Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 139 440,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 139 440,50 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 57 620,26 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 19 681,10 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 194 040,12 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 57 620,26 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 237,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 197 060,76 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným dne 2. 9. 2022 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr do výše úvěrového rámce 200 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal poskytnutý úvěr splatit společně s úroky a poplatky, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,13 % ze sjednaného úvěrového rámce. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy byla nejdříve s odbornou péčí posouzena schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to zjišťováním tzv. kreditního skóre klienta prostřednictvím automatizovaného systému vytvořeného odbornými zaměstnanci, kterým je na základě vložených proměnných zjištěn limit nejvyšší měsíční splátky úvěru. Zohledněny byly rovněž věk, vzdělání a zdroj příjmů žalovaného a další skutečnosti. Za účelem minimalizace případných dalších pochybností ohledně bonity žadatele o úvěr byla provedena rovněž kontrola v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Konkrétně žalobkyně zohlednila měsíční příjem žalovaného ve výši 48 000 Kč, další příjem jeho domácnosti ve výši 15 000 Kč, dále odečetla splátky jiným společnostem ve výši 14 515 Kč, normativní náklady na bydlení ve výši 8 432 Kč a životní minimum členů domácnosti ve výši 8 090 Kč. Lustrací žalovaného v registrech nebyl o osobě žalovaného zjištěn žádný negativní záznam. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný úvěr řádně splácel po dobu více než 1 roku, což svědčí o jeho schopnosti úvěr splácet. Posléze však žalovaný přestal hradit sjednané splátky řádně a včas, když žalobkyni celkem uhradil pouze 63 870 Kč, proto žalobkyně ke dni 11. 3. 2024 úvěr zesplatnila. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen jistinu ve výši 194 040,12 Kč, poplatky za pojištění ve výši 920,64 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně také kapitalizovaný úrok ve výši 19 681,10 Kč za dobu od 12. 3. 2024 do 10. 6. 2024, úrok ve výši 15 % ročně z částky 194 040,12 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 125,63 Kč za dobu od 26. 3. 2024 do 10. 6. 2024 a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 197 060,76 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla prostředky komunikace na dálku dne 2. 9. 2022 sjednána smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 150 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 18,90 % ročně, a to v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 2,129 % z úvěrového rámce, tj. 3 194 Kč, splatnými vždy k 20. dni v měsíci. Součástí smlouvy o úvěru bylo učiněno též ujednání o pojištění schopnosti žalovaného splácet, dle kterého se žalovaný zavázal žalobkyni hradit pravidelné měsíční platby pojistného ve výši 8,9 % z minimální splátky úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky IUK122. Ve smlouvě dále bylo sjednáno, že důsledkem prodlení s úhradou splátky je účtování účelně vynaložených nákladů spojených s upomínáním ve výši 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč (zjištěno ze smlouvy o úvěru). Dle čl. 6.1 úvěrových podmínek má žalobkyně právo pro případ nedodržování podmínek poskytnutého úvěru žalovaným žádat jednorázové splacení úvěru. Žalovaný za období od 2. 9. 2022 do 30. 1. 2023 čerpal celkem částku ve výši 203 310,50 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil splátky v celkové výši 63 870 Kč, poslední splátka byla uhrazena dne 14. 3. 2024. Žalovaný zůstal dlužen jistinu ve výši 194 040,12 Kč, pojistné ve výši 920,64 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč, úrok za hotovostní transakce ve výši 2 199,67 Kč, úrok za pojistné ve výši 51,90 Kč, úrok ve výši 8 307,10 Kč, obchodní úrok ve výši 9 122,43 Kč a úrok z prodlení ve výši 6 125,63 Kč (zjištěno z výpisu čerpání, splátek a úhrad). Dopisem ze dne 11. 3. 2024, odeslaným následujícího dne, žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru z důvodu prodlení žalovaného a současně jej vyzvala k okamžité úhradě dlužné částky 211 877,43 Kč, a to do 14 dní od sepsání výzvy (výzva ke splacení, podací arch). Předžalobní upomínkou odeslanou dne 5. 4. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 11. 4. 2024 (předžalobní výzva, podací arch).
4. Dále bylo na základě žalobkyní předložených listin provedeno dokazování ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Dle smlouvy o úvěru měl být žalovaný od roku 2018 zaměstnancem zahraniční společnosti [Anonymizováno], jeho čistý měsíční příjem měl činit 48 000 Kč měsíčně, další příjem domácnosti 15 000 Kč. Žalobkyně soudu mimo uvedené smlouvy o úvěru předložila pouze výpis z účtu žalovaného za období od 3. 6. 2022 do 31. 8. 2022, mzdový list žalovaného z června 2022, metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, obsahující obecná východiska a dále potvrzení o provedení ověření bonity klienta (karta klienta). Z karty klienta vyplývá, že žalobkyně operovala s tím, že žalovaný je ženatý, bez vyživovacích povinností, má vlastní bydlení, jeho příjem činí 48 000 Kč, další příjem domácnosti 15 000 Kč, výdaje 20 000 Kč. Žalovaný byl lustrován v dostupných registrech bez negativních zjištění. Z předloženého výpisu z účtu bylo soudem zjištěno, že příjmy žalovaného za uvedené období činily 92 171,07 Kč, výdaje pak 227 380,95 Kč. Vkladem hotovosti v jiné měně byly na účet žalovaného dne 14. 6. 2022 vloženy peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, dne 13. 7. 2022 peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, dne 21. 7. 2022 peněžní prostředky ve výši 1 000 Kč, dne 11. 8. 2022 peněžní prostředky ve výši 34 000 Kč a dne 25. 8. 2022 peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč. Z úvěrové zprávy žalovaného bylo zjištěno, že žalobkyně měla informaci o tom, že žalovaný má existentní 2 úvěrové závazky a 3 závazky z kreditních karet, přičemž poskytnutý úvěr činil 527 766 Kč s výší měsíční splátky 8 092 Kč, úvěr na stavební spoření s výší měsíční splátky 3 310 Kč, 3 aktivní revolvingové úvěry s úvěrovým rámcem celkem 190 000 Kč, současně jednu aktivní žádost o revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 35 000 Kč.
5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
8. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Soud dále ve věci aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a to ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tj. ke dni 2. 9. 2022. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
12. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z., dle které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 150 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednaných splátkách spolu s úroky a poplatky. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas.
13. Jelikož žalovaný v předmětném vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba vzniklý závazkový vztah mezi účastníky posuzovat jako spotřebitelský úvěr. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
14. Je třeba také upozornit na skutečnost, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena dne 2. 9. 2022, ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
15. Dle tvrzení žalobkyně byly před uzavřením smlouvy provedeny lustrace žalovaného v bankovních i nebankovních registrech. Žalovaný před sjednáním smlouvy o úvěru uvedl, že je zaměstnán s trvalým příjmem. Žalobkyně pro posouzení úvěruschopnosti zvažovala příjem žalovaného ve výši 48 000 Kč, další příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč, celkové výdaje ve výši 20 000 Kč, dále pak byla zohledněna výše splátky. K tomuto soud uvádí, že mimo karty klienta a výpisu z účtu žalovaného za období od června 2022 do srpna 2022 žalobkyně žádné další doklady i přesto, že k tomu byla vyzvána, nedoložila. Ani předložený výpis z účtu přitom nelze chápat jako dostatečný doklad o prověřování úvěruschopnosti, když je z něj zcela zřejmý poměrně vysoký záporný zůstatek. Současně je zřejmé, že v daném období nebyl na účet žalovaného vyplacen žádný příjem ze zaměstnání, když na účet byly vkládány pouze peněžní prostředky v cizí měně v průměrné výši 28 000 Kč měsíčně, což zdaleka nedosahuje výši žalovaným tvrzeného příjmu, s níž žalobkyně při posuzování jeho úvěruschopnosti zvažovala. Tato skutečnost vede soud k závěru, že mimo lustrací ve veřejných registrech, nebyla úvěruschopnost žalovaného dostatečným a řádným způsobem ověřována, když žalobkyně od něj nežádala žádné doklady, zejména potvrzení o příjmu či pracovní smlouvu, potvrzení o dalším tvrzeném příjmu domácnosti a další, což by v daném případě za účelem zachování obezřetnosti při poskytování úvěru bylo z její strany na místě. Žalobkyně nijak nezkoumala výdaje žalovaného, pouze jeho úvěrové zatížení, které bylo ke dni uzavření smlouvy značné. Lze tak konstatovat, že žalobkyně na svoji povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru naprosto rezignovala a spokojila se pouze s tím, co jí tvrdil žalovaný, aniž by jakýmkoliv způsobem reflektovala zjištěné negativní poznatky a pochybnosti o jeho bonitě a věrohodnosti.
16. Soud v obdobných věcech opakovaně připomíná, že je povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů či spokojením se sdělením žadatele o úvěr. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
17. To vše zcela nutně vede k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Avšak jak již bylo uvedeno shora, bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 203 310,50 Kč a žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu. Žalovaný na jistinu uhradil celkem částku 63 870 Kč, soud jej proto výrokem I. tohoto rozsudku zavázal úhradě zbývající dosud nesplacené části jistiny ve výši 139 440,50 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to v zákonné výši, a to od 26. 3. 2024 (tj. po uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě ke splacení).
18. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Soud postupoval dle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024 č. j. 27 Co 71/2023-153, z jehož odůvodnění, byť v jiné věci, platí závěry i pro tuto věc: Doba plnění stanovená v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je nepochybně dobou hmotněprávní, která může být předmětem dohody stran. Při absenci platné dohody o splatnosti (v posuzované věci o přiměřené době k plnění) je třeba analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyjít z výzvy věřitele. Žalovaný netvrdil, že by v reakci na tuto výzvu sdělil žalobci, že stanovená doba plnění není přiměřená jeho možnostem; takovou námitku nevznesl ani v průběhu řízení. Poslední větu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a odst. 2 téhož ustanovení je nutno interpretovat komplexně (ve vzájemné souvislosti). Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení (v řízení před soudem prvního stupně, ale ani v době před zahájením řízení) spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (rozuměj bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobcem vyzván k plnění, nesdělil a žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem. Spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl. Z důvodu absence tvrzení a důkazů ze strany žalovaného nelze než uzavřít, že po marném uplynutí žalobcem stanovené lhůty se dostal do prodlení a je povinen platit žalobci i úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.).
19. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Žalobkyně požadovala žalobou celkem částku 269 086,71 Kč včetně úroku a úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni rozhodnutí, bylo jí však přiznáno pouze 160 120,67 Kč včetně úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni rozhodnutí a byla tak převážně úspěšná, když přiznaná částka náhrady nákladů řízení představuje 19 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 59,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,5 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 883 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 197 060,76 Kč sestávající z částky 9 020 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem a písemné podání nebo návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a jednoho úkonu právní služby realizovaného po podání návrhu ve věci (účast na jednání) stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „nový a. t.“) z téže tarifní hodnoty sestávající z částky 9 020 Kč včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 nového a. t. Právnímu zástupci žalobkyně dále náleží náhrada za promeškaný čas v počtu dvou půlhodin po 150 Kč dle § 14 nového a. t. a vynaložené cestovní výdaje stanovené dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. za cestu na jednání soudu na trase [adresa] a zpět, celkem [hodnota] km, při spotřebě benzínu pro kombinovaný provoz dle norem ES 6,6 litrů na 100 km, při ceně 35,80 Kč za litr paliva s 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla, celkem 285,70 Kč. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení činí (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad právního zástupce žalobkyně, advokáta) částku ve výši 53 882 Kč a žalobkyně má nárok na 19 % z nich, tedy na 10 237,58 Kč (výrok III.). Za doplnění žaloby ze dne 11. 12. 2024, kterým žalobkyně doplňovala svá tvrzení a důkazy, soud žalobkyni odměnu a režijní paušál nepřiznal, neboť tato tvrzení měla být již součástí žaloby.