Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 586,50 Kč spolu- se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p.a z částky 20 586,50 Kč od 12. 2. 2025 do zaplacení,- s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za období od 17. 12. 2024 do 11. 2. 2025 v částce 409,60 Kč,a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do nároku na zaplacení- částky 3 507,34 Kč na jistině,- částky 3 972 Kč na poplatcích,- smluvního úroku ve výši 13,5 % p.a. z částky 24 093,84 Kč od 12. 2. 2025 do zaplacení,- kapitalizovaného smluvního úroku v částce 8 558,99 Kč, představující smluvní úrok ve výši 13,5 % p.a. z částky 24 093,84 Kč od 2. 7. 2021 do 11. 2. 2025,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 6 275,63 Kč za období od 27. 4. 2023 do 11. 2. 2025,- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 3 507,34 Kč od 12. 2. 2025 do zaplacení,- zákonného úroku z prodlení ve výši 2,25 % p.a. z částky 20 586,50 Kč od 12. 2. 2025 do zaplacení,zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
Odůvodnění
1. Návrhem ze dne 17. 2. 2025 se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 28 065,84 Kč s příslušenstvím, sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 24 093,84 Kč a úvěrových poplatků ve výši 3 972 Kč, z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 2. 7. 2021. Na základě této poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 28 000 Kč s úrokovou sazbou 13,5 % p.a., žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátek, a proto byl úvěr ke dni 26. 4. 2023 zesplatněn.
2. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.
3. Zdejší soud ve věci nařídil jednání na den 2. 7. 2025, žalobkyně se z jednání omluvila, avšak žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto ve věci jednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), v nepřítomnosti účastníků.
4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující: Ze smlouvy o úvěru ze dne 2. 7. 2021, reg. č. smlouvy [číslo] spolu se všeobecnými obchodními podmínkami má soud za prokázané, že se strany dohodly na uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 28 000 Kč a tento se zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 652 Kč (s výjimkou první a poslední splátky v jiné výši). Úroková sazba úvěru byla 13,5 % p.a. a roční procentní sazba nákladů 14,36 %.
5. Z návrhu na rozhodnutí o poskytnutí úvěru vzal soud za prokázané, že žalovaný měl střední vzdělání, byl svobodný a uvedl průměrný příjem 40 000 Kč měsíčně ze závislé činnosti a 570 000 Kč ročně z podnikatelské činnosti. Současně v daném okamžiku již měl žalovaný u stejné žalobkyně 9 úvěrových produktů v celkové výši 229 000 Kč s aktuálně dlužnou částkou přesahující 200 000 Kč. Současně měl ještě úvěr od jiného poskytovatele úvěru ve výši 312 549 Kč s aktuálně dlužnou částkou 308 690 Kč.
6. Soudu je z vlastní úřední činnosti známo, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 16. 12. 2020 úvěr ve výši 40 000 Kč (vyplývá ze žaloby podané u zdejšího soudu pod sp. zn. 6 C 21/2024), dále dne 17. 2. 2020 úvěrový produkt ve výši 30 000 Kč (vyplývá ze žaloby podané u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 C 16/2025), 17. 5. 2021 úvěrový produkt ve výši 44 000 Kč (vyplývá ze žaloby podané u zdejšího soudu pod sp. zn. 5 C 231/2023) a po uzavření předmětné smlouvy ještě další úvěrový produkt ve výši 25 000 Kč dne 7. 7. 2021 (vyplývá ze žaloby podané u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 34/2025). Celkem se jedná o úvěrové produkty ve výši 167 000 Kč v období od 16. 12. 2020 do 7. 7. 2021.
7. Z výpisu z úvěrového účtu ke dni 14. 7. 2021 vyplývá, že žalovaný vyčerpal dne 2. 7. 2021 částku 28 000 Kč.
8. Z historického výpisu úvěru soud zjistil, že žalovaný celkem zaplatil žalobkyni částku 7 413,50 Kč, a to v první splátce ve výši 241,50 Kč a dále v 11 následujících splátkách vždy ve výši 652 Kč.
9. Z předžalobní výzvy ze dne 11. 12. 2024 spolu s potvrzením o podání má soud za prokázané, že zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou odeslanou dne 11. 12. 2024.
10. S ohledem na právní posouzení věci soud další důkazy neprováděl, neboť by případná zjištění z nich učiněná byla v této věci nadbytečná.
11. Na základě výše uvedeného soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dohodl se žalobkyní na podmínkách uzavření smlouvy o úvěru, tato smlouva byla uzavřena dne 2. 7. 2021. Žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 28 000 Kč a celkem jí vrátil částku 7 413,50 Kč.
12. Po právní stránce se soud zabýval nejdříve platností uzavřené smlouvy o úvěru z hlediska řádného posouzení úvěruschopnosti žalované (§ 86 odst.1, § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy). K otázce zkoumání úvěruschopnosti zdejší soud uvádí, že z jeho pohledu je nutné řádné posouzení hodnotit primárně ex ante, tedy na základě údajů, které mohla a měla mít žalobkyně k dispozici v době sjednávání úvěru. Tento závěr je možné poté pouze v omezené míře konfrontovat s následným faktickým chováním dlužníka. Jinými slovy samotné pozdější nesplácení úvěru dlužníkem neznamená nutně, že poskytovatel posoudil úvěruschopnost nesprávně. Naopak pouhá skutečnost, že dlužník splácel úvěr řádně, tím spíše jen po určité období, neznamená bez dalšího, že byla úvěruschopnost posouzena řádně. Je obecně známou skutečností, že mnoho dlužníků se v případě tzv. „dluhové pasti“ snaží řešit splátky svých závazků získáním jiných zápůjček či úvěrů, jejich zadlužení se tímto způsobem po určitou dobu prohlubuje, fakticky již nejsou schopni ze svých obvyklých příjmů hradit splátky závazků, formálně však doposud nevykazují pohledávky po splatnosti. Takový stav může trvat potenciálně i několik měsíců, než takový dlužník vyčerpá svůj úvěrový potenciál a následně hrazení svých závazků přeruší.
13. Zdejší soud konstatuje, že chování žalovaného, který během poměrně krátké doby vyčerpal úvěry ve výši stovek tisíc Kč a jehož celkové zadlužení v době uzavření předmětné smlouvy přesahovalo půl milionu Kč naznačuje právě takové riziko. Jak soud uvedl již v odůvodnění rozsudku sp. zn. 13 C 16/2025, při posuzování tam poskytnutého úvěru byl z pohledu soudu závěr o řádné úvěruschopnosti žalovaného hraniční. Pokud se v mezidobí do uzavření v tomto sporu předmětné úvěrové smlouvy zadlužení žalovaného dále výrazně prohloubilo, měla žalobkyně přistoupit k podstatně důslednějšímu zkoumání úvěruschopnosti včetně zvážení možnosti zajištění závazku či k podrobnějšímu zkoumání či omezení účelového užití poskytnutých prostředků. Z podané žaloby ani jejího doplnění však nic takového nevyplývá. Současně absencí účasti při jednání dne 2. 7. 2025 se žalobkyně připravila o možnost opětovného poučení dle § 118a o.s.ř., přestože jednoho poučení se jí dostalo již písemně před jednáním.
14. Za uvedené situace je proto nutné uzavřít, že žalobkyně svým zákonným povinnostem nedostála a v důsledku není možné právní jednání v podobě smlouvy o úvěru hodnotit jako platné (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
15. Z provedeného dokazování je ovšem také patrné, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční plnění ve výši 28 000 Kč a žalovaný jí vrátil pouze částku 7 413,50 Kč.
16. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Splatnost bezdůvodného obohacení nastává v návaznosti na výzvu věřitele k jeho vydání. Prvním jednáním, které by bylo možné potenciálně považovat za výzvu k vydání celého bezdůvodného obohacení, bylo zaslání předžalobní výzvy ze dne 11. 12. 2024, tato byla v souladu s vyvratitelnou domněnkou dojití dle § 573 o.z. doručena žalovanému 16. 12. 2024, od následujícího dne je proto žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení.
18. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
19. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
20. Na základě výše uvedeného soud zavázal žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20 586,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 17.12. 2024 (výrok I. rozsudku) a ve zbývající části, tj. co do nároku na zaplacení částky 3 507,34 Kč na jistině, částky 3 972 Kč na poplatcích, smluvních úroků za celé období, zákonných úroků z prodlení přesahující jejich přiznanou částku v období do 11. 2. 2025 (kdy žalobkyně úroky kapitalizovala), zákonného úroku z prodlení z částky, se kterou žalovaný v prodlení nebyl, a konečně zákonného úroku z prodlení přesahujícího zákonnou sazbu s ohledem na jinak stanovenou splatnost, soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř.
21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že v řízení převážně úspěšný žalovaný (při výpočtu poměru úspěchu a neúspěchu je nutné vycházet z celých žalovaných částek včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozhodnutí, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2018) by měl právo na náhradu poměrné části jeho nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.