Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 70 772,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 34 076,38 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 523,64 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 7 090,92 Kč, úrokem ve výši 14,20 % ročně z částky 101 944,88 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 101 944,88 Kč od 19. 9. 2023, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 104 848,88 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným dne 30. 4. 2021 uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 116 000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných dlužných závazků žalovaného vůči předchůdkyni žalobkyně. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr vrátit včetně úroku ve výši 14,20 % ročně a sjednaných poplatků v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 229,32 Kč. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žádost žalovaného byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně hodnocena individuálně, banka vycházela z informací o rodinném stavu, způsobu bydlení a zaměstnání sdělených žalovaným v žádosti o úvěr. Výše příjmu byla ověřena z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti o úvěr, a to ve výši 20 000 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 50 000 Kč. Do výdajů žalovaného byly zahrnuty jeho výdaje deklarované v žádosti o úvěr, částka životníma minima a částka normativních nákladů na bydlení. Na základě uvedených šetření a propočtů právní předchůdkyně žalobkyně dospěla ke zjištění dostatečné disponibilní částky, a tedy i úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, z toho důvodu právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 17. 3. 2023 prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný zůstal dlužen jistinu ve výši 101 944,88 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 5 523,64 Kč, smluvní poplatky ve výši 2 904 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 7 090,92 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného dále žalobkyně požadovala úrok ve výši 14,2 % ročně z jistiny od 19. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z jistiny od 19. 9. 2023 do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 30. 4. 2021 sjednána smlouva o úvěru, na jejímž základě se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 116 000 Kč, kdy tento měl sloužit ke konsolidaci existujícího závazku žalovaného u předchůdkyně žalobkyně na úvěrovém účtu č. [č. účtu], a případnou zbývající jistinu poskytnout bezúčelově na označený účet žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 14,20 % ročně, a poplatky za pojištění v pravidelných měsíčních splátkách po 2 229,32 Kč. Celková částka k úhradě žalovaným činila 194 159,07 Kč (smlouva o úvěru, formulář pro standardní informace). Nedílnou součástí smlouvy byly Produktové podmínky, Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník. Z čl. 13 a 14 produktových podmínek vyplývá oprávnění předchůdkyně žalobkyně pro případ porušení smluvních povinností žalovaným prohlásit svým rozhodnutím kterékoli závazky Klienta vůči Bance za ihned splatné a požádat Klienta o jejich předčasné splacení. Žalovanému byly před uzavřením smlouvy poskytnuty standardní informace o úvěru, což stvrdil svým podpisem na formuláři pro standardní informace. Dne 30. 4. 2021 předchůdkyně žalobkyně poskytla částku ve výši 86 995,01 Kč na konsolidaci závazků žalovaného a částka 29 004,99 Kč byla převedena na běžný účet žalovaného. Žalovaný poskytnutý úvěr splácel nepravidelně, přičemž byl předchůdkyní žalobkyně na tuto skutečnost opakovaně upozorňován a vyzýván k úhradě dluhu (upozornění ze dne 20. 6. 2022, 3. 1. 2023, 14. 2. 2023, upomínky ze dne 3. 5. 2022, 2. 6. 2022, 2. 8. 2022, 1. 9. 2022, 3. 10. 2022, 30. 11. 2022, 3. 2. 2023, 28. 2. 2023, podací arch). Žalovaný postupnými splátkami uhradil předchůdkyni žalobkyně celkem částku 45 227,50 Kč, a zůstal dlužen jistinu ve výši 101 944,88 Kč, smluvní úrok ve výši 4 523,64 Kč, úrok z prodlení ve výši 6 715,08 Kč a 375,84 Kč, a poplatky ve výši 2 904 Kč (výpisy z účtu za období od května 2021 do září 2023, transakční historie). Dopisem ze dne 19. 3. 2023 předchůdkyně žalobkyně žalovaného informovala, že z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek přistoupila k zesplatnění pohledávky, a vyzvala jej k úhradě dlužné částky 109 505,60 Kč od 3. 4. 2023(oznámení o prohlášení úvěru za splatný). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 25. 9. 2023, odeslaným následujícího dne (smlouva o postoupení, příloha č. [hodnota] – Seznam postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení, podací arch). Žalovanému byla dále dne 6. 10. 2023 zaslána předžalobní výzva (předžalobní upomínka, podací arch).
4. Soud dále prováděl dokazování k okolnostem posuzování úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně. Žalobkyně předložila žádost o uzavření smlouvy ze dne 29. 4. 2021, v níž žalovaný prohlásil, že je rozvedený, má vlastní bydlení a je zaměstnán u společnosti [právnická osoba]. jako dělník/řemeslník s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč. Dále uvedl, že počet zdrojů příjmu je 1, celkový čistý příjem domácnosti činí 50 000 Kč. Ze žádosti dále vyplývá, že žalovaný deklaroval, že nemá žádné splátky ani srážky ze mzdy, nevyživuje žádnou osobu a ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč (žádost o úvěr).
5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
8. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29. 5. 2022, Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
12. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
13. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 116 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky včetně sjednaných úroků ve výši 14,20 % ročně a sjednaných poplatků v pravidelných měsíčních splátkách po 2 229,32 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Ve smyslu § 1879 o. z. byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni.
14. Jelikož žalovaný v daném smluvních vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco právní předchůdkyně žalobkyně jako podnikající právnická osoba, je třeba na uvedený závazkový vztah mezi účastníky aplikovat úpravu zákona o spotřebitelském úvěru. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda žalobkyně, resp. její předchůdkyně, splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
15. Dle tvrzení žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného hodnocena individuálně na základě jím sdělených informací a provedených šetření. Deklarovaná výše příjmu byla přitom ověřena z dokladu o příjmu doloženého k jiného žádosti o úvěr u předchůdkyně žalobkyně. K prokázání tohoto však žalobkyně předložila pouze žádost o poskytnutí úvěru, formulář pro standardní informace a vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti. Žádné jiné doklady, ani uváděný doklad o příjmu, nebyly soudu předloženy. Při téměř úplné absenci jakýchkoliv podkladů, z nichž by bylo možné alespoň ověřit žalovaným deklarované údaje v žádosti o úvěr, či zda jakým způsobem banka před uzavřením smlouvy tyto údaje zkoumala a ověřovala, však nelze dospět k závěru, že by bonita žalovaného byla řádně a s náležitou péčí zkoumána, naopak se soudu jeví, že úvěruschopnost žalovaného nebyla vůbec ověřována. Ve vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti sice předchůdkyně žalobkyně uvádí, že operovala s výdaji žalovaného ve výši 6 481,20 Kč, nespokojila se tedy s výší uváděnou žalovaným (když žalovaný dokonce ve své žádosti neuváděl žádné výdaje), není však zřejmé, jak k této částce dospěla ani zda a jakým způsobem výši těchto nákladů ověřovala. Stejně tak nebyly ověřovány ani příjmy žalovaného, a to i přes zcela zjevné rozpory v žádosti o úvěr, kde žalovaný uváděl, že jeho čistý příjem činí 20 000 Kč měsíčně, je rozvedený, zdroj příjmů v jeho domácnosti je jen jeden (tudíž tedy on sám), a přitom má celkový příjem jeho domácnosti činit 50 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně sice s takto uváděnou částkou neoperovala, zvažovala pouze výši 20 000 Kč, nezabývala se však skutečností, že žalovaný může právě za účelem uzavření úvěru nejen tyto ale i další údaje záměrně zkreslovat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný proces posouzení spotřebitelem sdělených „čísel“ představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak nadhodnocují své příjmy a zejména zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona uloženu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Poskytovatel úvěru má pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. Argument, že výše příjmů žalovaného byla ověřena z dokladů předložených při uzavírání předchozího produktu s předchůdkyní žalobkyně soud pak považuje za ryze účelový. Jednak nebyl ani tento doklad předložen, nadto ani žalobkyně neuvedla, kdy tento produkt měl být mezi žalovaným a bankou sjednán. Lze tak jen stěží dospět k závěru, že požadavku zachování obezřetnosti při uzavírání spotřebitelských smluv a zkoumání úvěruschopnosti klientů odpovídá akceptování třeba i několik let starého potvrzení o příjmu, bez následného ověření, zda se výše příjmu ze zaměstnání v mezidobí nezměnila, či zda dokonce toto zaměstnání klienta stále trvá.
16. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Avšak jak již bylo uvedeno shora, vyplynulo z provedeného dokazování, že žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 116 000 Kč a je tak od počátku povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu. Bylo však prokázáno, a ostatně i žalobkyně uváděla, že žalovaný již uhradil částku 45 227,50 Kč, k úhradě tak zbývá částka 70 772,50 Kč. Co do zaplacení této částky tedy soud žalobě vyhověl. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Uvedené ustanovení dle systematického výkladu představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo 3675/2021). Tato zvláštní úprava je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.
17. Soud proto ve zbývající části žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí, neboť v této části je žaloba s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nedůvodná. Dále podotýká, že nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost přiznané části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu, ještě nenastala. Doba splatnosti je stanovena právě tímto rozsudkem a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení.
18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze z části. Nárok na náhradu nákladů řízení by tedy odpovídal míře úspěchu toho kterého účastníka ve věci. Jelikož lze konstatovat, že neúspěch žalobkyně je prakticky srovnatelný s rozsahem jejího úspěchu, když soud zohlednil i výši smluvních úroků a úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.)