Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 32 722 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 001,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 40 436,31 Kč od 29. 4. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 30 % ročně z částky 34678,55 Kč od 19. 4. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 317,92 Kč k rukám zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [tituly za jménem], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 49 723,75 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. (dále jen „právní předchůdkyní žalobkyně“), se žalovaným dne 8. 12. 2022 uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byla žalovanému téhož dne bezhotovostním převodem poskytnuta částka 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem ve 36 měsíčních splátkách po 2 278 Kč. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla s odbornou péčí posouzena na základě zhodnocení žalovaným sdělených informací a předložených osobních dokladů a dokladů o příjmech, současně také byla provedena lustrace žalovaného ve veřejných registrech. Žalovaný nedostál své povinnosti ze smlouvy, když předchůdkyni žalobkyně uhradil pouze 2 278 Kč, proto byl úvěr ke dni 18. 4. 2023 zesplatněn. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen jistinu ve výši 34 678,55 Kč, úrok za poskytnutý úvěr ve výši 5 757,76 Kč a smluvní pokutu ve výši 9 287,44 Kč (smluvní pokuta do zesplatnění ve výši 998 Kč a smluvní pokuta po zesplatnění ve výši 0,1 % denně). S ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně dále požadovala úrok z úvěru ve výši 30 % ročně z dlužné jistiny 34 678,55 Kč od 19. 4. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 40 436,31 Kč od 29. 4. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
3. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 8. 12. 2022 prostředky komunikace na dálku sjednána smlouva o úvěru č. [hodnota], kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 67,09 % v 36 měsíčních splátkách po 2 278 Kč. Součástí smlouvy bylo ujednání o oprávnění předchůdkyně žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku v prodlení o délce 30 dnů. Pro případ prodlení s úhradou splátek o více než 65 dní bylo sjednáno oprávnění předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnit a dále požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění (smlouva o úvěru). Dne 8.12. 2022 byla částka 35 000 Kč poukázána na účet žalovaného uvedený ve smlouvě (doklad o vyplacení úvěru). Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr pouze jednu splátku a to dne 16. 1. 2023 ve výši 2 278 Kč (platební historie). Z důvodu prodlení s úhradou splátky o více než 65 dnů došlo ke dni 18. 4. 2023 k zesplatnění úvěru, o čemž byl žalovaný informován dopisem z téhož dne, a současně vyzván k úhradě zesplatněného úvěru do 10 dnů (oznámení ze dne 18. 4. 2023). Na základě smlouvy o postoupení ze dne 29. 6. 2023 a společného prohlášení ze dne 2. 10. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni (společné postoupení, seznam postoupených pohledávek). Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 10. 10. 2023 odeslaným téhož dne (oznámení o postoupení, podací lístek). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou odeslanou dne 20. 11. 2023 (předžalobní výzva, podací lístek).
4. Soud dále prováděl důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. K tomuto žalobkyně předložila výpisy z účtu žalovaného za období od 1. 8. 2022 do 30. 11. 2022, dále výpis z registru SOLUS a registru NRKI. Z těchto bylo soudem zjištěno, že žalovanému byla v předmětném období vyplácena mzda od zaměstnavatele v průměrné čisté výši 31 013,50 Kč. V měsících srpnu a září jsou patrné platby za nájem ve výši 15 285 Kč měsíčně. Z předložených výpisů dále vyplývá, že ve všech předmětných měsících bylo z účtu žalovaného provedeno velké množství bankovních transakcí ve prospěch i z účtů různých sázkových společností ([právnická osoba], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a další) a to i několikrát denně. Celkový objem provedených úhrad ve prospěch těchto společností činil řádově několik set tisíc korun měsíčně. Dále jsou patrné poměrně nízké konečné zůstatky na účtu na konci posuzovaných měsíců, v měsíci listopadu byl zůstatek pak dokonce záporný. Konečně pak je z výpisů vyplývá, že žalovanému byly v daném období jinými poskytovateli poskytnuty půjčky v celkové výši zhruba 13 000 Kč. Z lustrace žalovaného v registrech nevyplynula žádná negativní zjištění.
5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
8. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 96/2022 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
12. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
13. Ze shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě uvedené smlouvy byly žalovanému bezhotovostně vyplaceny peněžní prostředky ve sjednané výši, a žalovaný se zavázal vrátit tyto prostředky ve sjednaných splátkách spolu sjednanými úroky. Žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, když nehradil sjednané splátky řádně a včas, a předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na zaplacení celé neuhrazené jistiny včetně sjednaných úroků, nákladů na vymáhání a smluvní pokuty. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 o. z.
14. Jelikož žalovaný v uvedeném smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco právní předchůdkyně žalobkyně jako podnikající právnická osoba, je třeba na uvedený závazkový vztah mezi účastníky aplikovat úpravu zákona o spotřebitelském úvěru. Soud je tedy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.
15. Předně soud upozorňuje na skutečnost, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena dne 8. 12. 2022, ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve znění účinném od 29. 5. 2022, soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12.2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) i citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v dotčeném znění povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
16. V dané věci soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována. Dle tvrzení žalobkyně hodnotila její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení žalovaným sdělených informací a předložených osobních dokladů a dokladů o příjmech, současně také byla provedena lustrace žalovaného ve veřejných registrech. Dospěla přitom k závěru, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], jeho průměrný měsíční příjem činí 31 013,50 Kč. Co se týká výdajů žalovaného operovala s hodnotou životního minima ve výši 4 620 Kč. K prokázání provedeného způsobu zkoumání úvěruschopnosti a učiněných zjištění žalobkyně soudu předložila toliko výstupy z lustrace žalovaného ve veřejných registrech a výpisy z účtu žalovaného za 4 měsíce předcházející uzavření smlouvy o úvěru. Právě z uvedených výpisů pak bylo soudem zjištěno, že nejenže náklady žalovaného jsou několikanásobně větší než předchůdkyní žalobkyně zvažovaná částka životního minima (jen výdaje na nájem žalovaného činily 15 285 Kč měsíčně), nadto je z nich zcela jasně seznatelná tendence žalovaného k hazardu a sázkám. Ze všech předložených výpisů je zřejmé enormní množství odchozích plateb ve prospěch různých sázkových společností, a to i v řádu několika plateb denně, přičemž v souhrnu tyto platby dosahují několika set tisíc korun měsíčně a dalece převyšují příjmy žalovaného ze zaměstnání. Předchůdkyně žalobkyně přitom tuto skutečnost vůbec nezohlednila, a to přestože konečné zůstatky na účtu žalovaného ve všech měsících byly téměř nulové, či dokonce záporné. Není tak zřejmé, jak předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru o tom, že disponibilní příjmy žalovaného činí 26 393,50 Kč měsíčně.
17. Přestože z výše uvedených výpisů z účtu tedy spíše vyvstávají značné pochybnosti o majetkové situaci a zejména bonitě žalovaného, zatíženého jen v průběhu sledovaných měsíců několika půjčkami a úvěrovými produkty, předchůdkyně žalobkyně tuto skutečnost žádným způsobem nereflektovala, nezachovala potřebnou dávku opatrnosti a nežádala od žalovaného další doklady k objasnění těchto rozporů či prokázání celkových poměrů žalovaného, což by v dané situaci soud očekával, ale prohlásila žalovaného za bonitního a žádaný úvěr poskytla. Ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel úvěr poskytne pouze za situace, kdy nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu přitom musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. To žalobkyně neučinila a lze tedy konstatovat, že její postup nenaplňuje požadavky řádného a dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, naopak je možné jej posoudit jako přístup zcela laxní a nedbalý, bez skutečného reflektování a ověřování získaných poznatků o finanční situaci klienta.
18. Lze tedy konstatovat, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti náležitým způsobem zkoumat úvěruschopnost žalovaného, ale naopak na tuto spíše rezignovala. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., přičemž soud k této neplatnosti ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlíží i bez námitky účastníků. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou, dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 35 000 Kč, a žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni právě tuto částku, neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu a žalovaný dosud ničeho neuhradil. Žalovaný však již na jistinu uhradil částku 2 278 Kč, soud jej proto výrokem I. tohoto rozsudku zavázal úhradě zbývající dosud nesplacené části jistiny ve výši 32 722 Kč.
19. Žalobkyně jako nástupce poskytovatele úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Uvedené ustanovení dle systematického výkladu představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo 3675/2021). Tato zvláštní úprava je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.
20. Soud proto ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Soud podotýká, že nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Doba splatnosti je stanovena právě tímto rozsudkem a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 317,92 Kč, přičemž tato částka představuje 31,62 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,81 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,19 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 990 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 49 723,75 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Celkem náhrada nákladů řízení činí 4 168 Kč a žalobkyně má nárok na 31,62 % z nich, tedy na 1 317,92 Kč (výrok III.). Za doplnění žaloby ze dne 2. 8. 2024 soud žalobkyni odměnu a režijní paušál nepřiznal, neboť tato tvrzení měla být již součástí žaloby.