Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 7. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku ve výši 36 % ročně z částky 20 000 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 29. 6. 2019 do 6. 10. 2025, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovanou dne 31. 5. 2019 uzavřela prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 36 % ročně do 28. 6. 2019. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost byla posouzena na základě informací vyžádaných a získaných od žalované, a dále provedených lustrací žalované v interním systému a veřejných rejstřících. Z takto učiněných zjištění právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že měsíční příjmy žalované při zohlednění životního mimina a jejích měsíčních závazků jsou dostačující. Žalovaná na své závazky ze smlouvy ničeho neuhradila. Pohledávka za žalovanou byla smlouvami o postoupení nejprve postoupena na společnost [Anonymizováno] a následně dne 5. 3. 2020 na společnost [právnická osoba], která předmětnou pohledávku smlouvou ze dne 6.10. 2020 postoupila na žalobkyni. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení jistiny ve výši 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 29. 6. 2019 do zaplacení a úrokem ve výši 36 % ročně z téže částky od 1. 6. 2019 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Soud z listinných důkazů zjistil následující skutkový stav. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 31. 5. 2019 prostředky komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně [Anonymizováno] sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, a žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 36 % ročně do 28 dnů od odeslání finančních prostředků na účet žalované. Smlouva byla ze strany žalované podepsána autorizačním kódem č. [hodnota]. Nedílnou součástí smlouvy byl učiněn Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Úvěrové podmínky (smlouva o úvěru, formulář pro standardní informace, úvěrové podmínky).
4. Platba ve výši 20 000 Kč označená jako „[Anonymizováno] “ s názvem protiúčtu „[Anonymizováno] “ byla dne 3. 6. 2019 připsána na bankovní účet č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba]. Dle sdělení [právnická osoba]. byla minimálně v období od 1. 5. 2019 do 30. 6. 2019 majitelkou tohoto bankovního účtu žalovaná, která měla jako jediná osoba právo nakládat s tímto bankovním účtem.
5. Dne 4. 2. 2020 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně se společností [Anonymizováno] smlouvu o postoupení dluhu č. 1/2019/2, kterou byl soubor pohledávek označený v příloze A smlouvy postoupen na společnost [Anonymizováno] (smlouva o postoupení dluhu). Následně smlouvou o postoupení souboru pohledávek ze dne 5. 3. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena společnosti [právnická osoba], která tuto následně smlouvou ze dne 6. 10. 2020 postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení souboru pohledávek ze dne 5. 3. 2020, smlouva o postoupení souboru pohledávek ze dne 6. 10. 2020).
6. Žalované měla být zaslána předžalobní upomínka ze dne 10. 7. 2023. Žalobkyně však soudu nepředložila důkaz prokazující odeslání předmětné upomínky žalované.
7. Pokud žalobkyně k žalobě předložila listiny prokazující vznik dalších závazkových vztahů mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, z těchto soud nezjistil ničeho, neboť nejsou k meritu věci nikterak relevantní (Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 8. 4. 2019 na 15 000 Kč, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 8. 4. 2019 na 13 000 Kč, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] na 15 000 Kč ze dne 8. 4. 2019, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] znějící na částku 10 000 Kč ze dne 6. 4. 2017, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] na částku 10 000 Kč ze dne 26. 9. 2017, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] znějící na částku 10 000 Kč ze dne 26. 10. 2017, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] znějící na částku 10 000 Kč ze dne 13. 6. 2018, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] znějící na částku 5 000 Kč ze dne 18. 9. 2018, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] na částku 11 500 Kč ze dne 17. 10. 2018, Smlouva o spotřebitelském úvěru bez čísla a bez vyplnění částky a data a podpisu, Smlouva o úvěru č. [Anonymizováno] znějící na částku 15 000 Kč bez podpisu, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] znějící na částku 1 000 Kč ze dne 7. 3. 2017, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] znějící na částku 8 000 Kč ze dne 28. 8. 2017).
8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 31. 5. 2019 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
15. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
17. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované její právní předchůdkyně posuzovala na základě informací vyžádaných a získaných od žalované, a dále z provedených lustrací žalované v interním systému a veřejných rejstřících, avšak nepředložila žádné doklady, jimiž by proces posuzování úvěruschopnosti žalované prokázala. Není tak vůbec zřejmé, z jaké výše příjmů a výdajů právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela, ani zda si tyto nějak ověřovala. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.
19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
20. Jelikož žalovaná na svůj dluh žalobkyni dle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nerozporovala, dosud ničeho neuhradila, soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 20 000 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudu nepředložila doklad osvědčující odeslání výzvy žalované, vázal soud počátek prodlení žalované s úhradou na zaslanou žalobu. Žalované byla žaloba doručena fikcí dne 3. 10. 2025. Protože čas plnění ve smyslu § 1958 o. z. nebyl se žalovanou ujednán nebo jinak stanoven, lhůta k plnění současně není upravena zákonem, byla žalovaná povinna plnit ve lhůtě bez zbytečného odkladu. Vzhledem k výši pohledávky soud uzavřel, že žalovaná měla plnit po doručení žaloby ve lhůtě tří dnů. Žalovaná tak byla povinna úhradu provést nejpozději do 6. 10. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 7. 10. 2025 je s úhradou dluhu v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala ve výši 9,75 % ročně. Soud proto žalovanou zavázal k úhradě úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 7. 10. 2025 do zaplacení.
21. Soud žalobu zamítl co do požadovaného úroku z úvěru ve výši 36 % ročně z částky 20 000 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení, neboť úvěrová smlouva byla shledána absolutně neplatnou. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaná se dostala do prodlení až dne 7. 10. 2025, tudíž na úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 29. 6. 2019 do 6. 10. 2025 žalobkyni taktéž nárok nevznikl a soud žalobu v této části také zamítl.
22. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy na náhradu nákladů řízení by měla mít právo žalovaná, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná (když výši úroků a úroků z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí). Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž jí ani nemohla být přiznána jejich náhrada, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.