Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 24.5.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 6 631 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 7.4.2025 do 23. 5. 2025.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 460 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 21. 8. 2025 domáhala po žalovanému zaplacení částky 16 631 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že původní věřitel (spol. [právnická osoba]) uzavřel dne 5. 12. 2024 s žalovanou smlouvu o úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek původního věřitele. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky celkem ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala původnímu věřiteli vrátit tyto prostředky včetně příslušenství v pravidelných splátkách, avšak dostala se do prodlení, proto byl úvěr zesplatněn k 6.4.2025. Žalované vznikl žalovaný dluh sestávající z 10 000 Kč jistiny a úroku ve výši 6 631 Kč, když na úvěr neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Žalované byla zaslána předžalobní výzva právního zástupce žalobkyně, ani na tu však nereagovala. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že žalovaná byla před poskytnutím úvěru lustrována v rejstřících zejména NKRI, BRKI a SOLUS. Byly zjištěny její příjmy a výdaje a proveden propočet schopnosti splácet splátky úvěru. Doklady o provedeném šetření však žádné k dispozici nemá.
2. Žalovaná se k žalobě přes poučení a výzvy soudu nevyjádřila.
3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
4. Soud vzal na základě doložených důkazů za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba].) uzavřel dne 5. 12. 2024 s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, a to prostřednictvím internetových stránek původního věřitele. Na základě této smlouvy původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky celkem ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala k jejich splácení v měsíčních splátkách spolu se zápůjčním úrokem ve výši 200 % ročně. RPSN činí 537.20 %. Žalovaná na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Tato zjištění vyplývají ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně dodatku, oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o úvěru a potvrzení o platbě. Žalobkyně zaslala dne 20. 5. 2025 předžalobní výzvu žalované.
5. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“) ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Zákon o spotřebitelském úvěru vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany.
6. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Shora uvedený skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně:
12. Právní předchůdkyně žalobkyně před sjednáním smlouvy nesplnila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka (žalované) tak jak ji ukládá § 86 z.s.ú. Splnění této povinnosti je dle § 87 z.s.ú. přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče poskytovatele úvěru předpokládá ověření údajů, které dlužník věřiteli sdělil, resp. objektivně tyto údaje mají být podloženy minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dospěl k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.
13. V poměrech této věci žalobkyně sice uvedla, že schopnost žalované řádně hradit úvěr byla prověřena na základě lustrací v několika registrech, uvedené však nedoložila. Nijak také nedoložila, že jakkoliv ověřovala údaje o příjmech a pravidelných výdajích žalované (výslovně uvedla, že příslušnou dokumentací nedisponuje). Za těchto okolností lze uzavřít, že úvěruschopnost žalované nebyla v projednávaném případě náležitě posouzena (o čemž svědčí i to, že žalovaná neuhradil ani jednu splátku). Důsledkem nesplnění uvedené povinnosti je dle § 87 z.s.ú. neplatnost smlouvy o úvěru.
14. Nadto smlouva neobstojí ani z hlediska stanovené výše úroků, když úroková sazba byla stanovena na 200 % ročně, tj. několikanásobně vyšší, než bylo v době uzavření úvěrové smlouvy obvyklé. Nemravnost tohoto ujednání ve smyslu ust. § 1 odst. 2 o.z je zjevná, když dle databáze ARAD činila obvyklá úroková sazba u úvěrů celkem cca 10 % ročně. V daném případě byla úroková sazba více než 20 násobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z, k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli 20násobek. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů. Soud současně dospěl k závěru, že moderace nepřiměřených úroků podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši, zde možná není. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně je profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů, proto jí musí být zjevné, že smlouva má neobvykle (excesivně) vysokou sazbou zatížení spotřebitele. Z toho vyplývá, že ve smyslu § 576 o.z. část smlouvy týkající se úroků nelze oddělit od ostatního obsahu, když by k uzavření smlouvy za jiných parametrů patrně nedošlo. K tomu lze dále odkázat na závěry z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 47 Co 87/2023-81.
15. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná pouze zčásti. Mezi účastníky existuje právní poměr z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. Žalobkyně prokázala, že žalované poskytla částku 10 000 Kč. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by poskytnutou částku vrátila (byť jen částečně), nebo že by jí nebyla poskytnuta. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 10 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy soud pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalobkyně požadovala úhradu celého dluhu, přičemž žalovaná tento okamžik nesporovala. Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobkyní odeslána 20. 5. 2025. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalované dne 23. 5. 2025. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem 24. 5. 2025 do prodlení. Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).
16. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu ve zbytku 6 631 Kč s příslušenstvím zamítl s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani jiných poplatků.
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení, přičemž tato částka představuje 20 % z její celkové výše (rozdíl úspěchu žalované v řízení v rozsahu 40 % ku úspěchu žalobkyně v rozsahu 60 %). Ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč a nákladech zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za 3 úkony právní služby po 400 Kč včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 100 Kč. Celkem tak náklady 2 300 Kč, z toho 40 % činí 460 Kč. Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
18. Lhůtu k plnění povinností výroků tohoto rozsudku soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.