v hotovosti přes ATM v průměrné výši 14 650 Kč měsíčně. Jiné příjmy, než hotovostní vklady jsou zcela nahodilé (např. částka 150 Kč označená jako „VRATKA“ zaslaná společností [právnická osoba]., případně částka 994 Kč označená jako „přeplatek [Anonymizováno] “ zaslaná [tituly před jménem] [jméno FO], či částka 500 Kč označená jako „[právnická osoba] – vrácení chybné platby“ zaslaná společností [právnická osoba]). Z předloženého výpisu je současně zřejmé, že žalovanému byla poskytnuta půjčka od společnosti [právnická osoba]., kterou průběžně splácel. Konečný zůstatek označeného bankovního účtu činil k 11. 1. 2024 částku -122,18 Kč.
6. Dopisem odeslaným dne 27. 1. 2025 žalobkyně vypověděla smlouvu o úvěru s okamžitou platností a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dluhu. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále vyzván předžalobní upomínkou ze dne 21. 5. 2025, a to do tří dnů. Upomínka byla téhož dne odeslána na žalobkyni známou adresu žalovaného (dle smlouvy), což žalobkyně doložila podacím lístkem.
7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 11. 1. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
13. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
14. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů a také na základě provedeného výpočtu disponibilního příjmu. Ke zkoumání příjmů žalovaného žalobkyně doložila dokument „Identifikované příjmy“, dle něhož činil čistý příjem žalovaného částku 15 900 Kč měsíčně. Žalobkyně však i přes výzvu soudu nedoložila žádný doklad, na základě kterého k výši identifikovaného příjmu žalovaného dospěla. Pokud žalobkyně soudu předložila výpis z běžného účtu žalovaného pořízený společností [Anonymizováno] za období jednoho roku předcházejícího uzavření smlouvy, ani z tohoto nelze učinit kvalifikovaný závěr o průměrné výši měsíčních příjmů žalovaného, respektive původu těchto příjmů. Z předloženého výpisu z běžného účtu vyplývají pouze opakované (a vcelku nahodilé) hotovostní vklady peněžních prostředků žalovaným přes ATM, kdy z tohoto nelze bez dalších informací a dodatečných podkladů usuzovat, že představují pravidelný příjem žalovaného. Žalobkyně v této souvislosti od žalovaného nežádala informace o jeho zaměstnavateli, popřípadě o jeho samostatné výdělečné činnosti či o jiných zdrojích příjmů žalovaného a nemohla tak bez dalšího dospět k závěru o ověřeném čistém měsíčním příjmu žalovaného ve výši 15 900 Kč. Tato tvrzená výše příjmu žalovaného, kterou měla žalobkyně za ověřenou, se přitom ani neshoduje s průměrnou výši prováděných měsíčních hotovostních vkladů, tj. 14 650 Kč. Pokud se jedná o výdajovou stránku žalovaného, žalobkyně vycházela z minimálních výdajů žalovaného ve výši 10 170 Kč, sám žalovaný pak tvrdil jejich výši v částce 14 000 Kč. Lze mít za prokázané, že žalobkyně ověřila běžné výdaje žalovaného na potraviny, pohonné hmoty, telefonní služby a další prostřednictvím výpisu z jeho běžného bankovního účtu. Kromě těchto výpisů však žalobkyně k doložení zkoumání výdajové stránky žalovaného nepředložila ničeho. Žalobkyně dle doložených dokumentů žádným způsobem neověřila, jaké jsou náklady na bydlení žalovaného, ba ani způsob jeho bydlení (ve vlastním, v nájmu apod.), tudíž nemohla dospět ke kvalifikovanému závěru o tom, že náklady na bydlení žalovaného činí jím tvrzenou výši 12 000 Kč (když platby v této výši z předloženého výpisu z účtu nevyplývají). Žalobkyně současně dle předložených dokladů nereflektovala předchozí úvěrové zatížení žalovaného, když z předloženého výpisu vyplývá několik transakcí od nebankovních společností poskytujících úvěry (primárně pak [právnická osoba].), současně pak žádným způsobem nereflektovala záporný zůstatek na bankovním účtu žalovaného. K tomuto soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
16. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 27 798 Kč, a to ve lhůtě přiměřené jeho možnostem ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
17. Jelikož žalovaný na svůj dluh dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, dosud uhradil částku 53 729,90 Kč, je zřejmé, že již uhradil více, než kolik byl povinen. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).
18. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, měl by dle § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení. Ze spisu se však nepodává, že by mu náklady vznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).