Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 000 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 20 388,01 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 869,24 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 832,46 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 718,76 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 493,26 Kč od 2. 9. 2024 do 10. 2. 2025, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 493,26 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 32 388,01 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným byla dne 15. 3. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla finanční hotovost ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 761 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, nejpozději však do 15. 5. 2024. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně odkázala na informace poskytnuté žalovaným při uzavření smlouvy o úvěru, jím předložené doklady. Žalovaný svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, když právní předchůdkyni žalobkyně uhradil pouze částku 3 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to s účinností k 8. 10. 2024. Kromě dlužné jistiny ve výši 13 832,46 Kč požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 660,80 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 300 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 780,46 Kč, úhrady za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 314,29 Kč, smluvní pokuty 7 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 16. 5. 2024 do 1. 9. 2024 z dlužné jistiny ve výši 869,24 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 1. 9. 2024 ve výši 1 718,76 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně též zaplacení smluvního úroku ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny 13 832,46 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 493,26 Kč (sestávající z dlužné jistiny a úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru) od 2. 9. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní bylo zjištěno, že dne 15. 3. 2023 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy měl být žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy, jak žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal poskytnutou jistinu úvěru zaplatit společně s úrokem ve výši 761 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč, to vše ve 14 pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše každé splátky činí 1 992 Kč. Pro případ prodlení se splácením bylo ve smlouvě sjednáno oprávnění právní předchůdkyně žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení. Přílohou smlouvy byl učiněn obecný předpis splátek. Tato smlouva byla uzavřena k žádosti žalovaného ze dne 15. 3. 2023, v rámci níž deklaroval, že je svobodný, bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho pravidelný měsíční příjem sestává z invalidního důchodu ve výši 9 986 Kč. Pokud se jedná o měsíční výdaje, žalovaný uvedl částku 1 500 Kč na bydlení a energie, částku 4 860 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady. K doložení svých příjmů k žádosti připojil oznámení České správy sociálního zabezpečení o zvýšení vypláceného důchodu, kdy od lednové splátky 2023 žalovanému náleží celkem 9 986 Kč měsíčně. Tato skutečnost byla doložena dále ústřižky (důchody – výplatními doklady) z ledna, února a března 2023, z nichž vyplynulo, že příjem žalovaného z invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně činil za uvedené období 9 986 Kč měsíčně. Žalovaný současně čestně prohlásil, že žije sám v domácnosti u rodinného příslušníka (čestné prohlášení ze dne 15. 3. 2023).
4. Žalovaný na pohledávku ze smlouvy o úvěru uhradil v hotovosti celkem částku 3 000 Kč, a to platbou ve výši 2 000 Kč ze dne 16. 3. 2023 a platbou ve výši 1 000 Kč ze dne 28. 4. 2023 (transakční historie).
5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to za úplatu (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny). Tato skutečnost byla žalovanému ze strany právní předchůdkyně žalobkyně oznámena dopisem ze dne 14. 10. 2024. Předžalobní upomínkou ze dne 24. 1. 2025, odeslanou žalobkyní na známou adresu žalovaného téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 8. 2. 2025 (předžalobní upomínka, podací lístek).
6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Dle ustanovení § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
8. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
10. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. 15. 3. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
15. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě uvedené smlouvy byly žalovanému v hotovosti vyplaceny peněžní prostředky ve sjednané výši, a žalovaný se zavázal vrátit tyto prostředky ve sjednaných splátkách spolu s úroky, poplatky. Žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, když nehradil sjednané splátky řádně a včas. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 o. z.
16. Jelikož žalovaný v uvedeném smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco právní předchůdkyně žalobkyně jako podnikající právnická osoba, je třeba na uvedený závazkový vztah mezi účastníky aplikovat úpravu zákona o spotřebitelském úvěru. K otázce zkoumání úvěruschopnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
17. Žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů jím uvedených v žádosti o úvěr, tyto ověřila prostřednictvím oznámení o zvýšení vypláceného invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně, poštovními poukázkami, z nichž vyplývá příjem žalovaného z invalidního důchodu, čestným prohlášením žalovaného. V této souvislosti lze jen stěží uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovaného vycházela z jeho skutečné majetkové situace, kdy, ač měla potvrzen jeho (nízký) pravidelný měsíční příjem plynoucí pouze z invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně, tak žádným způsobem neověřovala výši měsíčních výdajů žalovaného a spokojila se pouze s tvrzením žalovaného, že tyto sestávají z částky 6 360 Kč. Přitom poskytovatel úvěru je vždy povinen aktivně úvěruschopnost spotřebitele zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
18. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků.
19. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu. Dle sdělení žalobkyně (transakční historie) uhradil žalovaný na poskytnutou jistinu před podáním žaloby částku 3 000 Kč, k úhradě tak zbývá 12 000 Kč. Co do zaplacení této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného s úhradou na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 24 1. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Byl-li žalovaný dle této upomínky povinen provést úhradu nejpozději do 8. 2. 2025 (sobota), přičemž za konec lhůty je v tomto případě nutno v souladu s ustanovením § 607 o. z. („Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující“) považovat den 10. 2. 2025 (pondělí), tak ode dne následujícího, tj. ode dne 11. 2. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 14,75 % ročně, avšak k rozhodnému datu 11. 2. 2025 činila výše zákonného úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 12 % ročně, soud tedy žalobkyni přiznal úroky z prodlení v této zákonné výši.
20. Ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
21. Co se týče nákladů řízení, na jejich náhradu by podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl mít právo žalovaný, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.