Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 551,55 Kč s úrokem ve výši 2 232,67 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 20 076,19 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 551,55 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 21 551,55 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba] pod obchodní značkou [Anonymizováno] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalovanému poskytla finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, které žalovaný čerpal a zavázal se je splatit spolu s úroky v měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z dlužné částky, nejméně po 500 Kč. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy tím, že se dostal do prodlení s úhradou více než dvou po sobě následujících splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tří měsíce, právní předchůdkyně žalobkyně proto od smlouvy s účinností ke dni 30. 11. 2023 odstoupila a dluh žalovaného k témuž dni zesplatnila. Žalovaný na pohledávku ze smlouvy žalobkyni uhradil celkem 58 931 Kč. Pohledávka za žalovaným byla nejprve postoupena společnosti [právnická osoba]., následně pak touto společností žalobkyni. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 076,19 Kč, poplatků ve výši 1 475,36 Kč, kapitalizovaného úroku splatného do zesplatnění ve výši 2 232,67 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou se žalobkyně domáhá také zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 20 076,19 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 551,55 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Soud z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil následující skutkový stav.
4. K žádosti žalovaného o uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, která byla akceptována právní předchůdkyní žalobkyně dopisem ze dne 28. 12. 2020, došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to ke dni 23. 12. 2020, kdy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 13 698 Kč (žádost o smlouvu, akceptační dopis, výpis čerpání a úhrad). Na základě uzavřené smlouvy žalobkyně umožnila žalovanému čerpat úvěr až do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, a to i opakovaně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úrokem při výši roční úrokové sazby 22,68 %, a to v minimálních měsíčních splátkách ve výši 5 % z dlužné částky, nejméně po 500 Kč, současně se zavázal k úhradě pojistného na pojištění schopnosti splácet ve výši 5,99 % měsíční splátky úvěru (příloha ke smlouvě o úvěru – specifické podmínky). V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů/dětí, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] jako technický a odborný pracovník s čistým měsíčním příjmem ve výši 29 793 Kč, celkové měsíční náklady vyčíslil částkou 4 000 Kč. Součástí smlouvy byl učiněn Sazebník, Všeobecné obchodní podmínky pro poskytování bankovních produktů a služeb a Produktové podmínky pro revolvingové úvěry, dle jejichž čl. 3.2. smlouva zanikne odstoupením právní předchůdkyně žalobkyně, dostane-li se žalovaný do prodlení se splácením více než dvou po sobě následujících splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, přičemž odstoupení nabývá účinnosti ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo odstoupení zasláno do dispozice žalovanému.
5. Žalovaný na základě uzavřené smlouvy čerpal finanční prostředky ve výši celkem 48 165,55 Kč a postupnými platbami uhradil částku ve výši celkem 58 931 Kč (výpis čerpání a úhrad).
6. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřována pomocí interního napojení právní předchůdkyně žalobkyně na insolvenční rejstřík, v němž bylo ověřeno, že vůči žalovanému jako dlužníku není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný deklaroval v žádosti příjem ve výši 29 793 Kč, kdy právní předchůdkyně žalobkyně kalkulovala s příjmem v téže výši. Pokud se jedná o výdaje žalovaného, tyto žalovaný uvedl ve výši 4 000 Kč měsíčně, kdy právní předchůdkyně žalobkyně na základě tohoto sdělení v kombinaci s interními informacemi, včetně využití statistických modelů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, kalkulovala s výdaji v téže výši (protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od [Anonymizováno].
7. Dopisem ze dne 27. 10. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně s ohledem na prodlení žalovaného se splácením úvěru od úvěrové smlouvy odstoupila s tím, že odstoupení nabývá účinnosti a úvěr se stává splatným ke dni 30. 11. 2023.
8. Pohledávka za žalovaným byla následně právní předchůdkyní žalobkyně postoupena [právnická osoba]. (výpis z notářského zápisu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. [Anonymizováno]), poté s účinností ke dni 1. 11. 2024 žalobkyni, a to za úplatu (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 23. 10. 2024, seznam pohledávek, dohoda o úplatě, potvrzení o zaplacení kupní ceny). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem [právnická osoba]. ze dne 25. 11. 2024, odeslaným žalovanému téhož dne (oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek).
9. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky ze smlouvy o úvěru vyzván předžalobní upomínkou ze dne 25. 3. 2025, odeslanou následujícího dne, tj. 26. 3. 2025, a to nejpozději ve lhůtě do 9. 4. 2025 (výzva k plnění se základním skutkovým stavem a právním rozborem předcházející žalobě, podací lístek).
10. Pokud se jedná o listiny – Ceník pro soukromou klientelu [právnická osoba]., Ceník [právnická osoba]., pro bankovní obchody a Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]. – Soukromá klientela, ve dvou zněních, z těchto soud nezjistil ničeho, neboť tyto dokumenty nebyly součástí smlouvy o úvěru, na uvedený smluvní vztah se nevztahují, a proto jsou v dané věci irelevantní.
11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s § 1879 občanského zákoníku, dle něhož „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“, postoupena nejprve na společnost [právnická osoba]., následně pak na žalobkyni, která je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ani netvrdila.
13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. ke dni 23. 12. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
14. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
16. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
19. Dle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
20. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
21. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala zejména na základě informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr a dále na základě údajů, které zjistila v insolvenčním rejstříku. Co se týče příjmů žalovaného, jejich ověření ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nebylo soudu nijak doloženo. Stran výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela opět z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, dále z životního minima a z normativních nákladů na bydlení. Zde soud podotýká, že v žádosti o úvěr jsou uvedeny výdaje v paušální výši 4 000 Kč, aniž by bylo konkretizováno, na úhradu jakých životních potřeb žalovaný tyto výdaje vynakládá. Pokud jde o částky životního minima a normativních nákladů na bydlení, pak soud uzavírá, že nelze považovat za naplnění požadavku odborné péče, pokud právní předchůdkyně vycházela pouze z těchto údajů bez jakékoliv snahy si výdaje žalovaného ověřit. Tyto instituty mohou do jisté míry sloužit jako pomocné údaje, ale jejich existence rozhodně nesmí vést k rezignaci poskytovatelů spotřebitelských úvěrů na ověřování výdajů žadatelů o úvěr, když nezohledňují konkrétní možnosti žadatele s ohledem na konkrétní výši úvěru. V projednávané věci tak nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala příjmovou ani výdajovou situaci žalovaného. Soudu tak nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
22. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 48 165,55 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu.
23. Jelikož žalovaný již před podáním žaloby uhradil žalobkyni dle výpisu z úvěru a sdělení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, částku 58 931 Kč, je zřejmé, že již uhradil více, než kolik byl povinen. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).
24. Na náhradu nákladů řízení by měl mít dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo žalovaný, neboť byl v řízení zcela úspěšný. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a tudíž mu ani nemohla být přiznána jejich náhrada. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).