6 C 209/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 43 598,39Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 11 685,46 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdkyně“) se žalovaným uzavřela Rámcovou smlouvu pro poskytování bankovních produktů a služeb č. [hodnota] a dále dne 30. 7. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], účelem úvěru bylo financování splatných i nesplatných dluhů za smluv. Na základě uzavřené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěru ve výši 81 000 Kč, a žalovaný se zavázal uhradit poskytnutý úvěr spolu se sjednaným pojištěním schopnosti v celkové výši 26 184 Kč, a to v 48měsíčních splátkách ve výši 2 233 Kč (z čehož 2 032 Kč činila splátka úvěru a 201 Kč platba pojistného). K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla prověřována na základě informací získaných od žalovaného a jejich následným ověřením nahlédnutím do databází SOLUS, BRKI, NRKI, bankovních i nebankovních registrů. Žalovaný nedostál své povinnosti ze smlouvy o úvěru, když na poskytnutý úvěr nehradil pravidelné měsíční splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila úvěr ke dni 30. 6. 2023 za splatný. Žalovanému tak vznikla povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně dlužnou jistinu ve výši 51 593,39 Kč, smluvní úrok za poskytnutí úvěru ve výši 1 177,12 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 75,82 Kč, nesplacené měsíční poplatky za pojištění ve výši 603 Kč a poplatek za upomínání ve výši 600 Kč. Po postoupení pohledávky došlo k dílčím úhradám vždy ve výši 2 000 Kč, a to dne 9. 10. 2023, dne 7. 12. 2023, dne 9. 1. 2024, dne 9. 2. 2024, které žalobkyně započetla na jistinu a zohlednila v žalobě a požadovala tak uhradit dlužnou jistinu ve výši 43 598,39 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného pak žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení z jistiny ve výši 593,39 Kč od 1. 7. 2023 do 9. 10. 2023, zákonný úrok z prodlení z jistiny ve výši 49 593,39 Kč od 1. 7. 2023 do 9. 10. 2023z částky zaplacení a smluvní úrok z úvěru ve výši 37,39 % ročně z jistiny, a to za období od 2. 2. 2023 do 3. 5. 2023 kapitalizovaný částkou 1 392,51 Kč a dále ve výši 15 % ročně z jistiny od 4. 5. 2023 do zaplacení. Žalobkyně pak dále požadovala také zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny ze období od 1. 7. 2023 do 13. 2. 2024 v celkové výši 11 685,46 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 7. 2023 postoupena žalobkyni.

2. Podáním ze dne 20. 8. 2024 vzala žalobkyně svůj žalobní návrh částečně zpět, a to co do požadavku na zaplacení částky 2 000 Kč za zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 000 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listin předložených žalobkyní bylo zjištěno, že dne 10. 8. 2021 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů a služeb č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému nabízet a poskytovat bankovní produkty a služby v rozsahu dle její aktuální nabídky. Téhož dne pak byla mezi společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s aktuálním úvěrovým rámcem poskytnutým ke dni uzavření smlouvy ve výši 70 000 Kč a s maximálním úvěrovým rámcem 500 000 Kč. Byla dohodnuta minimální výše měsíční splátky 5 % z dlužné částky, minimálně 500 Kč, roční úroková sazba 22,68 % a úhrady a poplatek za rezervaci úvěrových zdrojů. V rámci sjednaných specifických podmínek čerpání a splácení měl být prostřednictvím úvěru v částce 6 990 Kč financován nákup zboží/služeb, byla ujednána úroková sazba 19,48 % ročně, měsíční splátka bez pojištění činila 699 Kč a těchto splátek měl žalovaný uhradit 11. Částka 6 990 Kč měla být poskytnuta jednorázově na bankovní účet zprostředkovatele [právnická osoba]., ve zbytku měl být úvěr žalovanému poskytnut formou opakovaného čerpání z úvěrového rámce, a to převodem nebo výběrem hotovosti. Pro případ prodlení se splácením bylo ve smlouvě sjednáno oprávnění právní předchůdkyně žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky ve výši 100 Kč. Žalobkyně dále doložila Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kde jsou shrnuty podrobnosti revolvingového úvěru.

5. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 000 Kč, žalovaný je svobodný a bydlí v nájmu. Celkové náklady domácnosti měly činit 10 020 Kč měsíčně a žalovaný zde uvedl, že má jiní finanční závazky (hypotéka, úvěr apod.) ve výši 10 000 Kč měsíčně.

6. Podrobnosti úvěru jsou rovněž přehledně shrnuty v dopise ze dne 18. 8. 2021. Z tohoto dopisu rovněž vyplývá, že úvěr ve výši 81 000 Kč byl dne 17. 8. 2021 poskytnut.

7. Z platební historie soud zjistil, že dne 17. 8. 2021 byla částka 81 000 Kč poukázána žalovanému a žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu celkem uhradil právní předchůdkyni žalované částku 44 894 Kč. Dále je zde uvedeno, že dlužná částka k 18. 5. 2023 činila 54 054,33 Kč.

8. Dopisem ze dne 25. 5. 2023 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že z důvodu jeho prodlení se splácením úvěru odstupuje od úvěrové smlouvy a úvěr se ke dni 30. 6. 2023 stává splatným v celém rozsahu.

9. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 7. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni (viz příloha č. 1 - seznam postupovaných pohledávek), a to za úplatu, jak je patrné z doloženého potvrzení o provedení transakce. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 14. 7. 2023. Dalším dopisem z téhož dne, který byl dle podacího archu odeslán 17. 7. 2023, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 31. 7. 2023.

10. Dopisem ze dne 3. 5. 2023 žalobkyně znovu vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Žalobkyně také doložila výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, z něhož je patrné, že žalobkyně zaslala žalovanému jeden obyčejný dopis a třikrát navštívil pracovník žalobkyně žalovaného v místě uvedeném jako kontaktní adresa žalovaného.

11. K úhradě dlužné částky byl žalovaný opětovně vyzván předžalobní výzvou ze dne 2. 11. 2023, jejíž odeslání 3. 11. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.

12. Dle ustanovení § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

13. S ohledem na uvedené soud rozhodl dle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. tak, že výrokem I. řízení v rozsahu zpětvzetí návrhu zastavil.

14. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

15. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

16. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

17. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

18. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

19. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

20. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

21. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

22. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

23. Informace od žalovaného, že jeho příjem činí 23 000 Kč měsíčně, výdaje domácnosti 10 020 Kč měsíčně a splátky jiných závazků 10 000 Kč měsíčně nebyly ze strany předchůdkyně žalobkyně nikterak ověřeny ani doloženy a předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalovaného. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrových smluv dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr řádně splatit.

24. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

25. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

26. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

27. Vzhledem k tomu, že žalovanému byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 81 000 Kč (celková částka, kterou žalovaný načerpal), na které žalovaný uhradil 44 894 Kč (celková částka, kterou žalovaný splatil), zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 36 106 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn.

28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 14. 7. 2023, jejíž odeslání dne 17. 7. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 31. 7. 2023, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do tohoto data a ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 8. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 15 % ročně.28. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 19 079,85 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 51 598,39 Kč od 1. 7. 2023 do 9. 10. 2023, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 49 598,39 Kč od 10. 10. 2023 do 7. 12. 2023, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 47 598,39 Kč od 8. 12. 2023 do 9. 1. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 45 598,39 Kč od 10. 1. 2024 do 9. 2. 2024 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 598,39 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení, žalobu soud zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 005,68 Kč, přičemž tato částka představuje 24,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,38 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37,62 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 212 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 57 185,85 Kč sestávající z částky 3 420 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, písemné podání nebo návrh ve věci samé, částečné zpětvzetí žaloby) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 880 Kč ve výši 3 124,80 Kč. Celkem náhrada nákladů řízení činí 20 216,80 Kč a žalobkyně má nárok na 24,76 % z nich, tedy na 5 005,68 Kč (výrok III.). Za opravné vyjádření ze dne 5. 11. 2024 soud žalobkyni odměnu a režijní paušál nepřiznal, neboť tato tvrzení měla být již součástí částečného zpětvzetí žaloby.