4 C 63/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 24 878 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdkyní žalobkyně“), se žalovaným dne 22. 10. 2021 uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem ve výši 18 930 Kč, představujícím součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 11 070 Kč, částky za zpracování půjčky ve výši 1 500 Kč, částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 020 Kč, pojistného ve výši 2 340 Kč, to vše v 78týdenních splátkách po 628 Kč s tím, že poslední splátka je splatná dne 21. 4. 2023. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy byla nejdříve s odbornou péčí posouzena schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací sdělených žalovaným, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, za současného ověření oproti žalovaným předloženým dokladům. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřeny doklady uvedenými v části „Ověřené dokumenty“. Právní předchůdkyně žalobkyně dále ověřila, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný nedostál své povinnosti ze smlouvy, když žalobkyni uhradil pouze 24 052 Kč, přičemž poslední splátku uhradil dne 17. 4. 2023. Pohledávka za žalovaným byla následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 postoupena žalobkyni. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen jistinu ve výši 17 593,57 Kč, poplatek ve výši 7 284,43 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 860,88 Kč (tj. úrok ve výši 21,39 % ročně z částky 17 593,57 Kč od 22. 4. 2023 do 29. 7. 2024), kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 357,44 Kč (tj. zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 593,57 Kč od 29. 4. 2023 do 29. 7. 2024). S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně dále zaplacení úroku ve výši 21,39 % ročně z částky 17 593,57 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 593,57 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 22. 10. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnut žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 11 070 Kč, částkou za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částkou za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 020 Kč a pojistným za doplňkové pojištění ve výši 2 340 Kč, to vše v 78týdenních splátkách po 628 Kč s tím, že poslední splátka činí 574 Kč. Dle smlouvy činila výše zápůjční úrokové sazby 44 % ročně a částka 30 000 Kč byla žalovanému vyplacena v hotovosti ke dni podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dle čl. 6.6 smluvních podmínek má právní předchůdkyně žalobce právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny (smlouva o spotřebitelském úvěru, smluvní podmínky). Žalovaný dále pro účely doplňkového pojištění prohlásil, že v současné době není v pravidelné lékařské péči či pod trvalým lékařským dohledem v důsledku zjištěného chronického onemocnění s trvalým užíváním léků (formulář zařazení zákazníka do pojistného programu). Smlouva byla uzavřena k žádosti žalovaného o spotřebitelský úvěr (zákaznická karta), v rámci níž uvedl, že je zaměstnaný na plný úvazek jako skladník u zaměstnavatele [právnická osoba], jeho čistý příjem ze zaměstnání činí 12 200 Kč, jiné příjmy nemá. Žalovaný dále uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný a jeho odhadované měsíční výdaje činí 3 000 Kč. Tvrzení žalovaného měla být ověřena výplatní páskou za měsíc září 2021.

4. Žalovaný na pohledávku ze smlouvy uhradil v období od 29. 10. 2021 do 17. 4. 2023 celkem částku ve výši 24 052 Kč (tabulka umoření vyhotovená ke dni 5. 8. 2024).

5. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 postoupena na žalobkyni, a to za úplatu (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn oznámením právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 29. 7. 2024, odeslaným žalobkyní dne 16. 8. 2024, současně byl vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů (oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 31. 10. 2024, odeslanou dne 1. 11. 2024, a to nejpozději do 15. 11. 2024 (předžalobní upomínka, podací lístek).

6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. ke dni 22. 10. 2021 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vyplývala následující povinnost: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

14. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

15. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě uvedené smlouvy byly žalovanému v hotovosti vyplaceny peněžní prostředky ve sjednané výši, a žalovaný se zavázal vrátit tyto prostředky ve sjednaných splátkách spolu s úroky, poplatky, pojistným. Žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, když nehradil sjednané splátky řádně a včas. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 o. z.

16. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco právní předchůdkyně žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba vzniklý závazkový vztah mezi účastníky posuzovat jako spotřebitelský úvěr. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. Dle tvrzení žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy žádala od žalovaného informace ohledně finanční situace i rodinných, majetkových, pracovních i jiných poměrech, k čemuž si také údajně od žalovaného nechala předložit výplatní pásku ze září 2021. Žalobkyně však nesplnila svou povinnost prokázat, že její právní předchůdkyně skutečně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když přes výzvu soudu výplatní pásku nedoložila, současně nedoložila žádný další doklad osvědčující řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Bez ověřených a úplných údajů o příjmech a výdajích však není možné komplexním způsobem provést řádnou analýzu finančního rozpočtu žalovaného, tím spíše ani zhodnotit jeho celkové poměry a s tím spojenou schopnost úvěr splácet. Za této situace nebylo možné zjistit, zda právní předchůdkyně žalobkyně doklady o příjmech a výdajích žalovaného vůbec a jakým způsobem prověřovala.

18. Je však třeba zdůraznit, že i za situace, kdy by žalobkyně předložila soudu dle údajů uvedených v kartě zákazníka žalovaným doloženou výplatní pásku za září 2021, nelze postup žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného považovat za adekvátní a dostatečný. Soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako poskytovatel úvěru povinna při jeho poskytování náležitě posuzovat schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, a ve smyslu ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru také uchovat doklady a dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný v kartě zákazníka deklaroval nízký příjem a dokládal pouze jednu výplatní pásku, která sama o sobě nemůže být podkladem pro posouzení pravidelnosti deklarovaného příjmu žalovaného, doklady vztahující se k pravidelným výdajům žalovaného nepředložila vůbec. Právní předchůdkyně žalobkyně za účelem komplexního posouzení majetkových a jiných poměrů žalovaného, zejména pak posouzení výdajové stránky žalovaného, měla vyžádat další doklady, to však neučinila. Z výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala pouze skutečnost, zda proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje či další úvěrové zatížení žalovaného) neověřovala vůbec a vycházela pouze z tvrzení žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí 3 000 Kč. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Lze tedy konstatovat, že postup právní předchůdkyně žalobkyně nelze považovat za řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když vůbec nezkoumala výdaje žalovaného, ba lze to spíše považovat za úplnou rezignaci na splnění této povinnosti.

19. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Žalovaný tak byl povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu.

20. Jelikož žalovaný na pohledávku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uhradil celkem 24 052 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny ve zbývající částce 5 948 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného s úhradou na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 31. 10. 2024, jejíž odeslání dne 1. 11. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. Jelikož dle této upomínky byl žalovaný povinen provést úhradu nejpozději do 15. 11. 2024, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 16. 11. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ve výši 12,75 % ročně.

21. Ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

22. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo žalovaný, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná (když výši úroků, úroků z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozsudku). Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.