Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 5. 11. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 42 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, který žalovaný postupnými platbami čerpal a zavázal se jej žalobkyni splácet měsíčními splátkami společně se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně, a to nejpozději k 1. dni v měsíci až do zaplacení. Žalovaný nesplácel úvěr stanovenými splátkami řádně a včas, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 4. 11. 2024. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen neuhrazenou jistinu ve výši 30 000 Kč a neuhrazený úrok v kapitalizované výši 12 000 Kč, který žalobkyně požadovala za první měsíc doby čerpání úvěru. Vedle toho žalobkyně s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou nárokovala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 5. 11. 2024 do zaplacení a dále zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši 8 250 Kč. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný k ověření výše svého příjmu poskytl žalobkyni výpisy ze svého bankovního účtu a zároveň byl lustrován v databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 2. 7. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše úvěrového limitu 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 40 % měsíčně stanovenými splátkami. V případě prodlení byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Všeobecné obchodní podmínky, které žalobkyně doložila. Smlouva byla podepsána za pomocí prostředků komunikace na dálku tak, že se žalovaný nejdříve zaregistroval na webových stránkách žalobkyně [Anonymizováno], kam zadal své osobní údaje, registrace byla dokončena zadáním kódu z verifikační SMS. Zároveň potvrdil, že se řádně seznámil s podmínkami smlouvy o úvěru a souhlasí s nimi (zjištěno smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 7. 2024 a obchodních podmínek). Smlouva byla uzavřena k žádosti žalovaného, v rámci níž uvedl, že je svobodný, bydlí v pronajatém domě, je zaměstnán u společnosti [Anonymizováno] s průměrným měsíčním příjmem ve výši 37 368 Kč, přičemž své výdaje vyčíslil částkou 10 000 Kč měsíčně (žádost o spotřebitelský úvěr č. [hodnota]). K ověření své identity žalovaný předložil fotokopii občanského a řidičského průkazu (fotokopie OP, ŘP).
4. Z předloženého výpisu z bankovního účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od 31. 12. 2023 do 28. 3. 2024, soud zjistil, že žalovanému byly na tento bankovní účet zasílány od společnosti [Anonymizováno] peněžní prostředky v průměrné výši 38 402 Kč měsíčně. Žalovaný prostřednictvím tohoto bankovního účtu prováděl enormní množství plateb v řádech stovek až nižších tisíců korun českých ve prospěch sázkových společností ([Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno]), současně od těchto společností platby v různých výších přijímal (převážně ze sázkového portálu [Anonymizováno], [Anonymizováno]). Během jediného dne 28. 2. 2024 žalovaný ve prospěch sázkových společností převedl celkem 20 275 Kč. Žalovaný současně podstatnou část svých peněžních prostředků vybíral v hotovosti, kdy například v měsíci únoru 2024 vybral z bankovního účtu v hotovosti částku celkem 70 000 Kč. V měsíci únoru 2024 žalovaný obdržel na označený bankovní účet platbu od společnosti [právnická osoba]. ve výši 2 000 Kč označenou jako „Půjčka“, dále platbu od společnosti [právnická osoba]. ve výši 40 000 Kč označenou jako „Výplata půjčky“, a platby zaslané prostřednictvím [právnická osoba] ve výši celkem 15 400 Kč.
5. Žalobkyně zaslala na bankovní účet č. [č. účtu] dne 2. 7. 2024 částku 2 000 Kč, dále dne 6. 7. 2024 částku 4 000 Kč a 4 000 Kč, dále dne 11. 7. 2024 částku 5 000 Kč a částku 5 000 Kč, dále dne 13. 7. 2024 částku 5 000 Kč, 2 000 Kč a 3 000 Kč (potvrzení o provedených platbách).
6. Žalobkyně přípisem ze dne 1. 11. 2024 úvěr zesplatnila k témuž dni, neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou stanovených splátek a vyzvala ho k úhradě dlužné částky do tří dnů (zesplatnění spotřebitelského úvěru č. [hodnota]). Předžalobní upomínkou ze dne 7. 8. 2025, odeslanou žalovanému dne 12. 8. 2025, byl žalovaný opětovně vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů (výzva k úhradě před podáním žaloby, potvrzení o podání).
7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní jako postupitelem, společností [právnická osoba]. jako postupníkem a společností [právnická osoba]. ze dne 13. 3. 2023 a Přílohy č. 8 ke Smlouvě o kontokorentním úvěru a ke Smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 14. 12. 2023 uzavřených mezi společností [právnická osoba]. jako věřitelem a žalobkyní jako dlužníkem soud nezjistil k projednávané věci ničeho, neboť označená ujednání nikterak nesouvisí s úvěrovou smlouvou, která je předmětem tohoto řízení.
8. Na základě shora uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ani netvrdila.
10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. ke dni 2. 7. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru: poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Pokud se jedná o příjmy žalovaného, tyto žalobkyně měla ověřovat prostřednictvím výpisů z bankovního účtu žalovaného. Ze soudu předloženého výpisu z účtu za období měsíců ledna 2024 až března 2024 (a části prosince 2023) skutečně vyplývá příjem žalovaného ze zaměstnání v průměrné výši 38 402 Kč měsíčně, žalobkyně však prokazatelně žádným způsobem nezkoumala, že žalovaný tohoto příjmu dosahoval i ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tedy ke dni 2. 7. 2024, a to za období měsíců dubna až června 2024. V této souvislosti si žalobkyně nevyžádala výpisy z bankovního účtu za rozhodné období bezprostředně předcházející uzavření smlouvy o úvěru, ani jiný doklad prokazující výši příjmu (pracovní smlouvu, výplatní pásky a podobně). Co se týče výdajové stránky žalovaného, tuto měla žalobkyně opětovně zkoumat na základě předloženého výpisu z účtu za období, které bezprostředně nepředcházelo uzavření úvěrové smlouvy. Přitom ani takto předložený výpis z účtu by nebylo možno považovat za dostatečný podklad k učinění závěru o úvěruschopnosti žalovaného, neboť převažující část transakcí na tomto bankovním účtu představovala sázkovou činnost žalovaného, který vynakládal enormní množství finančních prostředků (i 20 000 Kč během jediného dne) na sázky a následně mu byl ze stran sázkových společností příležitostně vyplácen zisk. Přestože zisky ze sázkové činnosti představovaly nezanedbatelnou částku, kterou žalovaný za uvedené měsíce obdržel, nelze s těmito kalkulovat stejně, jako s příjmy ze zaměstnání či jiné výdělečné činnosti, neboť postrádají prvek stability a jako takové slouží spíše jako motivace k dalšímu sázení. Je tedy zřejmé, že výdaje žalovaného za období bezprostředně předcházející uzavření smlouvy žalobkyně zjevně nezkoumala nijak blíže, tyto nijak neověřovala, nezkoumala, z jakých položek se skládají, současně žádným způsobem zejména nereflektovala úvěrové zatížení žalovaného (z výpisu z účtu jsou přitom patrné minimálně tři půjčky od nebankovních institucí, viz výše). Žalobkyně současně žádným způsobem neověřila náklady na bydlení žalovaného, který tvrdil, že bydlí v pronajatém domě. V této souvislosti měla žalobkyně žádat zejména nájemní smlouvu osvědčující výši platby nájemného a výši plateb za služby spojené s užíváním domu. Soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Ve vztahu k povinnosti zkoumat úvěruschopnost je ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně argumentovala tím, že si od žalovaného za účelem zkoumání úvěruschopnosti vyžádala výpisy z jeho účtu. Nicméně zaznamenané transakce a stav tohoto účtu rozhodně pro závěr o úvěruschopnosti žalovaného nesvědčí, současně nezobrazuje transakce bezprostředně předcházející uzavření smlouvy. Žalobkyně tvrdila, že osobu žalovaného lustrovala v příslušných registrech a databázích, žádný výstup však soudu nedoložila.
17. Na základě popsaných zjištění a úvah soud uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené jeho možnostem.
18. Jelikož žalovaný na poskytnutou jistinu neuhradil dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, ničeho, soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 30 000 Kč (výrok I.).
19. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“
20. V důsledku toho, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalovaného soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.
21. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť na smluvní úrok ani smluvní pokutu z absolutně neplatné smlouvy žalobkyni nárok nevznikl, současně ani na úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud s vrácením poskytnuté jistiny žalobkyni do prodlení nedostal.
22. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, a to vzhledem ke skutečnosti, že poměr úspěchu a neúspěchu v řízení jednotlivých účastníků je téměř shodný, když výši úroků z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí (výrok III.).