17 C 22/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 5. 2025 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 10 230 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru ze dne 28. 4. 2024. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 6 100 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni jistinu a poplatek ve výši 1 983 Kč do 30 dní. Žalovaný na úvěr neplnil řádně a včas, proto žalobkyně požaduje úhradu jistiny 6 100 Kč, poplatku ve výši 1983 a náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 2 500 Kč (za 5 upomínek. Žalobkyně dále uplatnila smluvní pokutu ve výši 2 147 Kč, která byla sjednána v případě prodlení u úhradou splátky úvěru ve výši 0,1 % denně (za období od 29. 5. 2024 do 16. 5. 2025). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně. Dále žalobkyně doplnila, že žalovaného řádně prověřila ohledně úvěruschopnosti, informace zjištěné uvedla do zákaznické karty.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 28. 4. 2024 smlouvu o úvěru, kterou se zavázala poskytnout žalovanému – spotřebiteli – úvěr ve výši 6 100 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal poskytnuté prostředky splatit do 30 dní spolu s úrokem ve výši 1 983 Kč, respektive bez úroku, pokud úvěr splatí včas. To vyplývá ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Smluvní stany sjednaly pro případ zaslání upomínky z důvodu prodlení s úhradou splátek povinnost hradit částku 500 Kč/výzva (viz čl. 2.3 Smlouvy). Dále sjednali smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,1 % denně. Žalovaný čerpal úvěr dne 28. 4. 2024 ve výši 6 100 Kč. To vyplývá z potvrzení bankovního ústavu. Žalovaný své povinnosti splácet dluh řádně neplnil, když se dostal do prodlení s úhradou úvěru, v důsledku čehož mu žalobkyně zaslala 5x upomínku (viz upomínky). Z písemné výzvy odeslané dne 30.1.2025 bylo zjištěno, že advokát žalobkyně následně před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky (viz výzva ze dne 30. 1. 2025 a podací lístek).

5. Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZsÚ“), neboť žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele6. Žalobkyni byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdila a vysvětlila, jakým způsobem zkoumala schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr a k tomu doplnila důkazy. Žalobkyně však reagovala vyjádřením, že žádná tvrzení k tomuto dokládat nebude. Žalobkyně tedy ani na výzvu soudu nevysvětlila, jak ověřovala měsíční výdaje žalovaného včetně posuzování výše existujících závazků, když nespecifikoval, jaký příjem měl žalovaný a jaké výdaje a jaký měl zůstatek pro úhradu splátek. Doloženy nebyly žádné listiny ohledně prokázání jeho příjmu, ani podklady k ověření výdajů. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně nikterak neověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný na dluh neuhradil ničeho, respektive nebylo prokázáno, že by něčeho hradil.7. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.8. Podle ustanovení § 84 až § 89 ZsÚje poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Dle § 75 a § 76 ZsÚ byla žalobkyně povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.10. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.11. V daném případě soud uvážil, že byla žalovanému poskytnuta nízká částka, přičemž u takto malého úvěru nelze po věřiteli spravedlivě požadovat, aby prováděl rozsáhlé zjišťování všech relevantních informací o bonitě a platební morálce úvěrovaného. Žalobkyně však nebyla schopna doložit informace získané od žalovaného, když nedoložila ani jeho zákaznickou kartu. Soud tak dospěl k závěru, že se ani v hrubých rysech nesnažila posoudit úvěruschopnost žalovaného. Takový postup nelze soudem aprobovat. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.12. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžitou částku 6 100 Kč a nevrátil ničeho. Práva a povinnosti proto soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému dle ust. § 2991 a násl. o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 6 100 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobkyní odeslána 30. 1. 2025. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalovanému dne 3. 2. 2025. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 4. 2. 2025 do prodlení. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).13. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl, tj. v částce 1 983 Kč a 2 147 Kč včetně příslušenství. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků, poplatků ani smluvních pokut.14. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III.) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, když žalobkyně byla převážně úspěšna (co do 60 %), její celkový úspěch po odečtení úspěchu žalovaného (40 %) tak činí 20 %. Náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a odměnou advokáta, při jejímž určení soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Podle § 14b advokátního tarifu činí v dané věci odměna za jeden úkon právní služby částku 400 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva). Ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč. K mimosmluvní odměně a paušální náhradě hotových výdajů byla připočtena částka odpovídající 21% DPH. Celkem tedy náklady tvoří 2 615 Kč, z čehož 40 % činí 1 046 Kč. Povinnost platit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu.Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.