Výrok
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 290,18 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 9 628,81 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 28 437,49 Kč, s úrokem z prodlení z částky 14 234,78 Kč od 31. 1. 2024 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 14 234,78 Kč od 31. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení ve výši 8 394,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 290,18 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o půjčce č. [hodnota] uzavřené dne 1. 9. 2014 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Jejich úplnost a pravdivost žalovaný potvrdil podpisem zákaznické karty. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Na základě uvedené smlouvy žalovaný obdržel peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, za což se zavázal kromě jistiny zaplatit úrok ve výši 2 800 Kč a ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, to vše nejpozději do 12. 10. 2015. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil toliko 16 316 Kč, žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, vzniklo právo na žalovanou částku s příslušenstvím.
2. Žalovaný se k podané žalobě namítl promlčení a porušení povinnosti předchůdkyně žalobkyně zkoumat jeho úvěruschopnost, když údaje vyplněné předchůdkyní žalobkyně v zákaznické kartě neodpovídají, žalovaný neví, jak mohla předchůdkyně žalobkyně ověřit jeho příjem z živnostenského listu a jí uvedená výše příjmu nevyplývá ani z přiznání k dani z příjmu za rok 2013. Žalovaný popřel, že by předchůdkyně žalovaného po něm žádala doklady k ověření.
3. Mezi stranami nebylo sporné tvrzení ohledně převzetí částky 20 000 Kč žalovaným od předchůdkyně žalobkyně a vrácení částky 16 316 Kč a o postoupení pohledávky na žalobkyni.
4. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 1. 9. 2014 podepsána smlouva o půjčce č. [hodnota], na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 14 800 Kč (sestávajícím z pevného úroku ve výši 2 800 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč), a to v pravidelných 58 týdenních splátkách ve výši 600 Kč. Zápůjční úroková sazba nebyla stanovena ve smlouvě, ale ve smluvních podmínkách (smlouva o půjčce, smluvní podmínky). Ze shodného skutkového tvrzení plyne, že žalovaný vrátil pouze částku 16 316 Kč.
5. Ze karty zákazníka ze dne 1. 9. 2014 soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně měl sdělit, že žije ve vlastním bydlení a má 1 dítě, vlastní auto a má půjčky jinde. Příjmy žalovaný měl sdělit ve výši 34 000 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje představovala částka 4 000 Kč na nájme či inkaso, 9 000 Kč na výdaje domácnosti, 3 700 Kč na splátky a 1 000 Kč na telefon. Dle zákaznické karty měl žalovaný předložit pracovní smlouvu/živnostenský list a SIPO.
6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, včetně seznamu postoupených pohledávek, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému měla být tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 6. 12. 2019, odeslaným dne 7. 1. 2020 (přípis ze dne 6. 12. 2019 a podací lístek z 7. 1. 2020). Žalovaný v něm byl současně vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaný byla následně vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 12. 6. 2024 předžalobní upomínkou ze dne 28. 5. 2024, odeslanou mu téhož dne (předžalobní výzva, podací lístek).
7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.
8. Podle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru účinného ke dni uzavření smlouvy o půjčce, § 9 platilo dle odst. (1): Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Přitom se jedná o neplatnost absolutní.
9. Tato zákonná úprava totiž představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
10. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Soud má po zhodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru, která svým obsahem odpovídá smlouvě o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. o. z., tato je však neplatná pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žalovaného. Na základě této smlouvy žalovaný obdržel v den podpisu smlouvy částku 20 000 Kč, vrátil však pouze 16 316 Kč. Pohledávka za žalovaným byl následně postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z., která je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.
13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Z konstantní judikatury plyne, že pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Daná povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové sumě, tj. i k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit, stejně jako je nutno zohlednit i další částky, které spotřebiteli plynou z dalších jeho závazků. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat (zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování apod.) a dále dosavadní dluhové zatížení klienta. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
14. Žalobkyně v žalobě předně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti takto sdělených informací. Co se týče této samotné listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že informace zaznamenané v zákaznické kartě jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má zákonem dánu jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a poskytovatel spotřebitelského úvěru se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se poctivost dlužníka. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru.
15. Žalobkyně soudu sdělila, že ona ani její právní předchůdkyně nemají k dispozici kopie dokladů, které žalovaný měl předložit (i dle údajů v zákaznické kartě) při sjednávání smlouvy. Soud setrvale zastává názor, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. Nadto je zřejmé, že příjem žalovaného skutečně předchůdkyně žalobkyně nemohla zjistit z živnostenského listu, jak je uvedeno v kartě zákazníka. Tedy příjmy žalovaného zůstaly zcela neověřeny, stejně tak, jako výdaje. Přičemž je zřejmé, že žalovaný měl jiné dluhy u jiných věřitelů. Zatížení touto zápůjčkou činilo 600 Kč x 4 týdny, tj. 2 400 Kč měsíčně.
16. Soud tedy nemá za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně jednala s odbornou péčí a že zkoumala jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného, aby bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud proto předloženou smlouvu o spotřebitelském úvěru posoudil jako absolutně neplatnou, a žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, tak měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny. Žalovaný tedy měl vrátit poskytnutou částku 20 000 Kč, z níž již uhradil 16 316 Kč, a proto žalobkyni zůstal dlužen z titulu bezdůvodného obohacení jistinu ve výši 3 684 Kč.
17. Žalovaný tuto částku čerpal dne 1. 9. 2014.
18. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. K promlčení soud přihlédne, jen k námitce dlužníka (§ 610 o. z.). Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.). Promlčecí doba je přitom tříletá (§ 629 odst. 1 o. z.).
19. V daném případě je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně mohla poskytnutou částku žádat zpět den následující po jejím poskytnutí z důvodu absolutně neplatné smlouvy, na základě které tuto částku poskytla dne 1. 9. 2014. Žalobu však podala až 14. 2. 2025, proto je její nárok promlčen. Nic na tom nemění skutečnost, že po nějakou dobu žalovaný část dluhu splácel. Byť v obecné rovině platí, že plní-li dlužník dluh z části, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu (§ 2054 odst. 2 o. z.), nelze tuto fikci uznání použít u spotřebitele, u něhož je nutno zkoumat z úřední povinnosti jeho úvěruschopnost, neboť touto fikcí nelze uznat absolutně neplatný dluh a z něho vzniklé bezdůvodné obohacení. Nemohlo tak dojít k prodloužení promlčecí lhůty dle § 639 o. z. Proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť žalovaný se promlčení dovolal.
20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byl zcela úspěšný žalovaný, má tak právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 290,18 Kč sestávající z částky 1 780 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 780 Kč za podání ze dne 9. 9. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., a z částky 1 780 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 16. 9. 2025 včetně tří paušálních náhrad po 450 Kč za úkon dle § 13 odst. 4 a.t. a DPH, tj. celkem 8 094,90 Kč a dále náklady sestávají z nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za vyjádření žalovaného ze dne 27. 5. 2025 podle vyhl. 254/2015 Sb. Celkem činí náklady žalovaného částku 8 394,90 Kč.