Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 244 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 19 244 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 244 Kč od 1. 12. 2023 do 25. 3. 2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 19 244 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 60 989 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 14. 11. 2022. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému dne 16. 11. 2022 finanční prostředky ve výši 38 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 59,32 % ročně, a to v celkem 48měsíčních splátkách po 2 084 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 29. 11. 2023. Žalobkyni v důsledku neplacení splátek řádně a včas vzniklo právo na zaplacení tzv. nové jistiny v celkové výši 40 989,46 Kč, smluvních pokut ve výši 1 497 Kč (za 8., 10. a 11. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů), náhradu nákladů ve výši 1 000 Kč (za 6., 7., 8., 10. a 11. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru od 1. 12. 2023 do zaplacení, kterou žalobkyně požadovala k datu vyhotovení žaloby v celkové výši 17 503 Kč. Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku ve výši 59,32 % ročně z částky 35 737,73 Kč od 1. 12. 2023 do 24. 12. 2023 ve výši 1 361,52 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z částky 35 737,73 Kč od 25. 12. 223 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 1. 12. 2023 dosáhne částky 120 038 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou se žalobkyně domáhala též zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 486 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení.
2. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů. Žalobkyně ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku a neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání. Za pomoci zjištěných údajů a matematických modelů byl proveden tzv. skóring klienta, na základě kterého bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru.
3. Podáním ze dne 20. 3. 2025 vzala žalobkyně svůj návrh částečně zpět co do částky 24 242 Kč s úrokem z prodlení, co do úroku a co do částky 17 503 Kč. Řízení bylo v této části usnesením zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j.
4 C 41/2025-52, které nabylo právní moci dne 26. 4. 2025, zastaveno. Žalobkyně se tak nadále domáhala zaplacení částky 19 244 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 244 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení.4. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Obě strany souhlasily s rozhodnutím věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.; žalobkyně souhlasila výslovně.
5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav. Dle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.
6. Mezi účastníky byl dne 14. 11. 2022 prostředky komunikace na dálku podepsán návrh smlouvy o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 38 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 59,31 % ročně ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2 084 Kč. Celkem se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit 100 032 Kč (návrh smlouvy o úvěru, dodatek č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru). Návrh smlouvy byl žalovaným podepsán tak, že žalovaný obdržel na e-mail uvedený v žádosti o úvěr návrh smlouvy spolu s dalšími dokumenty, tyto podepsal zasláním podpisového kódu prostřednictvím SMS zprávy (podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru, zaslaná SMS ze dne 14. 11. 2022, přijatá SMS ze dne 14. 11. 2022). Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím platby žalobkyně ve výši 1 Kč na bankovní účet vedený na jméno žalovaného uvedený v žádosti o úvěr, přičemž jako variabilní symbol této platby byl uveden podpisový kód ke smlouvě (potvrzení o majiteli účtu, potvrzení o platbě ze dne 14. 11. 2022). Žalovaný poskytl žalobkyni také kopii svého občanského průkazu. K uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] došlo dne 22. 11. 2022, kdy bylo oznámení o schválení úvěru doručeno žalovanému (oznámení o schválení úvěru, dodejka). Žalovanému byl poskytnut splátkový kalendář, předsmluvní formulář s informacemi o úvěrujícím, standardní informace o spotřebitelském úvěru, informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru.
7. Z listiny označené jako hodnocení klienta ze dne 14. 11. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy sdělil, že je svobodný, bydlí u rodičů, je zaměstnán s pravidelným čistým měsíčním příjmem 11 930 Kč. Výdaje žalovaného byly vyčísleny částkou 4 620 Kč měsíčně (životní minimum), výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) byly ohodnoceny částkou 3 568 Kč měsíčně. Celkem tak výdaje žalovaného měly činit 8 188 Kč a rezerva 2 742 Kč. Žalobkyní byl dále předložen výpis žalovaného z NRKI v kategorii nízkého rizika a záznam z registru SOLUS, kterým žalovaný neprocházel.
8. Dne 16. 11. 2022 byl úvěr ve výši 38 0000 Kč vyplacen na účet č. [Anonymizováno] (doklad o vyplacení úvěru, výpis z účtu žalobkyně). Žalovaný na úvěr uhradil celkem 18 756 Kč (karta klienta).
9. Dopisy ze dne 25. 8. 2023, 26. 10. 2023 a 27. 11. 2023 žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění úvěru v důsledku nesplácení splátek. Dopisem ze dne 29. 11. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužných splátek a smluvní pokuty a oznámila zesplatnění celého úvěru, ke kterému došlo v důsledku nesplácení dlužné částky. Předžalobní výzvou ze dne 8. 3. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy. Tato výzva byla dle podacího archu odeslána téhož dne (přípisy a předžalobní výzva, podací arch).
10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. k 22. 11. 2022 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 11. 2022 (kdy bylo oznámení o schválení úvěru doručeno žalovanému) smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši 38 000 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit společně s úrokem ve výši 59,31 % ročně.
17. Žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu v pozici chráněné strany – spotřebitele, neboť z ničeho nevyplynulo, že by smlouvu o úvěru uzavíral v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a žalobkyně toto ostatně ani netvrdila. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Daná zákonná povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná.
18. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy směřující k ochraně spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a dále dosavadní dluhové zatížení žalovaného. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
19. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze SOLUS, v níž není u žalovaného žádný záznam a z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI). Soud však nemá za prokázané, že by se žalobkyně zabývala reálnými výdaji žalovaného. Naopak vyšla jen z údajů sdělených žalovaným ohledně jeho nákladů na bydlení, aniž by bylo zřejmé, že by tyto výdaje byly reálně ověřovány. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a žalobkyně se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených žalovaným, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak nadhodnocují své příjmy a zejména zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona uloženu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Poskytovatel úvěru má pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem.
20. Co se týče výdajů na bydlení, tyto měla představovat částka 3 568 Kč měsíčně. Podle soudu je na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů každé osoby, kterou obecně nelze ani operativně snížit, a bude požadovat, a to zvláště v případě, kdy je tato tvrzená částka abnormálně nízká, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil. Toto přitom není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Bylo oprávněním a v zájmu žalobkyně po žalovaném žádat doložení dokladů, které souvisí s náklady za bydlení a souvisejícími službami. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 4 620 Kč coby životní minimum, které ovšem nemá žádnou vypovídací hodnotu o majetkových poměrech konkrétního žadatele ve vztahu ke konkrétní výši úvěru a nedává žádný přehled o výdajích na oblékání, záliby, dopravu atd. Považovat částku 3 568 Kč měsíčně jako náklad na bydlení, včetně nákladů s bydlením spojených je nereálné, a to i v případě tvrzeného bydlení žalovaného u rodičů.
21. Soud s ohledem na shora uvedené uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, aby mohla následně učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 48 měsíců sjednané měsíční splátky ve výši 2 084 Kč, a to i vzhledem k nízké výši tvrzených příjmů. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) se zjevně příčí dobrým mravům. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. § 580 o. z.). Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu.
22. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 38 000 Kč, přičemž žalovaný z této částky dle karty klienta i vyjádření žalobkyně uhradil 18 756 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku 19 244 Kč. Co do zaplacení této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného s úhradou na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 8. 3. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl touto upomínkou vyzván k úhradě nejpozději do patnácti dnů od data odeslání výzvy, tj. do 25. 3. 2024 (srov. § 607 o. z., dle kterého připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující), tak ode dne následujícího, tj. ode dne 26. 3. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok byl žalobkyni přiznán ve výši stanovené dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 14,75 % ročně (výrok I.).
23. Ve zbývající části, tedy co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 244 Kč od 1. 12. 2023 do 25. 3. 2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 19 244 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení, soud žalobu (ve znění po částečném zastavení řízení) zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
24. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle § 146 a § 142 o. s. ř. Zavinění na zastavení řízení je nutno shledat na straně žalobkyně, která vzala žalobu zpět bez toho, aniž by byla ze strany žalovaného uspokojena. Z původně požadované částky 60 989 Kč a příslušenství byla žalobkyně úspěšná pouze co do částky 19 244 Kč; převážně úspěšný tak byl žalovaný, který by měl právo na poměrnou část nákladů řízení. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).